rozmlácená představa. to sólo na neznámý nástroj, který pokládám za housle v sunday bloody sunday.

31. července 2014 v 11:40 | Hairspray Queen
čest Podivíni:)
jaká je šance že mi z hlavy vyskočí Hunny Bunny baletka výborná? poník je hnedka indián. řekne mi, co nevim sám. chytni se za ruku a už je to blízko. a někdy tma tma tma uplná, rozmlácená představa.


Moje matka mi oznámila, že už jsem byla normální. (relativně) ale že prej už jsem zase divná. někdy mi zůstává až rozum stát nad tím, jak někteří lidé dokážou zvedat sebevědomí:)
dnes odpoledne se mám potkat s kámoškou, aby mi dala knížky jako "Queen vlastními slovy" "Beatles po rozchodu" "The Doors vlastními slovy" a "Rolling Stones vlastními slovy" až na to, že neumím číst. teda po tom, co jsem začala číst Bratři Karamazovi, asi už nepřečtu nic.
v noci se mi zdál zvláštní sen. Byla jsem v pokoji svý dcery (ano, čtete dobře) a zvedala jsem ze země trsátka a desky a výkresy a zvláštní psaníčka jako dopisy adresovaný Nikomu a papír popsaný větami, které spolu vůbec nesouvisí. dřevěná podlaha a já na ní spím sotva hodinu. stěny polykaj ozvěnu. všechno se zastaví a já se začnu smát. achjo, ta moje dcera je fakt jako já. a najednou tam ta dcera přijde. je to zvláštní. čas se zastaví. paradox. narušení časovýho kontinua. potkávám sama sebe v pruhovanym tričku a s trsátkem na krku, to samý, který mám já. dívám se na ní a v jejích očích se ztrácím, nevím co mám dělat. je to zvláštní. a ona na mě kouká stejně vyděšeně jako já na ní. sáhnu si na trsátko na řetízku a promnu v prstech naprosto stejně jako to dělá ona ve stejnym okamžiku jako já. byly jsme tam, kde se nebe se zemí spojujou a zároveň jsme byly všude a nikde. "co jsi zač?", zeptám se po chvilce stroze a po rtech mi tančí úsměv. "já nevím. asi hysterická neurotická nejistá psychicky labilní skorožena" a v tu chvíli jsem věděla přesně kde jsem a s kým jsem, kdo jsem a já a kdo je Bůh, co je to slunce a kam zmizí kofein z kávy bez kofeinu.
a najednou jsem se probudila. a všechno jsem zapomněla. a tak mi tyhle otázky zbyly. ale nechci na ně odpověď. někdy je lepší nevědět.

prej jsem cynická, arogantní a sarkastická, ale když někdo jinej řekne něco podobnýho rázu, tak jsem dost citlivá.
nenávidim snídaně.
jsou chvíle, kdy jsou radiohead strašně podceňovaní a jsou chvíle, kdy jsou radiohead strašně přeceňovaní.
a když byl Bono Vox mladší, tak byl SAKRA krásnej.

ha a teď jsem zapomněla, co jsem chtěla.
byly jsme na posedě. bylo to tam krásný. řekly jsme si, že se tam vrátíme zejtra s foťákem, jenomže zejtra jsme byly moc líný nebo já nevim, nakonec jsme se tam za další 3 dny nepodívaly. a to mě strašně moc mrzí, jelikož jsme stejně jenom hrály Assasin's Creed III na xboxu a strřítely z luku a mně se povedlo střelit to k sousedce, která je prý strašně arogatní a nepříjemná baba. měla jsem chut si s ní plácnout.
a tyhle 4 dny mě donutily udělat veliký krok v mém životě. přihlásím se na spotovní lukostřelbu.
ježišikriste One od U2, jakmile slyším ty první tóny, vybavím si svého otce, jak leží na gauči v starym bytě a mezitim se mu vaří oběd. a najednou vidim sama sebe a najednou záleží na tom, co u týhle songy cítím já a strašně moc mě zajímá, co u ní cejtí můj otec, ale on mi to nedokáže říct, stejně jako já nejsem schopna říct, jak moc mi na tý písni záleží. asi tak před rokem jsem se budila někdy v jednu nebo ve dvě a poslouchala jsem písničky a tohle byla vždycky poslední píseň, kterou můj noční playlist obsahoval a potom jsem hned usla. "have you come here for forgivness? have you come to raise the dead? have you come here to play Jesus? did i ask too much? more than a lot? you gave me nothing, now it's all i've got."
asi začnu poslouchat U2 trochu víc. jsou fakt supr.

a já fakt nevím, co chci dělat, jelikož bych chtěla TAK TROCHU i hrát na klavír, ale pak jsem si řekla, že by mi to stejně nešlo a já bych byla vzteklá/&/smutná a vůbec. a taky bych chtěla hrát na elektrickou kytaru a čím dál víc se blíží ten termín, kdy skončím klasiku a začnu elektriku, jak moc jsem se na to těšila a teď to nějak mizí.
já chci hrát na obě, ale dobře vím, že to nejde. snažím se přemluvit sama sebe, snažím se najít nějakou cestičku, jsem neúprosná, ale stejně to nemá jiné řešení. i když to asi není řešení.
paní profesorka mě na klasiku už nechce, když začnu hrát na elektrickou. prý se zkazím.
i když mám stejně pocit, že už mi ani na tu klasiku hrát nejde.
mou hlavičkou rotuje pořád dookola jedna a ta samá myšlenka.
nemám na naprosto nic talent.
nalhávám si pravdu.
mějte se hezky, Podivíni;) (nebo alespoň lépe než moje maličkost)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama