umělecký sentiment & zoufalost sdílené psychické bolesti s pánem, kterého jsem nikdy nepotkala

20. srpna 2014 v 17:17 | Hairspray Queen
Cítím lásku.
proměnit nevyslovitelné v tvar. přes všechnu tu bolest vzít štětec a udělat vizi skutečnosti před vašima očima nesmrtelnou. neskutečné záchvaty, paranoia a bolest, maniodepresivní psychóza, samota i neskutečný pocit zbytečnosti, když ztratíte lásku milovaného člověka.
a i přes to, že je mrtvý, jeho duše přetrvává. v oleji.





































Nemohla jsem se hnout, mé oči byly plné těch marnivých, štiplavých slz, když jsem prožívala tu bolest s ním. nemohla jsem si pomoct. jak moc bych si přála být s ním, aspoň trošku mu pomoct od bolesti. cítila jsem takovou beznaděj a zoufalost. ach bože, proč mě necháváš trpět za jiné.
asi bych mu nepomohla. ale nedokážu se zbavit pocitu provinilosti, že ho nechávám utápět se ve svém bolu a nijak mu nepomůžu.
vvždyť ani nemůžu! ale kdybych mohla, ani na vteřinu nenechám pochyby ovlivnit můj cíl. Zachránit Vincenta van Gogha.

v umění nalézám nekonečnost. I přes to, že můj talent není nijak valný, dokonce se spíš dostávám do antitalentu, můj vztah k umění je velmi silný a obohacující mou pochybnou osobnosti.
já na tom dělám, já na tom makám! už na tom dělám přes týden a ono né a né a né!
snažím se aspoň trochu vycvičit, snažím se najít ve svých rukou cit. aspoň mihotavou jiskru malého talentu, zažehnout jí a naučit se jí ovládat. včera jsem hrála Pro Elišku na kytaru a objevila spalující touhu hrát na klavír. Jelikož jsem bytost marviná a nestála, hned jsem nápad zavrhla při představě té frustrace, když mi to nepůjde. zjišťuju o sobě, že jsem dost ctižádostivá a zvyklá na úspěch. to mám ze školy. vždycky jsem byla lepší než ostatní. nikdy jsem se tím moc nechlubila (ach, jak směšně tohle zní, co?). nikdy jsem neříkala, že mi něco jde, spíš obráceně, pořád se shazuju a někteří lidé kolem mě jsou z mé sebekritiky na prášky, opravdu.
když ale tu samou kritiku, kterou o sobě říkám já, řekne někdo jiný, cítím se dotčena a znehodnocena, jaksi mě to bolí, ztrácím naději, kterou jsem vložila v něco, čemu sama věřím. asi jsem hodně neobjektivní.
co mi přijde hodně vtipný je, když něco nakreslím/napíšu/zahraju a v euforii si to prohlížím a říkám si "hm, tak tohle je fakt dobrý. to se mi povedlo.. hele, já fakt umím asi kreslit/psát/hrát."
A pak se na tu kresbu nebo text podívám druhý den, už jako člověk střízliv, neopojen aurou vlastního talentu a najednou si řikám, že to zas tak dobrý není. nad tím se vždy musím pousmát.

Jsem hodně umělecky založená a mám k tomu opravdový vztah. Je to zvláštní. Lidé kolem mě se baví o popu a trendech a fotbalu a já najednou začnu mluvit o Beethovenovi, Dostojevským nebo van Goghovi. Nikdo mě neposlouchá, nikoho to nezajímá, nikdo nechápe, ale já se cítim uspokojena. Jak říká Smerďakov (pro ty nesečtělé, postava z Bratrů Karamazových od Dostojevského) "Se vzdělaným člověkem je radost pohovořit!" A tak si povídám sama se sebou C:
A přes všechny záchvaty, kdy si pustím klasiku anebo Demolition Lovers či cokoliv jiného, lehnu si na zem a nevnímám, anebo když moje ruka zoufale kmitá a černý centropen znásilňuje papír a slova zase dávají smysl. Tehdy jsem šťastná. Asi jsem.. umělecky & hudebně založený podivín. Když ale najdu člověka, který sdílí mou vášeň a nadšení, jsem malé nekonečno.
Žel jsem takového člověka nenašla. Ale mám aspoň sama sebe. A můj blog. Píšu ho pro sebe, za komentáře jsem nesmírně ráda, ale nebrečím, když žádný nemám a píšu dál. Píšu sama sobě, moje duše se vyzpovídává a já se cítím líp. Jako dobrý, horký, sladký kafe či silnej teplej čaj.
Je třeba vidět krásu v sobě. A potom si všímat té krásy kolem sebe, které je víc než příliš.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 You know Who You know Who | Web | 20. srpna 2014 v 17:33 | Reagovat

Skvělej článek, vůbec bych tě netipovala na klasiku.

2 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 20:01 | Reagovat

Zaujímavý článok, nevzdávaj sa svojej lásky k umeniu, len pre to, že iní majú iné záujmy, buď svoja, však sa o to zaujímaš pre seba, buď sama sebou a budeš šťastná :-).

3 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 20:02 | Reagovat

:-DDDDDD, radšej nie, lebo aj keď tie peniaze zahodíš, prv ich musíš ukradnúť, jedine, žeby sme prinútili pani v banke tie peniaze zahodiť, ale to by na nás nezavolala políciu, ale psychiatriu asi :-DDD.
Odpoveď ku komentu.

4 Šťovka Šťovka | 20. srpna 2014 v 21:08 | Reagovat

Je mi moc líto, že se cítíš špatně. Kdybych mohla, pomůžu ti. Ale nemůžu. Ta představa mě ubíjí. Ještě dva týdny. Pak možná zase začnu žít.

5 Ahojki to jsem já Ahojki to jsem já | 21. srpna 2014 v 10:43 | Reagovat

Nemusíš být vždycky perfektní..i o tom je hudba a celkově umění, o pocitech. Čím se přece vyznačuje Grunge? Někdy jsou prostě ty malé chyby známkou dokonalost

6 Anna Thomas Anna Thomas | Web | 22. srpna 2014 v 11:13 | Reagovat

tvoje clanky mi kazdej den vic a vic kradmo dodavaji chut zacit zas psat v cestine. achjo.
prece jen to ma sve kouzlo, a tvoje clanky sou planoucim prikladem, ze

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama