Má slova mají zase význam. (sarcastic content)

9. srpna 2014 v 11:58 | Hairspray Queen
A co je realita pro mě?
Ranní vstávání v půl sedmé, časové pásmo GMT+1, moje hnědo/zrzavé vlasy, černá oční tužka v přiměřené míře, odstraňování řasenky z očních víček, proužkované tričko, zvláštní lidé v autobuse (anebo jsem zvláštní já?), myslení na rodinný život s chlapem, kterýho jsem nikdy nepotkala, moje zvláštní dikce a moje myšlenky, který se někdy rozplynou ve vzduchu, někdy se utopí v čaji, někdy někomu zalezou do bedny, někdy je převedu do slov a publikuju je (stejně si je nikdo nepřečte), a někdy se uvaří nebo explodují ve svém jádru, předtím než jsou vůbec vyřčeny.
Poud vám říkám, že je mi všechno fuk, nevěřte mi. Vlastně lžu, jelikož nikdo není schopný pochytit realitu. Žijeme v ní, prožíváme jí, ovlivňujeme jí a ona ovlivňuje nás. Myšlenku Proč nežijeme v paralelním světě, kterou necháváme putovat po šedorůžovym snu, protože chceme lepší realitu, tuto myšlenku zavrhávám němými slovy "Protože potom by to nebyl paralelní svět, ale realita. A realita je taková, jaká je a musíme si na to zvyknout, musíme se s tím smířit, stejně jako se smrtí."
Logika? Co to sakra je? Svět, vesmír, realita, lidé, věci, zvířata, všechno co kdy existovalo i neexistovalo i to co existovat či neexistovat bude, nebo to co teď je a není, všechno je nelogický a podivný, nedává to smysl a proto je to tak strašně chytrý.
Chytrý věci většinou nedávaj smysl. Asi proto, že jsou tak chytrý, že je nikdo nechápe.
Eh. Temná strana Měsíce? A existuje vůbec, když jí nevidíme? Existují věci, které nevidíme?
Anebo jinak. Existují věci, když je nevidíme?
Na co říkat pěkné věci, když stejně nikdo neposlouchá? A vlastně.. Všechno, co vyslovíte a zní to pěkne, vlastně pěkný není. Jelikož všechno, naprosto všechno co bylo, je, bude, nebylo, není a nebude, všechno má dvě strany. Dobrou a špatnou. Ale je to strašně moc subjektivní a relativní, která je dobrá a která je špatná, pokud vůbec můžeme dělit svět na dobrý a zlý, černý a bílý, Bůh a Ďábel, život a smrt..
Ale pozor, milé obecenstvo, nemyslete si, že ty čtyři příklady, které jsem teď vyjmenovala jsou opaky a mají mezi sebou opačný vztah. To vůbec není pravda. Všechno to jde ruku v ruce, jedno bez druhého a druhé bez prvního by přece nedávalo smysl, neexistovalo by.
Lepší se to, anebo jste ztraceni/zdrceni/šokováni/znuděni z mých slov, která se berou Aninevímodkud?
Požádala jsem o hodně, o víc než jsem schopna si obstarat? Já se jenom vyrovnávám s realitou. Vyrovnávám se s tím, že nezměním minulost, pouze se o ní dozvědět víc a to si pište, že historie mě baví. Vyrovnávám se s tím, že každá chvíle je jedinečná a že Tady a Teď a Teď a Tady je prostě jenom jednou, ten okamžik v tom čase a v tom místě se stane jenom jednou, jednou za celou pochybnou existenci vesmíru, pokud nějaký vesmír vůbec je a pokud je nějaké Teď a Tady. A pokud nejsme jenom hologram vysílaný z okraje vesmíru.
A tady vyvstává otázka. Mohu ovlivnit realitu? Jsou ty věci a události předem dané? Ovlivňuje realita mě?
Budoucnost je nejistá a moc bych se na ní netěšila, jelikož, vy víte, stát se může cokoli. Například je vaše budoucnost velice krátká a zítra umřete nebo cokoli, (nepřeji si, aby se to stalo, ale stát se může teoreticky všechno). A proto buďte vděčni za každý nový den. Klidně děkujte Bohu, klidně děkujte vesmíru, Ježíškovi, svým rodičům nebo sami sobě, protože je to otázka.
Realitu si tvoříme my a naše prostředí. Realita je předem dána. Realita je teď a tady.
Ale co je nejdůležitější, smiřte se s realitou a užijte si ji. Nikdy nevíte, co příjde.
A proto si se mnou připijte mátovým/černým/lékořicovým čajem, dělejte věci, co vás baví, (scénou proběhne patolog zpívající si Naivita, ach lidská naivita), ale ať je to jakkoli, žijte. Hlavně žijte.
A jak žiju já? Ale jo, celkem dobrý. Asi jsem až moc citlivá k sobě a k ostatním opak, v chvílích jsem hodná a sympatická, v chvílích jsem neskutečnej bezcitnej sobec, ale to jsme přece každý. A pohoršený pohledy si nechte. Sarkasmus je ventil pro bolest. Eh.
A někteří lidé (odkašlání) nejsou tak silní, aby svůj smutek schovávali za laskavost.
Notoričtí, s nadsázkou schizofrenici jako já. Mají rádi společnost, jsou laskaví a vtipní, a potom jsou najednou sami, zavřeni v pokoji, ležící na posteli, zpytující existenci života, přemýšlející o smrti a představujíc si, jaké by to bylo kdyby, představujíc si paralelní světy a věci, které se v Tomhle Světě nikdy nestanou. Podívejte se na ty osamělé člověky, kteří vlastně nejsou osamělí, mají spoustu lidí, kteří je mají rádi.
Ale na své problémy a podivné myšlenky jsou sami, s těmi jim nikdo nehelfne.
A tak poslouchám hudbu, jelikož mě zachraňuje, obohacuje a dělá ho o hodně krásnějším místem, naplňuje místnosti v mém mozku, díky hudbě mé vnitřnosti nepodléhají rozkladu (aspoň si to namlouvám), díky hudbě žiji.

My Chemical Romance - Song 2 (Blur cover)

A doufám, že vy také žijete a máte se dobře, imaginární publikum mých slov.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monii. Monii. | Web | 9. srpna 2014 v 12:51 | Reagovat

Bože, já vždycky tak strašně obdivuju tvoje články. Jak to někdo může vymyslet, heh. Ale tohle je (zase) sakra dobrej článek. Minulost, budoucnost... realita. Problém je, že nikdy nevim, co k tomu napsat, protože, jak už jsme si všichni mohli všimmnout, na psaní jsem zřejmě levá. A můj mozek o prázdninách odmítá cokoliv dělat. Takže... poklona k tobě. (Lol:D)

2 Ahojki to jsem já Ahojki to jsem já | 10. srpna 2014 v 20:46 | Reagovat

Nevím jestli má někdy každý ten hrozný nicotný pocit prázdnoty a vlastně...vlastně ani nevím jak ho popsat. Nekonečná beznaděj nekončící v mých myšlenkách? Nebo jen touha být mainstream a necítit to, co ted cítím? Nevím co píši a nevím proč to píši. Ale. Komentář je na světě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama