Červenec 2014

rozmlácená představa. to sólo na neznámý nástroj, který pokládám za housle v sunday bloody sunday.

31. července 2014 v 11:40 | Hairspray Queen
čest Podivíni:)
jaká je šance že mi z hlavy vyskočí Hunny Bunny baletka výborná? poník je hnedka indián. řekne mi, co nevim sám. chytni se za ruku a už je to blízko. a někdy tma tma tma uplná, rozmlácená představa.


Moje matka mi oznámila, že už jsem byla normální. (relativně) ale že prej už jsem zase divná. někdy mi zůstává až rozum stát nad tím, jak někteří lidé dokážou zvedat sebevědomí:)
dnes odpoledne se mám potkat s kámoškou, aby mi dala knížky jako "Queen vlastními slovy" "Beatles po rozchodu" "The Doors vlastními slovy" a "Rolling Stones vlastními slovy" až na to, že neumím číst. teda po tom, co jsem začala číst Bratři Karamazovi, asi už nepřečtu nic.
v noci se mi zdál zvláštní sen. Byla jsem v pokoji svý dcery (ano, čtete dobře) a zvedala jsem ze země trsátka a desky a výkresy a zvláštní psaníčka jako dopisy adresovaný Nikomu a papír popsaný větami, které spolu vůbec nesouvisí. dřevěná podlaha a já na ní spím sotva hodinu. stěny polykaj ozvěnu. všechno se zastaví a já se začnu smát. achjo, ta moje dcera je fakt jako já. a najednou tam ta dcera přijde. je to zvláštní. čas se zastaví. paradox. narušení časovýho kontinua. potkávám sama sebe v pruhovanym tričku a s trsátkem na krku, to samý, který mám já. dívám se na ní a v jejích očích se ztrácím, nevím co mám dělat. je to zvláštní. a ona na mě kouká stejně vyděšeně jako já na ní. sáhnu si na trsátko na řetízku a promnu v prstech naprosto stejně jako to dělá ona ve stejnym okamžiku jako já. byly jsme tam, kde se nebe se zemí spojujou a zároveň jsme byly všude a nikde. "co jsi zač?", zeptám se po chvilce stroze a po rtech mi tančí úsměv. "já nevím. asi hysterická neurotická nejistá psychicky labilní skorožena" a v tu chvíli jsem věděla přesně kde jsem a s kým jsem, kdo jsem a já a kdo je Bůh, co je to slunce a kam zmizí kofein z kávy bez kofeinu.
a najednou jsem se probudila. a všechno jsem zapomněla. a tak mi tyhle otázky zbyly. ale nechci na ně odpověď. někdy je lepší nevědět.

prej jsem cynická, arogantní a sarkastická, ale když někdo jinej řekne něco podobnýho rázu, tak jsem dost citlivá.
nenávidim snídaně.
jsou chvíle, kdy jsou radiohead strašně podceňovaní a jsou chvíle, kdy jsou radiohead strašně přeceňovaní.
a když byl Bono Vox mladší, tak byl SAKRA krásnej.

ha a teď jsem zapomněla, co jsem chtěla.
byly jsme na posedě. bylo to tam krásný. řekly jsme si, že se tam vrátíme zejtra s foťákem, jenomže zejtra jsme byly moc líný nebo já nevim, nakonec jsme se tam za další 3 dny nepodívaly. a to mě strašně moc mrzí, jelikož jsme stejně jenom hrály Assasin's Creed III na xboxu a strřítely z luku a mně se povedlo střelit to k sousedce, která je prý strašně arogatní a nepříjemná baba. měla jsem chut si s ní plácnout.
a tyhle 4 dny mě donutily udělat veliký krok v mém životě. přihlásím se na spotovní lukostřelbu.
ježišikriste One od U2, jakmile slyším ty první tóny, vybavím si svého otce, jak leží na gauči v starym bytě a mezitim se mu vaří oběd. a najednou vidim sama sebe a najednou záleží na tom, co u týhle songy cítím já a strašně moc mě zajímá, co u ní cejtí můj otec, ale on mi to nedokáže říct, stejně jako já nejsem schopna říct, jak moc mi na tý písni záleží. asi tak před rokem jsem se budila někdy v jednu nebo ve dvě a poslouchala jsem písničky a tohle byla vždycky poslední píseň, kterou můj noční playlist obsahoval a potom jsem hned usla. "have you come here for forgivness? have you come to raise the dead? have you come here to play Jesus? did i ask too much? more than a lot? you gave me nothing, now it's all i've got."
asi začnu poslouchat U2 trochu víc. jsou fakt supr.

a já fakt nevím, co chci dělat, jelikož bych chtěla TAK TROCHU i hrát na klavír, ale pak jsem si řekla, že by mi to stejně nešlo a já bych byla vzteklá/&/smutná a vůbec. a taky bych chtěla hrát na elektrickou kytaru a čím dál víc se blíží ten termín, kdy skončím klasiku a začnu elektriku, jak moc jsem se na to těšila a teď to nějak mizí.
já chci hrát na obě, ale dobře vím, že to nejde. snažím se přemluvit sama sebe, snažím se najít nějakou cestičku, jsem neúprosná, ale stejně to nemá jiné řešení. i když to asi není řešení.
paní profesorka mě na klasiku už nechce, když začnu hrát na elektrickou. prý se zkazím.
i když mám stejně pocit, že už mi ani na tu klasiku hrát nejde.
mou hlavičkou rotuje pořád dookola jedna a ta samá myšlenka.
nemám na naprosto nic talent.
nalhávám si pravdu.
mějte se hezky, Podivíni;) (nebo alespoň lépe než moje maličkost)

jedinný, co je tady jasný je podpis. nadpis a popis nehledejte.

21. července 2014 v 13:52 | Hairspray Queen
love is a time machine.
zvlášť pokud milujete třicetitří letýho Brita, kterej netuší že existujete a i kdyby to věděl, nijak to neovlivní jeho život, yay life is so much fun. neumim psát, sorry.
nosorožci vpravo, žirafy vlevo.
pokud jste si všimli, tak moje články jsou prostě hromada ničeho (nietcheho?) a vypadá to dobře. pokud se začtete, už to tak fajn není.
zajímalo by mě, jestli je něco normálního. jelikož můj život je nudný, tím pádem nemám o čem psát. možná, že kdyby můj život byl opravdu nudný, tak bych najednou měla psaní jako nějakou formu vysvobození, ale teď? teď je to jenom další prostředek, kterým se můžu mučit díky nedostatku talentu. děkuju pěkně.
lidé mají rádi milé a sympatické lidi. stojím v dešti svý mysli a každá myšlenka je dešťová kapka, která když se dotkne mý kůže pálí a vlývá se mi do žil. je to vtipný, protože nemám co zajímavýho říct. karma to všechno udělá za ás, takže se pomstou neobtěžujte, páč byste na to doplatili zase jenom vy. buďte v klidu a nechte karmu to dokončit.
pussy princess mi tady kreslí a z rádia hraje F.T.W.W.W. ani nevím, jak jsme se sem dostaly, najednou je tady takový ticho a nikdo neví co říct a snaží se to zakrýt pouštěním pulp fiction.
Tom Hiddleston je opravdu princ a král. A nejenom v kruhu koruny.
snažte se být to nejlepší. ostatní si nezaslouží trpět s vámi. je to vtipný. trpíte kvůli lidem kolem sebe a zároveň jste tak laskaví, že nechcete, aby oni trpěli kvůli tomu, že trpíte.
bojím se, že jsem obyčejná, jako uplně všichni.
proč člověk pořřebuje mít pocit odlišnosti? nakonec každej chce bejt jinej. a jaký máme vlastně právo říct, že jsme jiní? co nás odlišuje od ostatních lidí?
utopit slzy v oceánu a smát se následným vlnám zmrzačení.


sedíme tady, já a kámoška u ní doma. obývák. sedačka, televize, spoustu knih a spoustu cédéček. vytáhnu desky foo fighters, pixies, the doors a rem. zapnu stereo jako bych ani nebyla na návštěvě. sedíme oproti sobě, každá se koukáme někam jinam, kytičkový kecky a tričko rolling stones. začne hrát love me two times. vlastně nevím, proč to dělám, jí to asi nebaví, ale mě uspokojuje. sadista a masochista v jednom. moje matka by si nikdy nepomyslela, že přemýšlím zrovna touhle cestou, jelikož jsem, co se nejbližších týče docela mírné stvoření s demonstrativní sebevraždou, kamarádkou mého srdce a duše, kterou nemám.
možná jsem normální, skoro jako všichni. kofein? ne, díky.
ten moment na mě dopadl jako kdyby se zastavily starý pendlovačky. ten moment byl tak krátký a tak zvláštní, tak nudný a já jsem byla tak ztracená. co tady sakra dělám a proč tady sakra jsem, s kým to jsem a kdo jsem já? proč se ozývají z těch reproduktorý, který neznám the doors a proč se na mě Ona tak zvláštně dívá? proč jsem teď a tady a jakej má smysl bejt tady, když vlastně nevím co chci říct? nejsem schopna říct to co chci a to mi dost komplikuje věc. chci bejt nějaká a nějaká jsem. je to zvláštní, protože nejsem pozér ani cokoli. já jenom chci zahrabat kráter. tak mi zase končí víkend a ty v kadylaku mizíš. ty jedinná víš co je to opravdu a opravdu mě bolíš. a najednou já jsem ta Gigi, která ví co je to opravdu i když si to pořádně neuvědomuju, jelikož lidský bytí a celej vesmír je tak absurdní, že to lidi neviděj a všechno si komplikujou. i já. všichi děláme něco, co bychom nemuselli, jelikož nevidíme to nejlogičtější a nejsnadnější řešení.
trochu se mi teď klepou písmenka a třesou ruce. řežeš do mě ať už tě nenajdu a navždycky vyhodim. já nevím, co bych dělala. tolik myšlenek v mý hlavičce, který jsou nejasný, nemaj finální formu a tak nemůžou ven z mý hlavy a to mě zabíjí, asi někdy vybuchnu. takovou autorskou beznaděj jste ještě nezažili.
jako na pásu s kuframa. buď je to tvoje zavazadlo anebo ne.
buď jsi jednou spisovatel anebo ne.
buď jsi jednou šťastnej anebo ne.

