31/50

Pondělí v 16:45 | J.
necítím nic
 

keby bola ja vedela

7. května 2018 v 21:30 | J.
svět kolísá mezi černočernou melasou a rudou sliznicí
střídá se jako touha vytrhat si vlasy a uplést si copy
jak v těch starých slovenských lidovkách

neľutuj, chlapec, že si miloval
ĺutuj, že si klamával
taká veĺká hanba, beda tvojmu rodu
koľko srdiečok si rozlámal!

zpíváš si potichu, pod ledovou vodou tuhne tvé tělo
svaž si vlasy, hrudník zpevni
naučìš se žít, zvykneš si
upeč chleba, odkoj děti
naučíš se, zvykneš si
muža svojho počúvaj,
mlčky na neho sa usmievaj
prvé posledné mu daj
naučíš se, zvykneš si

prvomájová

1. května 2018 v 12:51 | J.
krvácivé rty
otevřený oheň na poli
každé další ráno je v zrcadle dospělejší ženská tvář
pachuť grepového džusu
prvomájové stuhy kolem kotníků
jejich barvy se rozptylují ve slunci
princ posetý pihami pije ze džbánu
veze ho bílý kůň, má oči převázané červeným šátkem
kterým ti princ otře krev ze rtů

koláč, pečený s takovou láskou
bere si ho, láme ho napůl
trhá ho na omrvinky a v čele průvodu zase odjíždí
 


jodizol

24. dubna 2018 v 10:35 | J.
růžovoučké okvětní listy
padají ze sakur
tančí ve větru
závidím jim jejich lehkost
dneska je krásnej den, prší květiny
jde mi z toho hlava kolem

dont break me no more

20. dubna 2018 v 17:32 | J.
pravda tě může rozmrdat
ale až ve chvíli, kdy ji slyšíš z více stran
když se pravda stává veřejným tajemstvím, který jsi odmítala slyšet
obrysy rozmazaný laskavostí a blahosklonností najednou dostávají ostrej tvar
tvar, ze kterýho se ti chce blít
strkám si prsty do krku
zvracím tu iluzi
zvracím svou TAKZVANOU lásku k tobě
radši prázdný místo v srdci než infikovanej hnis

and that's alright

12. dubna 2018 v 7:55 | J.
posedlost
ach bože bože bože
nedej mi trpět v náručí prázdnoty
nedej mi svírat jen nezachytititelnou pomíjivost dní
nedej mi naději, bez ní je to přece tak snazší
nedej mi do rukou lahev, střepy a vínová barva krve
nedej mi do rukou zbraň, stojím na pláži, mrdej mě, Mersaulte
nedej mi jediný slovo, mohla bych se s ním pořezat, potetovat, křičet ho,
nedej mi možnost si to všechno pamatovat jako minule
vzpomínky bolí jako aneurysma
miluju to, miluju život, miluju být žena.

život film život film film film

7. dubna 2018 v 16:33 | J.
všichni jsou venku, je nádherný počasí, takový, jaký jsem si vždy přála
jen já musím zůstat doma
už týden ležím v posteli, mý usínání přerývají záchvaty kašle
chci jít ven, udělat si piknik na slunci
vzít si červený kabát a rúž
být jak ve filmu od godarda
usmívat se, pít merlot
jít do kina na Belmonda do první řady
jezdit tramvají, chodit ulicema, město je tvý jeviště
pak se vrátím domů, napustím si vanu, budu šeptat spolu s Janis Joplin
možná zavolám do rádia
(máš úžasnej hlas, jsi skvělá)
vysměju se čekání na Godota
budu tančit se sklenkou vína v ruce
ty se budeš dívat, nemohouc kouřit
možná zavolám své matce
ať na mě nečeká s večeří

well i'm all restless and i don't care

5. dubna 2018 v 10:50 | J.
no není to rozkošný
touha po opilosti na mě křičí z tvých fotek
svazuje mě kašel, nedostatečnost slov, nedovyvinutost telepatie
trhám sebou ze spaní, pěstuju si ten nebezpečnej blud
v momentě, kdy už na tom tak nelpím, se to stane
snad

