Srpen 2014

noční silnice.

24. srpna 2014 v 9:53 | Hairspray Queen
Rány bijou do mých spánků. sirény je možná proděraví. pak balonek na provázku exploduje vedle mojí hlavy. a je mi dobře a příšerně! a není jasný, jak to vlastně dopadne. a jde o to, když cítím divnou myšlenku, abych to přežila v pořádku. jako princezna pohádku.
včera se stalo něco zvláštního. něco dokonalého. jeli jsme v devět večer z oslavy, protože v půl desátý beru antibiotika.
Ta bytost, která se choulila na přednim sedadle a dívala se před sebe, byla plna pocitu, který nedokáže popsat. Bylo to, jako by se jí splnil sen, jako kdyby zažívala něco novýho a něco, co se jí tak strašně moc líbí.. do sluchátek hráli Arctic Monkeys. Do I Wanna Know? se odráželo od opuštěné silnici před ní. Cítila se zvláštně. Opravdu zvláštně. Pociťovala touhu i nechuť, uvědomovala si každý metr za nimi a že už se nikdy nevrátí, ne takhle. Její tělo se točilo, i když zůstavala nehybně sedět. Auto potichu vrčelo a cesta ubíhala. Nevěděla si sama se sebou rady. Ta muzika byla jako droga. Najednou jí nezajímala válka nebo koláč v troubě, najednou jí nezajímalo opovrhování lidmi kolem, najednou jí nezajímalo co je s ní špatně nebo její psychický problémy, najednou bylo všechno pryč a jedinný, co jí zajímalo bylo nabažit se toho pocitu co nejvíc.
A to je přesně tam, kde chci být. Ta slečna se rozhodla, že až bude starší, pořídí si auto a bude v noci jezdit po opuštěných silnicích se zaplým autorádiem, jen tak, bez cíle, hlavní cíl bude užít si tu atmosféru, užít si silnici pod ní, hudbu kolem ní a štěstí, který vyvěrá z vnitřku její duše.
Sdělila jsem to otci, nevěděla jsem, jestli si tu cestu užívá stejně, jako já. A on mi odpověděl "Ale v Anglii pořád prší přece, tam nebudeš moct jezdit v noci." Ach.

Když jsme tam seděli, asi tak 10 lidí pod velkým stanovým přístřeškem, obklopeni tmou, kterou zabíjely svíčky a velká baterka pověšená za drát nad námi, v centru přístřešku, vanilkový svíčky, i když mi voněly jako mandlový, ale měla jsem chuť tu vůni sežrat. Bylo devět. Ne moc, ale moje nemoc nás donutila odejít dřív. Měla jsem chuť na kafe. Pořádně sladký a horký. Když jsem viděla ty světla svíček, měla jsem chuť na doutník a nevím proč. Prostě tak. Stála jsem na okraji galaxie. Přikrytá oranžovou dekou. Mé srdce zaplesalo nad podobností s touhle scénou.
něco mi chybělo a nejsem si jistá co. nejspíš se ozvalo dospívání, i když moc do zpívání mi nebylo. Nevím, od čeho utíkám, nemám cíl, prostě jdu. Když je vám jedno, kam jdete, pak je taky jedno, kudy jdete. A tahle cesta, kterou jsem si vybrala na křižovatce, mě zavedla k britským seriálům => britským hercům, neovladatelný chuti na čaj/kafe, tahle cesta mě zavedla k muzice, pro kterou žiju, k blogování, do kterýho dávám celý svý srdce. Ke koukání se na hvězdy z otevřenýho balkonovýho okna. K představování si řízení auta v noci, který dovedu k cíli, někam na opuštěný místo, lehnu si do otevřenýho kufru a budu pozorovat oblohu. A možná jednou, jednou, za dlouhou, nejistou dobu, možná jednou nebudu sama.
Dejte tomu pár let. Potom se odstěhuju, budu dělat muziku, pít hodně čaje a kávy a budu mít hodně, hodně deště! A to mi bude stačit.

hořkosladký období? ne, prostě užívání si života.

22. srpna 2014 v 14:32 | Hairspray Queen
Čau děcka C:
V podstatě si nejsem jistá těma vlasama na podlaze, čímž vám chci říct, že jsem ostříhaná heč.
Nikdy nekreslete pastelkama, vypadá to nepřirozeně. Nebo teda spíš. neumím stínovat. Po hořkym období přichází úleva. Nebo teda spíš. Sladkohořký období.
Vadí mi, když mě někdo omezuje v mé konzumaci čaje. Ano, já vím že by se čaj v posteli pít neměl, ale když ono je to tak príma! Nevím proč, ale včera, když jsem v pyžamu, zakryta peřinou, sedící na posteli za teplého svitu lampičky četla a přemýšlela, napadla mě taková divná věc.
Co když mě má někdo vůbec aspoň trochu rád? Myslím jakože třeba ke mně okolí cítí to samé, co já cítím k okolí. na některých lidech, kteří si to zaslouží, mi záleží hodně. a klidně bych pro ně umřela. co hledám, je pochopení, kterého se mi nedostává, ale aspoň se mi dostává pocitu, že nejsem sama.
ne, zvláštní téma. utopme ho v šálku dobrého kafe :) Konečně jsem si uklidila v pokoji a je to supr. někdy sním o nějakym krásnym, útulnym, osamělym místečku, kde by mě nikdo nenašel. a nemám ani šanci hledat. věčně doma.
i přes ty antibiotika se dá přežít. teď se učim na kytaru When The Sun Goes Down a není to špatný :D
a začínám přemejšlet nad školou a svatbou. eh, ne, nebudu si nikoho brát, ale sestřenka mý matky má svatbu a já tam musím být. v šatech, ve kterých vypadám jako hruška, yay!
včera tady byla večer sousedka a já jsem si byla dolu pro čaj a nějak omylem jsem jí potkala (většinou, když někdo příjde, tak se schovám v pokoji a nevycházím ani na záchod do doby, dokud si nejsem jistá, že tady nikdo už není.) Její oči si mě přeměřily a potom řekla "nejsi nějaká hubená?"
Měla jsem chuť vyprsknout ten čaj a místo toho jsem se jenom sarkasticky usmála, což dělám často. "velký pyžamo", zamumlám s pusou plnou zelenýho čaje, kterej na stole oxidoval od rána a potom se vytratím zpátky do svého doupě. Když uklízím, pouštím si U2. Usnu asi tak ve dvě, převaluju se a o půlnoci se posadím do středu Vesmíru, sedím na posteli a objímám si kolena, pozoruju budík. Dvojtečka nevinně bliká. Je to pohyb minimalistický, ale stejně ho můj kočičí zrak zachytí, dovolím si použít k popsání sledování toho blikání výraz uspokojení mysli.
pozorovaly jsme hvězdy přes střešní okno, na kterym je protisluneční fólie, kdyby se náhodou objevili nějací světloplaší lidé. já jsem jí říkala, že je celkem divný, že moje matka čte můj blog a ona řekla, že se jí to líbí. Mý matce se líbí můj blog. Prý mám talent. Sarkastické pousmátí do tmy. Někdo tady nemá vkus.
A i přes to, že se snažím neposlouchám, moje oči se dívají do země. ale to se prý změní, když zapadá slunce.
mimochodem. dog days are over. přes to všechno, když jsem zhodnotila všechny pro a proti a přidusila svou mysl tím výkonem, jsem si řekla že jsem šťastná. ne naprosto ortodoxně radikálně šťastná, ale dá se to přežít a necítím ke všemu nechuť. Ano, jsou takový chvilky, ale pořád se udržuju v takový lince. Mardy Bum. Všechno má svý zlý stránky, ale sakra. Vždyť já jsem cool děcko, jsem chytrá a inteligentní, mám svý vlastní názory a tak proč bych neměla být schopna si ten pubertální život pořádně užít?
~S láskou ze dna hrníčku s kafem, Hairspray Queen.

umělecký sentiment & zoufalost sdílené psychické bolesti s pánem, kterého jsem nikdy nepotkala

20. srpna 2014 v 17:17 | Hairspray Queen
Cítím lásku.
proměnit nevyslovitelné v tvar. přes všechnu tu bolest vzít štětec a udělat vizi skutečnosti před vašima očima nesmrtelnou. neskutečné záchvaty, paranoia a bolest, maniodepresivní psychóza, samota i neskutečný pocit zbytečnosti, když ztratíte lásku milovaného člověka.
a i přes to, že je mrtvý, jeho duše přetrvává. v oleji.





































Nemohla jsem se hnout, mé oči byly plné těch marnivých, štiplavých slz, když jsem prožívala tu bolest s ním. nemohla jsem si pomoct. jak moc bych si přála být s ním, aspoň trošku mu pomoct od bolesti. cítila jsem takovou beznaděj a zoufalost. ach bože, proč mě necháváš trpět za jiné.
asi bych mu nepomohla. ale nedokážu se zbavit pocitu provinilosti, že ho nechávám utápět se ve svém bolu a nijak mu nepomůžu.
vvždyť ani nemůžu! ale kdybych mohla, ani na vteřinu nenechám pochyby ovlivnit můj cíl. Zachránit Vincenta van Gogha.

někdy se nadechnu a řvu a někdy jen tak ležím mezi hvězdami

19. srpna 2014 v 15:05 | Hairspray Queen
tak. ufon s motýlkem? anebo něco, co je tak daleko a zároveň tak blízko?
toulky ve hvězdách.

zkouším to různými cestami. když byl ten super úplněk, kterej mi přišel jako každej jinej nesuper úplněk, vzala jsem si mikinu a sešit a sluchátka a změnila své bydliště na lehátko uprostřed zahrady, pozorovala jsem a poslouchala Dark Side Of The Moon. Eh. problém je, že měsíc nemá temnou stranu. on je temný celý.
už odmala vlastním spalující touhu cestovat. vůbec nevím proč a jak, jelikož se cestování ke mně nehodí, co se mě osobně týče, nemám ráda změny. ne, nejsem konzervativní ani staromódní, spíš mám ráda určitý osobní pohodlí a nemám ráda změny co se třeba bydliště anebo přestěhování nábytku týče. nenávidím, když musím spát někde jinde než u sebe doma anebo když jsem někde jinde než doma, ale stejně chci cestovat. ne, svět vůbec ne. ten mi nestačí. to znělo asi dost nafoukaně, ale věřte mi, já bych ráda potkala blázna s budkou a cestovala s ním napříč časem a prostorem.
tak. a teď se věnujme tomuto témat ubez fanatické obsese k jednomu seriálu.
jeden z důkazů lidské hlouposti a zabedněnosti je, když si lidé myslí, že jsou v celém velkém vesmíru i za ním sami. no tak, lidi, vážně jste takoví panovační?
hvězdnej třpyt? jakto, že ho vůbec vidíme? kdyby ta hvězda vyhasla, stejně jí ještě nějakou dobu budeme vidět svítit (hořet). a proč? světlo je hold pomalý, zvykněte si na to. světlo je pomalý. je spoustu rychlejších věcí, určitě, jenom.. jenom se nechci plést do vědeckejch debat, protože nejsem dost chytrá.
možná že jsou hvězdy blíž, než si myslíme. anebo taky ne. ale to nikdo neví, protože jsou takový záhadný.

nikdy jsem pořádně nepochopila, proč se slavným lidem říká hvězdy. a potom, když jsem se nad tim zamyslela, přišla jsem s revolučním řešením. každý je vidí, nikdo je nechápe a nezná, ale jsou tak daleko.
hvězdy jsou daleko, a teď už nemluvím o slavných lidech.


čekám na to, kdy nebe spadne. ach, celá já ve svym kabátě, ukecaná s keckama, předstírající zájem, ale unavená z falešnosti tý věčný radosti a šílenosti, věčně konzultující o vesmíru, neznající okolí svého domu. pořád jste rozhodnuti zůstat?
bohužel nemám na hvězdy vzpomínky, když jsem byla menší, což je škoda. až já budu mít děti, vezmu deku, jídlo a teplej čaj a lehneme si někam na krásný místo a budeme koukat na hvězdy a já jím budu vyprávět a bude to supr. pokud někdy budu mít děti. teda spíš pokud mě bude chtít někdo, s kým bych chtěla mít děti. eh, ne, tohle nechme na jindy, ehehehhe.
vlastně je to vtipný. někdy si představím hvězdy jako lidi, hele tamhle je sherlock a támhle doctor a když jsem jednou stála u okna v pyžamu a koukala jsem na ty krásný hvězdy, na ty souhvězdí a panebože, byly tak zářivé, jako tváře dětí na vánoce a zbytečný sentiment, jako přesvícené vánoční stromečky na Staromáku anebo až moc napudrované, zářivé nosy moderátorů zpráv. tehdy jsem si uvědomila tu neskutečnou, neumírající, spalující touhu, která mě ovládala, tehdy jsem si uvědomila, že potřebuju Doktora.
jsem tak náročná. vždy si přeju, něco co nejde splnit. achjo. a když si přeju něco splnitelnýho, tak mi to stejně nevyjde.
sedíme na okraji tý modrý, velký malý budky a jenom se díváme. touláme se po hvězdách, děláme neobyčejný věci, zachraňujeme životy a jsme šťastní. jenom já, on a ona. já, muž s dvěmi srdci a ta nekonečná budka.



lehce nepochopena.

16. srpna 2014 v 16:12 | Hairspray Queen
Venku prší. Vždycky je to nejlepší okamžik dne, když prší. Celkem mě mrzí, že nebydlím někde, kde prší častěji (třeba v Británii, ehehehhe). a pokaždé, když slyším ten zvuk kapalných snů narážejících na všechno reálné a hmotné, když slyším bubnovat kapky deště o střešní okno a slyším kudrnaté šustění přes otevřené okno, vím, že má cenu žít.
u Dne Otců jsem plakala jako u žádnýho dílu. předtím jsem Rose neměla ráda, ale když je s Devítkou, tak je prostě supr.
mimochodem mám chřipku, moje IQ kleslo tak o 50 bodů a wowowowo, jsem tak seksy s červeným nosem.
včera jsem taky něco kutila na mym anglickym blogu, kterej sem ale nebudu dávat, jelikož jsou to totální sračky, vážně opravdu, žádný sarkasmus, čistá 1000% upřímnost, yay.
dokáže si představit Hiddlestona jako Thora? o.o
a upřímně, těším se do školy. francoužština & školní obědy & přezuvky & taneční & inteligence spolužáků & nudnost výuky & osamělé cesty autobusem domů. nenváávidim autobusy. většinou jezdím sama, ani nemám sluchátka, jelikož je ve škole nemám kam dát a jedu celkem daleko, když jedu s někým, tak ten někdo vždycky ystoupí dřív než já a já se potom cítím trapně, anebo prostě ty pohledy nezávislého, demokratického autobusového lidu. který je stejně v té hodině, ve které cestu absolvuju, naprosto prázdný & zvláštní. zvlášť pokud se důchodci rozhodnout jít na nákupy, ale to chodí většinou naštěstí dopoledne. god bless the queen.

na druhou stranu tý celý školy, celkem se i bojim. už jsem si zvykla, že je to ve škole trochu zvláštní, but still hey.. :/ vůbec si nejsem jistá, jak budu fungovat s lidma z naší třídy & ostatními bytostmi. nebo respektive jak moc budu nefungovat. jelikož škola není jenom o plnění školní docházky, je to o zapadnutí do kolektivu, schopnost dělat co se vám řekne, o budování vlastní image/ega, je to o sociálním životě, který mi nedělá problém, alespoň podle toho, jak to povrchně vypadá. ale stejně. mám trochu, trošičku ráda ten pocit, že jsem lehce nepochopena.
heh, minule jsme se bavily s kámoškou na téma "proč bych měla být jiná než ostatní". nebo respektive, bavily. já jsem povídala a ona měla nepřítomný výraz. a takhle je to se vším, co dělám. já povídám a ostatní vůbec neposlouchají :D
ějak jsem si na to zvykla, a proto píšu tenhle blog.
a když někdo povídá něco mně, můj výraz je takovejhle:

a když mi někdo vykládá, co ho trápí/co se mu stalo/cokoliv, tak povytáhnu obočí a řeknu něco ve smyslu "vypadá to, že jsi toho zažil hodně". #dontbesarcasticidiotlikeme

plno krásných umělohmotných lidí.
když jste nemocní, jste někde mezi nebem a zemí, jste v takovym prazvláštnim stavu, nemáte představu o čase ani o tom, co se děje, zažráni ve svých strupech a jizvách, utápějících se ve strachu z větší bolesti. ach.
take it away. asi budu psát lepší články, až budu lepší. což bude za dlouho, pokud to vůbec někdy bude. a to asi ne. nemám žádný vyhlídky na zlepšení. but i still believe i can be saved. ještě není pozdě, dokonce je možná ještě brzo.
ano, je moc brzo. vždyť je teprve ještě ráno. achjo. někdy bych si přála... spoustu věcí, ale spíš. By The Way.
vážně mě baví historie. ne, srsly. je to takový zajímavý si to všechno představit. wow, tolik životů bylo, tolik příběhů bylo, tolik bolesti bylo. to je prostě fascinující, stejně jako moje články.
omlouvám se za to. a děkuju vám. za návštěvnost, ehehehhe (sakrasmus, zase, sakra.)
ja som malá Žužužu..

v podstatě jenom kresba.

14. srpna 2014 v 12:02 | Hairspray Queen
Ahoj:)
takže. Je me hais.
včera jsem byla s kamarádkou v obchodě a bylo to supr. Cesta autobusem byla zvláštní, pořád dookola jsem poslouchala The View From The Afternoon. Když jsem přijela na místo srazu, nikde jsem jí neviděla, jelikož byla za rohem, ehehehhehe a tak jsem jí zavolala. Ozval se nějaký cizí chlap, který měl mladý a silný, ačkoli nepříjemný hlas a ptal se Kdo volá. Po chvilce totálního mindfucku s kym to vlastně volám, jsem to položila a vzápětí jsem si jí všimla. "tam není 9, ale 8."

Po jejím bubble tea s neskutečným jablkovým želé, které vypadalo jako nějaký emzák z Doctora Who. Dala jsem si v tchibu káfe. (radši nic, ano, ale bylo to fascinující, ale radši nic, nic, nic, mám přeci svou hrdost a čest, nebudu vám tady o tom vyprávět).
No. A potom jsme si daly B-smart s twistem pro Ní a longerem pro Mě. "ty hranolky nejsou vůbec slaný" "tyvole pokud tohle neni slaný, tak jaký jsou tvoje standarty?", táže se má společnice. Já ochutnám její. slaný až moc. Moje, slaný až málo. Tak si je vyměníme a já se nad tím musím usmát.
pak jsme si ještě daly McFlurry :D já si vždycky dám žádnou posypku a víc polevy (yay, víc cukru pro všechny) já prostě zbožňuju tu chuť zmrzliny a karamelu :3
(otevřete si článek, Podivíni :D)

téma týdne : oblíbená píseň? (zapomeňte)

11. srpna 2014 v 11:04 | Hairspray Queen
témata týdne nemám moc ráda, svazují vás o čem psát, ale stejně, tohle mě zaujalo a vy, co čtete můj blog a že je vás opravdu mnoho, ehehehhehe, naprosté masy, tak jistě dobře víte proč.
oblíbená píseň.

Má slova mají zase význam. (sarcastic content)