řasa v čaji

4. července 2014 v 12:09 | Hairspray Queen
Víro, odvážíš mě pryč. Děláš to každej den. Nemyslíš to tak, ale bolí to jak peklo.
Můj mozek mi říká, že přijímám bolest. Nedostatek kyslíku z mýho života podporuje mou železnou plíci. Jsme moc mladí na to, abychom usli. Moc cyničtí na to, abychom promluvili. Ztrácíme to, viď? Škrábeme si naše věčná svědění. Děvka dvacátýho století. nakonec jsme vděčni za naši železnou plíci.
Přeju si, aby byly šedesátý léta. anebo ne. to by nebylo tolik supr muziky. chodili bychom do školy v uniformách. ale půlka beatles by nebyla mrtvá *fňuk*
odkud se tady vlastně bereme?
vyložit si nohy z okna a dívat se na pole plný zlatejch klasů pšenice. aw. co víc si přát? někdy se čas zastaví. staří Číňané říkali, že když zpomalíš dech, zpomalí se i čas. nejsem si tim tak jistá, moje zdravé plíce stejně lapají po troše kyslíku.
na stole se mi válí spoustu věcí, které jsou vlastně nic, ale když k tomu připojíte člověka + vzpomínky, vznikne něco úžasnýho. vstupenka Gallery Of Art Prague, letáček s Campbell Soup, adaptér, penál, zpěvník Green Day, Těžší než Nebe, žákajda z hudebky, kresba Billieho, papír s písničkama, který se chci naučit, ústřičkova podivná/smutná smrt, sešívačka.
lol, cejtim se podivně dobře. přemejšlim, zda je to iluze nebo ne, ale. gr, nechci to zakřiknout.
deep as the sea.
jednoho dne se asi proměnim v čaj.
smrt neni odpověď. sakra. tady jde o to, najít v sobě tu sílu přežít, i přes všechny ty bolesti a smutky žít pro ty krásný chvilky, kterejch se strašně málo. teď si znim jako moje mamka, která říká že sebevrazi jsou zbabělci, podle mě je ale zase sobecký tady zadržovat někoho, kdo tady nechce bejt. a nakonec všichni maj pud sebezáchovy. to je taková krásná/podivná věc, která vás donutí v tom poslednim momentě přehrát si všechny sebevraždný myšlenky znovu.
dřív, prostě někdy v tom, co se stalo, v minulosti, (v tý podiný minulosti bylo tolik životů, páni, tolik radosti, tolik smutku, tolik síly a kždej z těch lidí, který žil a byl, měl svůj příběh. wow, víte kolik příběhů to muselo bejt?) sebevrazi prý neměli náboženský pohřeb. a tak sebevrazi dělali to, že někomu zaplatili, aby je zabil a aby se potom dostali do nebe. protože sebevrazi se prý nedostávaj do nebe. asi je Bůh nemá rád. on jim dá život a oni mu ho flusnou zpátky do ksichtu. nejsem si moc jistá tim, že nějakej Bůh vůbec existuje, věřim, že něco je, a že tohle všechno se děje kvůli nějakýmu důvodu. na jednu stranu by nějakej ten Bůh existovat mohl, na druhou stranu mě od víry v jeho existenci odrazuje ta ubohá karikatura, kterou z ní lidé udělali za účelem zisku. a navíc. když uděláte nějakej hřích, fakt se to vygumuje jen, když se vyzpovídáte? myslíte, že je to tak jednoduchý? tu vinu si člověk nese celý život!
"přispějte církvi a Bůh vám odpustí".
taky mě štou lidi, co bojujou za mír. sakra, cože? ..další z paradoxů..
další věc která je k zamyslení je láska a když neni oboustranná. ne, že by se to teď týkalo něčeho konkrétního, jenom mě to občas napadá, když se nudim na eskalátorech nebo v metru anebo když sedim u stolu a čekám na oběd.
když někdo miluje vás a vy jeho ne, je to těžký. nechcete tomu člověku ublížit. ale nechcete taky přitěžovat sami sobě.
je to paradox.
chcete, aby to toho člověka, kterýho milujete bolelo co nejmíň a tak stáhnete všechnu bolest na sebe.
jednostranná láska bolí nejvíc a ubližuje nejmíň. paradox.

nejsem si moc jistá, co je pravda a co ne. ztrácim se mezi lží a pravdou. jedinný, co vim je, že radiohead mi fakt pomáhaj. moji psychiatři.
nejsem si moc jistá tim slovem, ale prej jsem nejistá. a tim jsem si jistá. jsem si jistá tim, že jsem nejistá.
a nejsem si moc jistá jak na vám moje články působí. asi dost nejistě. (klidně mi napište do komentářů) já bych typovala slova "přehnaně, pateticky, vyšinutě, pozérsky" atd. i když si tim nejsem jistá:D sami sebe budeme vždy vidět jinak, než jací jsme opravdu. ale to už jste asi zjistili.
objektivita k sobě samýmu prostě nefunguje. stejně jako nefungujou řasy v čaji.
když jsem byla menší, vždycky, když jsem měla řasu a mamka si ji dala na prst, stiskla jsem ji ten prst svym prstem, pak jsem si něco přála a potom jsem ji odfoukla pyč.
přeju si, aby mi bylo tak dobře jako dnes.

neovladatelnej smutek.

1. července 2014 v 14:44 | Hairspray Queen
Většinou to tak stejně bejvá. Když se koukáš do světla, nevidíš. a pro stromy nevidíš les.
až řeknu, běž.