achjo

Úterý v 19:41 | J.
úzkost v metru
velký město
lepkavá rtěnka
mastný vlasy
vyprávím všem o všem
a přitom jsem neproniknutelnej
zámek s uplně zdobenejma
i uplně temnejma místnostma
zázraky už se dávno nedějou
tak snad už na ně nevěřim
od teď
od dnešního dne
od dnešního posledního snu
od teď už nikdy
 

rozpadáme se

Neděle v 10:57 | J.
cítím se svázaná s vesmírem
jsem svázaná s vesmírem
všichni podvědomě tušíme,
že se ženeme ke zkáze
tančíme, opíjíme se, přežvykujeme tuhý maso
musíme to zvládnout sami
iluze, kterou vidíš, je skutečná

azur

17. srpna 2017 v 21:02 | J.
skočím ze třetího patra betonový budovy
probudím se těsně před pádem
umřu doopravdy, když umřu ve snu?

vlny se rozbíjí a další se zdvíhají
jako život
uplně běžný i uplně divný sny
uplně běžný i uplně divný dny
plynou
lámou se na břehu

jsem modrá květina
čekanka
čekám
 


nadpis 0.66

8. srpna 2017 v 11:51 | J.
čtu si starý deníčky
starý články na blogu
ráno po
večeru šílenství, hořících tváří a lýtek
sýrový pachuti, pootevřený rty
ráno je všechno klidný
a líný a míň palčivý
čtu si starý články na blogu
vzpomínám s láskou

úplněk

4. srpna 2017 v 15:06 | J.
dívky v modrém
vaří nad ohněm růžovou vodu

do domu vchází návštěva
cizinec
mladý, hloupý, nezkušený

zouvají mu lýkové sandály
potírají mu nárty zlatou barvou
trhají s ním a škubají
krmí ho kukuřičnou kaší a svými zvyky
škrtí ho jeho hedvábnou kravatou
třou se nosem o jeho kůži -
voní pepřem a špatným dětstvím

než bude obětován
vyválejí ho v hrubozrné soli
ozdobí ho cucfleky a modřinami

a já, celá v zlaté, rudé a nahé
na popravišti vidím, co se mému muži zdálo za sen

modrá voda

29. července 2017 v 12:27 | J.
v lásce, kterou žiješ
rozbitým lahvím umírání nepomáhá
tohle zrcadlo ti ukáže tvá dětská traumata
jen pokud rozkousneš rty a paracetamol
modré tváře vrhají zlostné pohledy plné zmatku
bylo ti dvanáct,
tví rodiče se šli projít podél řeky
seděla jsi v autě
mrtvolně klidná
projelo tebou nutkání nastartovat auto
a vjet do řeky
musela ses kousnout až do krve
aby tvé ruce zastavily
bylo ti dvanáct
cítíš to ještě teď
neseš si to v sobě

brána do nevědomí

25. července 2017 v 22:23 | J.
vybledlý city na barevný fotografii
rudý plný rty
a kde jsem teď já?
prý ses změnil
a já taky
kdo teď vlastně jsem
nikdy jsem to nevěděla
zeptal ses, jak jde život
a já si uvědomila,
jak se asi může mít holka,
co si už přes tři roky vede
tenhle debilní blog
a hraje si na hrozně dospělou
a přitom chce jen trochu něhy
bez pocitu viny

palmy

21. července 2017 v 11:09 | J.
cítím se tak zvláštně
jako bych byla ve snu
procházím tropickým pralesem
ve světle růžových šatech
je dusno a vlhko
depersonalizace
během záchvatu horečky
mrtvá těla lesa
a zlatem vyšívaný kabát mého milovaného
červené tlumené světlo a dech
vidíš mě jako v galerii
v zrcadle, v každém okamžiku tvého snění
jak stojím uprostřed deštného pralesu
a dívám se ti zpříma do očí

nevim proč

6. července 2017 v 23:00 | J.
proč se strach a úzkost projevuje bolestí břicha?

atom

27. června 2017 v 16:44 | J.
PRÁZDNO
velmi
kruté
dlouhé
tiché
se srdceryvnou ozvěnou

PRÁZDNO
PRÁZDNÝ
PRÁZDNOTA
papír k papíru
kéž nejsem nikdy sama
celej svět by zítra shořel
poslední dobou si představuju konec světa
všichni nehnutě stojí
a do nebe šlehaj plameny
budem se držet za ruku
a pak prostě skončíme

intoxicated

19. června 2017 v 19:42 | J.
chci vdechovat Rimbauda
a Gainsbourgovy cigarety
tenký a elegantní coby linky BB
nakreslené uhlem,
jenž v ruce držela Kleopatra dávno před Schielem

VE VÍNĚ JE PRAVDA! řekla si a pak
na stole kavárny s dřevěnými stěnami
potřísnila Kunderu červeným
nebyl z toho moc nadšený, ale
napříč všemu se jeho postel v ateliéru
stala jevištěm

při červáncích
umírající hvězdy
se svlékám před zrcadlem
a myslím na to,
jak je smutné, že Baudelaire není divákem
té proradné červeně mých líc
mon Dieu, nechť je takových chvil víc!

vem si kousek

11. června 2017 v 10:51 | J.
ty vkrádavý řeči jsou tu zas, ta děvka se mě zeptala: "Víš, co je smutný?" A já čekala něco vtipnýho, a ona si dovolila říct:"Jak moc se snažíš získat pozornost a stejně si tě nikdo nevšímá."
Ovazuju si kotníky samteovou stuhou a pak se narovnávám do bolestivě rovné pózy a skrz celý kostel zní sborový popěvek - je to trochu Morricone, trochu Liszt, ale každým pádem to připomíná velké prašné rudé skály.
tak a teď vážně, kdy už přijde to, na co čekám?
ach, on už je červen?

blah

9. června 2017 v 21:28 | J.
kool thing
klobouk, vysoký boty
škoda, že tě nikdo nevidí
chybí ti v tom davu
chybí ti každej den
máš promodralý rty, ode dneška patříš mně
škoda, že jsi tak hloupá

malá mokrá hudba

6. června 2017 v 15:42 | J.
mám stuhu ve vlasech
a prší
přes otevřené okno sem doléhá zvuk kapek
nikdo není sám, když prší
na návštěvu mezi peřinama
prokofiev, topol, symfonie se propadá

ale snad byste tomu nevěřili,
že by snad někdo dokázal tři dny stát na jedné noze
že by snad někdo dokázal dvacet let milovat jednu ženu
snad byste tomu nevěřili,
že by snad někdo dokázal mít suché oči, když prší
vždyť jednou uhoříš!
a to přitom prší ..

.. f

31. května 2017 v 7:45 | J.
má červený tvářičky a čistou hebkou pleť
u stolu se snažíme nepohlédnout na sebe déle než je nutné
cuká pohledem
já vypadám ve skutečnosti jinak, než se vidím sama
má hlubokej hlas, když říká "yes", ale směje se jako malej kluk
ach bože je tohle prokletí
míjíme se v domě
a pak jednou na vteřinu dlouhou jako moje pobláznění
se mi zastaví dech, začnu se klepat, bude se mi stýskat
parce que il est dèja parti.

maso

24. května 2017 v 21:32 | J.
je to tak krásný
tak krásně to bolí
jako konec filmu s melancholicky krásnou hudbou
proč tohle vůbec píšu
stýská se mi

23.5.2017

23. května 2017 v 15:58 | J.
myslim, že tenhle příběh už všichni znáte
už to bylo řečeno tisíckrát
chci propálit svou minulost, rozleptat ji šedesáti šesti procentní kyselinou
nalejt louh na všechny vzpomínky
zbavit se směšnýho sentimentu etc
chi vědět, co si počít

ethylester kyseliny mravenčí není rumem!

25. dubna 2017 v 20:13 | J.
ve dny, kdy nejsem krásně oblečená, učesaná a namalovaná, jako bych plýtvala svým životem
tam někde zezadu mi pořád chodí na rozum "cena Alfréda Radoka", neni to už ani pojem, je to prostě jen slovo, slovo
olejzá mi hlavu, ach, píchá mě do třetího oka
A - už je tady Hamlet. v medvědím kožichu, přidupe si to, vyje a stává se raněnou laní,
Ofelie, vržena na zem, znásilněná, v špinavém aktu výkvětu lidstva, freudovské povahy a neodvratitelně smrtelného libida. smýká se, kope nohama, a pak už jen leží.
"ach, dík patří tobě, ty chvění, roztouženosti, a přenááááádherná symfonie ..
Díky bohu, že já jsem ještě mladý a krásný a pln hormonů!"

Jakob Dřevný

5. dubna 2017 v 20:43 | J.
Snad se jen skrývá ten cit -
rajský plyn ho omámí.
Odrazení zvěře.
Neokysličený dusík.
Obětní beránek masy
pohazuje svými vlasy-
šíje se zdvíhá a hned zas mizí.
Však i náhodu lze prozradit!