9. srpna 2014 v 11:58 | Hairspray Queen
A co je realita pro mě?
Ranní vstávání v půl sedmé, časové pásmo GMT+1, moje hnědo/zrzavé vlasy, černá oční tužka v přiměřené míře, odstraňování řasenky z očních víček, proužkované tričko, zvláštní lidé v autobuse (anebo jsem zvláštní já?), myslení na rodinný život s chlapem, kterýho jsem nikdy nepotkala, moje zvláštní dikce a moje myšlenky, který se někdy rozplynou ve vzduchu, někdy se utopí v čaji, někdy někomu zalezou do bedny, někdy je převedu do slov a publikuju je (stejně si je nikdo nepřečte), a někdy se uvaří nebo explodují ve svém jádru, předtím než jsou vůbec vyřčeny.
Poud vám říkám, že je mi všechno fuk, nevěřte mi. Vlastně lžu, jelikož nikdo není schopný pochytit realitu. Žijeme v ní, prožíváme jí, ovlivňujeme jí a ona ovlivňuje nás. Myšlenku Proč nežijeme v paralelním světě, kterou necháváme putovat po šedorůžovym snu, protože chceme lepší realitu, tuto myšlenku zavrhávám němými slovy "Protože potom by to nebyl paralelní svět, ale realita. A realita je taková, jaká je a musíme si na to zvyknout, musíme se s tím smířit, stejně jako se smrtí."
Logika? Co to sakra je? Svět, vesmír, realita, lidé, věci, zvířata, všechno co kdy existovalo i neexistovalo i to co existovat či neexistovat bude, nebo to co teď je a není, všechno je nelogický a podivný, nedává to smysl a proto je to tak strašně chytrý.
Chytrý věci většinou nedávaj smysl. Asi proto, že jsou tak chytrý, že je nikdo nechápe.
Eh. Temná strana Měsíce? A existuje vůbec, když jí nevidíme? Existují věci, které nevidíme?
Anebo jinak. Existují věci, když je nevidíme?
Na co říkat pěkné věci, když stejně nikdo neposlouchá? A vlastně.. Všechno, co vyslovíte a zní to pěkne, vlastně pěkný není. Jelikož všechno, naprosto všechno co bylo, je, bude, nebylo, není a nebude, všechno má dvě strany. Dobrou a špatnou. Ale je to strašně moc subjektivní a relativní, která je dobrá a která je špatná, pokud vůbec můžeme dělit svět na dobrý a zlý, černý a bílý, Bůh a Ďábel, život a smrt..
Ale pozor, milé obecenstvo, nemyslete si, že ty čtyři příklady, které jsem teď vyjmenovala jsou opaky a mají mezi sebou opačný vztah. To vůbec není pravda. Všechno to jde ruku v ruce, jedno bez druhého a druhé bez prvního by přece nedávalo smysl, neexistovalo by.
Lepší se to, anebo jste ztraceni/zdrceni/šokováni/znuděni z mých slov, která se berou Aninevímodkud?
Požádala jsem o hodně, o víc než jsem schopna si obstarat? Já se jenom vyrovnávám s realitou. Vyrovnávám se s tím, že nezměním minulost, pouze se o ní dozvědět víc a to si pište, že historie mě baví. Vyrovnávám se s tím, že každá chvíle je jedinečná a že Tady a Teď a Teď a Tady je prostě jenom jednou, ten okamžik v tom čase a v tom místě se stane jenom jednou, jednou za celou pochybnou existenci vesmíru, pokud nějaký vesmír vůbec je a pokud je nějaké Teď a Tady. A pokud nejsme jenom hologram vysílaný z okraje vesmíru.
A tady vyvstává otázka. Mohu ovlivnit realitu? Jsou ty věci a události předem dané? Ovlivňuje realita mě?
Budoucnost je nejistá a moc bych se na ní netěšila, jelikož, vy víte, stát se může cokoli. Například je vaše budoucnost velice krátká a zítra umřete nebo cokoli, (nepřeji si, aby se to stalo, ale stát se může teoreticky všechno). A proto buďte vděčni za každý nový den. Klidně děkujte Bohu, klidně děkujte vesmíru, Ježíškovi, svým rodičům nebo sami sobě, protože je to otázka.
Realitu si tvoříme my a naše prostředí. Realita je předem dána. Realita je teď a tady.
Ale co je nejdůležitější, smiřte se s realitou a užijte si ji. Nikdy nevíte, co příjde.
A proto si se mnou připijte mátovým/černým/lékořicovým čajem, dělejte věci, co vás baví, (scénou proběhne patolog zpívající si Naivita, ach lidská naivita), ale ať je to jakkoli, žijte. Hlavně žijte.
A jak žiju já? Ale jo, celkem dobrý. Asi jsem až moc citlivá k sobě a k ostatním opak, v chvílích jsem hodná a sympatická, v chvílích jsem neskutečnej bezcitnej sobec, ale to jsme přece každý. A pohoršený pohledy si nechte. Sarkasmus je ventil pro bolest. Eh.
A někteří lidé (odkašlání) nejsou tak silní, aby svůj smutek schovávali za laskavost.
Notoričtí, s nadsázkou schizofrenici jako já. Mají rádi společnost, jsou laskaví a vtipní, a potom jsou najednou sami, zavřeni v pokoji, ležící na posteli, zpytující existenci života, přemýšlející o smrti a představujíc si, jaké by to bylo kdyby, představujíc si paralelní světy a věci, které se v Tomhle Světě nikdy nestanou. Podívejte se na ty osamělé člověky, kteří vlastně nejsou osamělí, mají spoustu lidí, kteří je mají rádi.
Ale na své problémy a podivné myšlenky jsou sami, s těmi jim nikdo nehelfne.
A tak poslouchám hudbu, jelikož mě zachraňuje, obohacuje a dělá ho o hodně krásnějším místem, naplňuje místnosti v mém mozku, díky hudbě mé vnitřnosti nepodléhají rozkladu (aspoň si to namlouvám), díky hudbě žiji.

My Chemical Romance - Song 2 (Blur cover)

A doufám, že vy také žijete a máte se dobře, imaginární publikum mých slov.

chodící žížala? polykání čaje. čas mě nezajímá, propocená peřina.