au

1. dubna 2018 v 0:40 | J.
žiju jak ve snu
stonám
bolí mě v krku
už nevím
potřebuju být silná a životaschopná

the crimson bloom

29. března 2018 v 18:23 | J.
i want to stroke her and hurt myself
watch the blood flows
pay any price it costs

mrdat

26. března 2018 v 19:29 | J.
mrdat mrdat mrdat
už ani nevim, co říct, všechno je jiný a nejistý, těžký a nepříznivý
bože chci pít, chci s tebou pít těžký víno
sledovat,jak padá tma a konečně po těch letech nemít při každým večeru úzkosti
cítít teplo a sounáležitost, pocit, že někam patřím, zázemí
konečně se osamostatnit
od týhle hnusný bolesti
od anima
a zase se svázat, má-li to tak být
konečně mít normální život
mít život

sleduj to

23. března 2018 v 16:13 | J.
v dalekym vesmíru
se formuje armáda
z temna lidskýho podvědomí
z india se přetavěj ve stroje
vztlak a písty, jehly a hnisy
stroje spolu píchaj
pak se vrátěj ke svý misi
od odvěkých věků
vyvraždit lidi, člověk po člověku

kurtoazní lyrika je slečnám nedůvěryhodná

21. března 2018 v 21:35 | J.
vždy jsem chtěla sdílet ticho
teď prahnu slyšet tvůj hlas
patetický vyznání
jsi jedinej z mejch mužskejch krás

třesu se ve snách, zůstávám sama
nemůžu přečkat noc do rána
patetický vyznání
strádání, zhnusení, pokání

nechci lásku darovanou lénem
nechci poslední dva lidský druhy svedený dohromady zánikem
nechci hrany sklenek posypaných cukrem
patetický vyznání
básníka, co přehání



that's why i hate you

18. března 2018 v 5:52 | J.
uprostřed kruhu - zase se motám, je to až komický, co to dokáže spustit - můj třes, nespavost a bolení břicha je zpět - snad tomu sama nevěřím - z mých nadějí na mě řve naivita - v ideálním případě bych tam přišla a udělala něco šílenýho - chci bejt ta osudová holka, o který se skládaj básně a vrací se ti třes a nespavost - chybí mi chybí mi chybí mi
jsem naivní ve své víře
jsem ztuhlá, když na to přijde

slavobrána, slaborána

13. března 2018 v 18:46 | J.
někdy si přeju, aby lidi líp zvládali bolest
ale bojim se, že kdyby se to stalo, tak bude jednodušší tu bolest působit
proč nás uspokojuje působení bolesti
je to sobeckost, pýcha, žárlivost?
kterým ze smrtelných hříchů je ověnčen ten,
kdo se nám vtírá do snů
bere nám svéprávnost a škrtí nás záchvaty touhy

kéž by vědci zjistili, jak být šťastný
lidé by káceli stromy a váleli se v třískách
jen aby něco cítili
byli by tak otupělí tou bezstarostlivostí a spokojeností
že by byli tak smrtelně nespokojení

tak co si tedy vybrat
- tíhu a bolest
- nebo spokojenost, která tě svou nudou donutí zešílet a absurdně zabíjet

no jasný, to je všechno hrozně hezký, říká ti tvůj vnitřní hlas,
ale vždyť naprosto zapomínáte na celek a rámec a kontext a něco vyššího
a pak se hned ozve "mrdat lidstvo, mrdat systém, mrdat něco vyššího a nesobeckého"
stejně každý život bude zapomenut jako všechny před ním a všechny po něm

jednoho dne budou lidé, kteří nebudou vědět o středověkých násilnostech templářů
o sibiřské zimě u Stalingradu
o umučení svaté Kateřiny, která se v záchvatu lásky ke svému snoubenci, Ježíši Kristu, svíjela pod ostrým bičem a krvácela pro něj, pro svou oddanou lásku, pro ten odvěký prototyp ideální ženy matky
o demonstracích studentů, kteří zablokují cestu pro tramvaje, ve kterých tak ráda předstíráš, že tvůj život je film, když jedeš po mostě Legií
o nesnesitelné únavě celé lidské rasy, která už vymyslela všechno a stejně jí nic nezbývá
o kontrastnosti, která je v rámci jednoho lidského života nepostřehnutelná a přesto hýbe celým světem a otáčí ho proti své ose
o chvílích euforie a následných muk, nechutenství, provinilosti a zbytečné byrokracie

jednou se stane, že tohle všechno přestane existovat
dávno po tom, co já nebo ty umřeme a spálí nás na těžký prach
vrátíme se do svých astrálních těl po boku slovutného El Greca
když vidím všechny ty dějiny stávající se pouhým pojmem, utvrzujícím mě v rovnici naléhavost + divokost = život, říkám si, že snad ani nemá smysl existovat
ten známý mýtus o Sisyfovi, tak co si vybrat - život nebo smrt?
a proč nemít obojí?

i know this face, it's not erased, weren't you invited?

12. března 2018 v 21:48 | J.
dnes jsem se v metru rozplakala jen při pomyšlení na tebe
ale ještě ti to nedokážu říct
říkáš, že nevím, co chci, že jsem malá rozmazlená holka
a asi máš pravdu
jen vim, že tohle nechci
ale co jinýho nám zbývá

dadaismus z rozepsaných článků

4. března 2018 v 22:17 | J.
žena má ve zvyku být
hustá barva, co se vylejvá z nebe

à la folie

2. března 2018 v 21:56 | J.
už přes týden je mi blbě
ani nevím, jak to říct, chci vůbec něco říkat? všechno vyznívá tak, jak to není, anebo co hůř, pateticky. hnusí se mi všechno a všichni, tenhle život je příliš nehybný, obyčejný, nebohémský. spaluje mě touha, prožírá se skrz mě jako kyselina, dere se mi do tváří, udává neklid mým pohybům, který mnohdy ústí až v ztěžklou nehybnost. něco ve mně hoří a dere se to ven, sílí to. v určitých momentech mě to uplně smete, ovládne mě to a já si nejsem vědoma sama sebe. šílím. ani nevim, co se vlastně děje, jen jsem v jinym stavu vědomí, kterej mě pak hodí na zem uplně vyčerpanou, znuděnou, smutnou a nemotivovanou. ležim a přemýšlím, co se právě dělo. jenže ten vztek a touha vůbec nezmizí a byl by po tomhle záchvatu pokoj. neustále se v základu, v obrovskym pozadí zdržuje vztek a nesmírná drsná syrová energie. touha do života. nezahálet, nenudit se, nespat. vydat všechno a pak spadnout vyčerpáním a znovu se zvednout.
touha do života. žít, tvořit, vyjádřit se, být ikona.
plane ve mně oheň a já ho neumím krotit. to on ovládá mě, šlehá všude kolem, takže se ke mně nikdo ani nedostane. spaluje mě a já se neustále vařím a nevím, jak tuhle horečku zchladit.


noční proud

24. února 2018 v 22:01 | J.
s odstupem času vlastně lituju veškerý tý energie, strachu a bolesti
kterou jsem na tebe vynaložila
nechávám to tady jako odkaz samu pro sebe
abych si vzpomněla, jak moc jsi za to nestál
poslouchám tvou oblíbenou píseň a rozpomínám se
teď je všechno jiný a teď jsem já ta, která se bude mít líp
nezasloužíš si mě
chci, abychom se měli rádi, ale vždy tebou budu opovrhovat
tvejma levičáckejma kámošema, který neznám
tvou nechutnou povahou
tvou zabedněností, tím, jak jsi hloupej, nevšímavej, dětskej
ale stejně jsi byl jedinej, o kom jsem snila
u toho songu si to přiznávám a odebírám tomu moc mě dál trápit
wake up wake up wake up from your dreams!

Kam dál