Ça pourrait être moi!

1. dubna 2017 v 18:22 | J.
Propadám se hlouběji, dolu do země mezi polystyren, jíl a roztouženou ploštici rudou jako krev. měla jsem střepy zabodnuty v hrdle, v hrudi i v rukou, krvácím a jen zírám do prázdna, odmítám s kýmkoli hovořit, nejsem schopna rozvázat pořezaný jazyk strništěm rozebraným v lahvi od mléka je to sen anebo není, jdu dolu po schodech, jdu hlouběji a na konci cesty je jistě ta zemina, ornice s polystyrem, chemickým vzorcem, na který nikdo nemůže přijít, jdu dolu po schodech směrem od nástěnky a na oranžovou, nebo žlutou?, zeď svítí slunce, je krásný den, zdálo by se to tak, kdybychom nebyli tady, v ruce držím skleněnou lahev s mlékem, má úzké hrdlo a kvete, je krásná a estetická, všichni ji milují a souloužili by s ní, samozřejmě, a zakopávám, nohy soupeří se mnou a peklem a padám, ruce s lahví pod sebou, střepy, slyším střepy, zabodávají se mi do hrudníku, do ňader, ohavně nesymetrických ňader, dřou o klíční kost, trčí kolmo z mého hrdla směrem do prostoru, krvácím, všichni se sebíhají, ptají se mě, ale všechno je tak rozmlžené, vidím je, ale motají se, tančí zvláštní tanec hulu, mluví řečí zulu, z níž mi donášejí jen odlesky a ozvěny, stejně jim není rozumnět.

a koukejme, copak mi to kape z očí? zvláštní, na malý moment jsem si nelogicky a bezdůvodně myslela, že jsou to slzy, ale je to krev, stéká po bradě, otáčí se na ohýbu čelisti, smetanový srdcebol z pákistánu, rozlévá se do slabin mezi kostmi hrudníku, ztrácí se a zamotává se v útesech, ostře tvarovaných samotným Rodinem, snad, zdá se, že i přesto ostatní děsí, tričko mám celé promočené, nasáklé, potřísněné, je to tak obyčejné a každodenní, nerozumím, proč ostatní tančí ten tanec, motají se v ostnatym rytmu, pijí mléko ze země, omámeni parabenovým halucinogenem, nechají mě se o ně opřít, nedávají mi prostor se hnout, je mi pohodlně, jako bych ležela na vyhřátém asfaltu, sauna o tělesné teplotě plazu, roztodivná epopej o dvou slovech, nakažlivý virus vodových mloků, potácejících se v rytmu toho divného tance, který kolem mě tančí, jako bych byla obětní beránek, se sametovou mašlí kolem krku, obětována bohu slunce na vrcholu mayské kamenné pyramidy, z dálky slyším volání, anebo je to již klepání mého bůžka na dveře mé komnaty, ach vstupte, vstupné dobrovolné, vnik zlovolné, nedovolí mi se hnout a jako bábovkového beránka mě nakrájí na plátky, rozdají si mě, budou mě zakusovat do rytmu toho prazvláštního pradávného tance, neukřižujte mě, prosím vás, moje poslední přání, sesbírejte ty střepy a pošlete je poštou k hrobu jamese deana, však on bude vědět, co s nimi dělat, pořeže si svou krásnou tvář, budeme oba pořezaní, náš syn se narodí jako ta nejnepravděpodobnější kombinace našich nejkrásnějších šrámů, a jak tam sedím, opřená ani nevím o koho, sroluje se mi podkolenka, jo, vidím to jako na videozáznamu, opravdu jsem vypadala takhle, ach!

napadne mě, že z mých očí se sypou květy, nejspíše růže, s přihlédnutím k všem těm trnům drásajících mě, ty střepy, schválně, jestli po nich zůstanou díry a pak jizvy, jako když jsem, ještě jako malá a blonďatá, prolítla skleněnýma dveřma, křížek na dlani, indický znamení na čele, nejrkásnější květináč zalévá se sám, v roztoku rozpačitých láků ohoří a zkroutí se jako okvětní lístky seschlé květiny, možná je to znamení, co já vím, zůstává toho tolik nezodpovězeného, ale už teď je zřejmé, že to nenabývá důležitosti, pokud to není zabaleno v krabičce, není zbytí, nedá se, nedá se, nedá se!

Kam dál