3. srpna 2014 v 10:16 | Hairspray Queen
So lock the kids up safe tonight, put the eyes in the cupboard.
Někdy zapomínám na realitu, někdy a vlastně často žiju ve svým světě a psychologická analýza tohodle jevu? Utíkání před realitou, jelikož vám nevyhovuje. Ale realita je celkem fajn. Je nejistá, stejně jako já, ale dá se v ná přežít. Každej máme záblesky absolutních křečí před smrtí když se stane něco, co prostě nepoberete najednou. Ale pořád je život cesta. A já vlastně nevim, co život je. A možná to vědět ani nechci. Jestli jsou to proužky na tričku, láska duševní i fyzická, jestli je to sen nebo slunce v oblacích nebo hvězdy, tak daleko a přitom tak blízko, jestli jsou to oči v lednici, jestli je zvuk rozbitýho skla nebo rozbitých srdcí..
Asi si až moc pokládám filozofický otázky, který možná ani neexistujou.


Takhle sedím s nejmenovanou osobou ženského pohlaví na kmeně stromu, kterej kdysi žil a teď leží před dva břehy potůčku kterej protejká parkem. Je to zvláštní, ona s taškou knížek Doors a Rolling Stones a já se svojí taškou s Jackem Skellingtonem, ona v střevíčcích, já v konverzkách. Sama sebe zatěžuju myšlenkou bez otazníku či vykřičníku, tahle komplexní myšlenka rotuje mou hlavou a nikdy se asi nezastaví, je to rozbuška a zároveň moje IQ, jsou to žirafy i nosorožci zároveň, je to prázdná cukřenka. "Já ani nevím co ti říct", vysloví mý rty bez promyšlení, jaký bude následek.
Ledový čaj. Zbytky omítky opadávaj. Tančírna. Bleskne mi hlavou, tahleta dokonalá songa a já jsem zase ztracena ve svým světě a tak skoro přeslechnu odpověď "já vlastně taky ne"
Je to velice vtipné a kůl, najednou je to uplně jiné než to bylo. Nosorožci vpravo, žirafy vlevo.
Někdy jsou ty dva špendlíky na mapě, ukazující vás a někoho, kdo právě sedí vedle vás, někdy jsou ty špendlíky tak blízko, až je to divný.
Sundej si to dnešní tričko s nápisem jestrdej, vyrovnej se s realitou.
Realita je hrozná děvka, chcete-li to takhle slyšet. Nic není jistý. Jedinný, co je jistý je smrt.
Pokud ale chcete slyšet, co je podle mě život, nakloňte trochu ucho k mým nenamalovaným, mátovým rtům a já vám zašeptám, jaksi s jemným přízvukem cynismu a sarkasmu "krása nesmírná".
Nacházím se s otcem v obchodě. Další životní dilema, která přede mě můj život pořád staví jako cihlovou zeď. Můj život chce, abych tu cihlovou zeď nějak zdolala a je to můj žiot, kdo zapomíná že nejsem Chuck Noris. Vrhnu zoufalý pohled k mému otci. Tak sakra, dejte mi nějaký znamení. Mám si vzít čokoládovo-karamelový magnum anebo magnum s přitažlivým názvem "black esspreso"? nebýt neklidného poklepávání nohou mého společníka, asi bych tam zůstala navždy.
Po sýrech, toaletním papíru, koření, šunce, klobásách a po spoustě dalších hyperbol a bolestech z lidí kolem, jsem konečně seděla v autě a chuť kávy byla dokonalá. Nakonec jsem si vybrala. Když jsme byli pro benzín, hned jsem vyskočila z auta a šla natankovat, s hlavou skoro u nádrže, snažící se pochytit to dokonalý aroma benzínu. Neskutečně moc mi voní benzín.
Svět je tak nádhernej. To vííííšžejóó. Lepší místo ani neznám…
"Chrabře jsi posvětil panenský meč,"zašveholí princ Jindra a mé srdce zase a opět taje. Julie pláče a její Romeo? Spíš princ Jindra.
Je to zvláštní. Můj život je zvláštní, asi stejně jako připadá každýho život každýmu. A co na to Francouzka? Ta si zpívá svůj šanzon a já jsem tady a teď a teď a tady.

Včera váš blog navštívilo 1 lidí. No nakonec proč ne. Anebo proč jo?