chodící žížala? polykání čaje. čas mě nezajímá, propocená peřina.

3. srpna 2014 v 10:16 | Hairspray Queen
So lock the kids up safe tonight, put the eyes in the cupboard.
Někdy zapomínám na realitu, někdy a vlastně často žiju ve svým světě a psychologická analýza tohodle jevu? Utíkání před realitou, jelikož vám nevyhovuje. Ale realita je celkem fajn. Je nejistá, stejně jako já, ale dá se v ná přežít. Každej máme záblesky absolutních křečí před smrtí když se stane něco, co prostě nepoberete najednou. Ale pořád je život cesta. A já vlastně nevim, co život je. A možná to vědět ani nechci. Jestli jsou to proužky na tričku, láska duševní i fyzická, jestli je to sen nebo slunce v oblacích nebo hvězdy, tak daleko a přitom tak blízko, jestli jsou to oči v lednici, jestli je zvuk rozbitýho skla nebo rozbitých srdcí..
Asi si až moc pokládám filozofický otázky, který možná ani neexistujou.


Takhle sedím s nejmenovanou osobou ženského pohlaví na kmeně stromu, kterej kdysi žil a teď leží před dva břehy potůčku kterej protejká parkem. Je to zvláštní, ona s taškou knížek Doors a Rolling Stones a já se svojí taškou s Jackem Skellingtonem, ona v střevíčcích, já v konverzkách. Sama sebe zatěžuju myšlenkou bez otazníku či vykřičníku, tahle komplexní myšlenka rotuje mou hlavou a nikdy se asi nezastaví, je to rozbuška a zároveň moje IQ, jsou to žirafy i nosorožci zároveň, je to prázdná cukřenka. "Já ani nevím co ti říct", vysloví mý rty bez promyšlení, jaký bude následek.
Ledový čaj. Zbytky omítky opadávaj. Tančírna. Bleskne mi hlavou, tahleta dokonalá songa a já jsem zase ztracena ve svým světě a tak skoro přeslechnu odpověď "já vlastně taky ne"
Je to velice vtipné a kůl, najednou je to uplně jiné než to bylo. Nosorožci vpravo, žirafy vlevo.
Někdy jsou ty dva špendlíky na mapě, ukazující vás a někoho, kdo právě sedí vedle vás, někdy jsou ty špendlíky tak blízko, až je to divný.
Sundej si to dnešní tričko s nápisem jestrdej, vyrovnej se s realitou.
Realita je hrozná děvka, chcete-li to takhle slyšet. Nic není jistý. Jedinný, co je jistý je smrt.
Pokud ale chcete slyšet, co je podle mě život, nakloňte trochu ucho k mým nenamalovaným, mátovým rtům a já vám zašeptám, jaksi s jemným přízvukem cynismu a sarkasmu "krása nesmírná".
Nacházím se s otcem v obchodě. Další životní dilema, která přede mě můj život pořád staví jako cihlovou zeď. Můj život chce, abych tu cihlovou zeď nějak zdolala a je to můj žiot, kdo zapomíná že nejsem Chuck Noris. Vrhnu zoufalý pohled k mému otci. Tak sakra, dejte mi nějaký znamení. Mám si vzít čokoládovo-karamelový magnum anebo magnum s přitažlivým názvem "black esspreso"? nebýt neklidného poklepávání nohou mého společníka, asi bych tam zůstala navždy.
Po sýrech, toaletním papíru, koření, šunce, klobásách a po spoustě dalších hyperbol a bolestech z lidí kolem, jsem konečně seděla v autě a chuť kávy byla dokonalá. Nakonec jsem si vybrala. Když jsme byli pro benzín, hned jsem vyskočila z auta a šla natankovat, s hlavou skoro u nádrže, snažící se pochytit to dokonalý aroma benzínu. Neskutečně moc mi voní benzín.
Svět je tak nádhernej. To vííííšžejóó. Lepší místo ani neznám…
"Chrabře jsi posvětil panenský meč,"zašveholí princ Jindra a mé srdce zase a opět taje. Julie pláče a její Romeo? Spíš princ Jindra.
Je to zvláštní. Můj život je zvláštní, asi stejně jako připadá každýho život každýmu. A co na to Francouzka? Ta si zpívá svůj šanzon a já jsem tady a teď a teď a tady.

Včera váš blog navštívilo 1 lidí. No nakonec proč ne. Anebo proč jo?
 


Komentáře

1 Monii. Monii. | Web | 3. srpna 2014 v 15:38 | Reagovat

A pak že neumíš psát^^
Strašně mi těma slovama připomínáš maturanta. (Heh. Určitě víš koho). Hm. Toho si važ! (Lol. Divný slovo)
Jinak tak nějak úplně nevim, co ti k tomu napsat. Jen asi, že gratuluji k návštěvnosti^^ :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama