Září 2014

někteří mohou říct, že co je ztraceno, nebude už nikdy nalezeno. Mají snad pravdu?

29. září 2014 v 17:38 | Hairspray Queen
29/9/2014
So save your prayers for when we really gonna need them.
Tady, zpod černých sluchátek, ve středu vesmíru, ano, vesmír je tady všude a pro všechny, Bůh je prázdný, stejně jako já, jsem zamilovaná do svýho smutku a dnes je ten úžasný den, který je stejný jako všechny jiné/ostatní dny. Tady, v tom proužkovaném triku, když jsem ráno potkala jednu suprovou holku a povídala jsem jí o tom, co to znamená nedat něčemu šanci, anebo dát něčemu šanci a nepotkat se s úspěchem.
Necítím to samé, ale jsem stejná. Pořád se snažím zdržet v sobě toho blázna a zapomínám zapomínat.

všechny slova vyrvu ze sebe a potom mi bude dobře.

22. září 2014 v 18:01 | Hairspray Queen
Milý Finne, jsem profesionální cynik, ale cítím se prázdně. Když nikam nechci jít, stejně jdu, protože není žádný jiný způsob. Chci nosit starý oblečení a kožený boty a chci mít vlasy s velkym objemem a chci bejt divná a hrát na kytaru v rockový/grunge/britpop kapele, protože není žádný jiný způsob, jak bych si představovala sama sebe. Můj otec si myslí, že jsem suicidal emo a že moje texty jsou moc komplikované, ale nejsem zbraň, tak proč ne. Anebo proč ne? Prostě si jenom sedneme a budeme kopat do vzduchu (chudák malá.) A když nám normalita proteče prsty, tak je to normální, protože nikdo není sakra normální. Takže hezky napíšeme dopis imaginárnímu kamarádovi s podivně smutným, nizozemským jménem (já mám taky nizozemský jméno), složíme proužkovaný tričko do šatny a už v tom zase jedu, už zase se přistihnu, jak sedím a poslouchám songy a mou hlavou plujou divný myšlenky. Ale to je naprosto normální.
Rozhodně možná, moje emoce jsou zmatený. To bude to blbý období,sakra, já nechci lidi provokovat, ale když si neumím rady sama se sebou a jsem klubko nervů, jak mám být milá ještě k ostatním? Asi všechno moc řeším a pak to svaluju na ostatní. Jestli pro tebe, Finne, znamenám cokoliv, řekni mi, že to bude dobrý. Asi jsem moc supersonická a sebestředná.
Moje nejlepší kamarádka má narozeniny. Dneska, pokud to čtete 22. 9., gratuluju. V neděli jsem s ní byla na kafi (kafe z mekáče, brrr, ještě teď mám na jazyku vyrážky), kde si spálila špičku jazyka a chodily jsme po celym komplexu, protože mám takovou šikovnou věc zvanou orientační smysl., i když to nakonec smysl vůbec nedávalo. Dotyčná se mě pořád ptá, na co myslím, když se zastavím a přestanu vnímat. Nejspíš si myslí, že jí ignoruju. Jsem unavená z vyvracení týdle záležitosti. Ano, občas se zakoukám do blba, ale já vlastně nepřemýšlím nad ničím. Jenom se prostě zastavím v čase a kochám se sadismem tý kratičký vteřiny, která hned pomine a já jsem kdo jsem a jsem tady s ní a vlastně nevím, co jí říct, jelikož moje myšlenky víří a potom se zaseknou v sítu hlasivek nebo prostě nedokážu zformulovat svou tužbu.
proč se lidé omlouvají? líbí se mi divný songy typu Girls & Boys od Blur nebo Some Girls Are Bigger Than Others od The Smiths. A co třeba Clin Eastwood od Gorillaz.
Jsem zmatená. Útěchu hledám v neexistujících slovech. Třikrát řekni Raxakorikofalapatorius a možná se ti uleví. Anebo ne. Úleva anebo útěcha? Porozumnění? Štěstí? Smutek? Rozčarování? Norský vzor? Já nevím. Nedokážu si udělat vlastní názor. Útržky reality a falešný smích. Upřímný šálek černého čaje. Ach, prosím, je tenhle svět na mě moc komplikovanej?
Ale necítím se nějak špatně, nebojte se o mně prosím, nejsem nebezpečná k sobě ani k nikomu jinému. Tak, jako to dělám pořád, přísahám, že nemám/nejsem zbraň. Jenom troška pochopení, ach jak po něm toužím.
"Vážně jsi tak naivní, že si myslíš, že někdo výjimečný příjde a řekne ti, že všechno bude dobrý?" "A ty mi to máš za zlé?" "Jenom by mě nenapadlo, že zrovna ty budeš cítít tuhle možnost.", na jeho rtech se zrcadlil úsměv, jako když vás někdo prokoukne a přesně ví, co s vámi, jako když má někdo řešení, trochu naděje. "Mluv se mnou! Mluv se mnou svou vlastní řečí!", vysloví Finn Grieves bez těch vykřičníků. "Mluv se mnou! A nenechávej to všechno být! Nenechávej to dopadnout. Zatřes s tim a mluv se mnou svou vlastní řečí.", odpovím mu, ale vyslovuju i ty vykřičníky. Sleduju ho, jak si usrkne čaje a jeho oči se na mě začnou usmívat. Rychle to ale zastaví a potom naprosto vážně řekne "jsi moc egoistická a všechno si moc bereš. takhle se dostaneš maximálně pod zem." "buď ticho.",odseknu rychle, ale všechen prach kolem ví, že to tak nemyslím. "začni žít. užívej si, že jsi mladá, perspektivní holka, která-" "mám hlad.", přeruším ho. Finn povytáhne jedno obočí a potom se zasměje. "co s tebou, ty pošetilá Hairspray Queen." "dneska jsem si do sešitu napsala chew your meat for you, pass it back and forth, in a passionate kiss from my mouth to yours, 'cause i like you." "a dál?" "žužovým zvýrazňovačem." "ty umělče." "nenadávej mi, Finne." "hele, Hairspray Queen, umělci, jako jsem já anebo ty jsou šílení. Jsi umělec? No jasně." "Tvá slova nedávají smysl." "kdyby dávalo, netrávila bys se mnou čas." "..to rozhodně.", usměju se na něj a on se rozplyne. Můj imaginární kamarád je zase fuč.
A tak jsem tady a nikdo mě nemůže zastavit, jelikož zrovna teď jdu být normální. Pokud hledáte něco, co dává smysl, tak na tenhle blog nechoďte. Nedokážu si srovnat myšlenky, což je mi líto. Fakt se omlouvám.

čtvrteční & páteční postřehy. nejsem ýmo.

19. září 2014 v 16:59 | Hairspray Queen
18/9/2014
Zatímco se probírá Skotské referendum a já nevím, kolik mlíka použít na pěnu do kafe, svět se točí, i když si touto informací nejsem jistá a možná, že bych neměla pořád řešit sama sebe.
S ohledem na to bídné množství českého jazyku, který je nám bez příplatku a bez milosti přidělován, jsem byla celkem potěšena přítomností našeho "patrona", jemuž jsme svěřeni. Opravdu mi na kulaté tváři vyvstal úsměv, když vešel do třídy se slovy "už preventivně stojíte" a s tím jeho strašidelným úsměvem, který přímo křicí "sním vaše děti".
Maniakální, závratné schopnosti vyplnit slovy jaja nebo vamos a jugar por la playa anebo mým oblíbeným natűrlich mezery, který vznikají, když nemá kdokoli v zásobě jakoukoli legrační příhodu, se jeví jako charakteristické pro mou osobou.

čtenářský deník : Životopis Kurta Cobaina.

14. září 2014 v 18:12 | Hairspray Queen
Slibovaný zápis do čtenářského denníku z jedné knihy o Kurtovi Cobainovi. Proč to sem publikuju? Jelikož se mi to líbí a myslím, že to dost objasňuje můj vztah k tomuto mrtvému blonďatému chlapci, a tak to nějak krásně shrnu a zároveň vám ukážu, jak píšu na nějaké školní téma, nebo jak píšu, když se zrovna netopim v sebekritických rozčarovaných pseudotextech. Je to trochu delší, takže sit back and enjoy.

milý deníčku. nehodlám zde popisovat své denní činosti.

5. září 2014 v 13:54 | Hairspray Queen
Otec mi právě čte, že deprese se dá vyléčit jídlem. A to například potravinami jako losos, sardinky, pstruh, hrách, ryby, sýr a banány. Vzhledem k tomu, že v lednici mám velkou krabici svatebních koláčků, tak asi budu muset depresi vydržet.
"no teda ty jsi ale vyrostla!"
poslouchám tikání hodinek položených na tiskárně a nemůžu usnout. Do oken, které tvoří celou jednu stěnu, proniká pouliční světlo. Pouliční světlo má vůbec zvláštní odstín. Takový chladně oranžový. jehož nepřístupnost pálí mrazem.
Ach, jak patetický smutek. Ležím nehybně na velkém gauči, který je větší než manželská postel bez manžela a dívám se. To je ale poprvé, co se dívám a pozoruji. Všechno mi vždycky příjde prostě jen tak, vidím to a vlastně si ani nejsem jistá, že to co vidím skutečně existuje, jelikož je to prostě jenom obraz, který si vytvoří můj mozek. Lidé říkají, že se nad vším moc zamýšlím. A tak se snažím brát věci tak, že je prostě vidím a prostě existujou a je mi jedno proč a nijak se nad tím nezamýšlím.
Usla jsem se sluchátkama. Jakýsi mix relativně klidných písní od Radiohead, počet deset, pořád dookola v náhodným pořadí ve smyčce. Ani nevim, že jsem něco slyšela, když jsem spala.
A tak tady zabíjím čas (anebo čas zabíjí mě), namísto abych se učila francouzský slovíčka. Vždy se zamilovat do někoho, do koho ses nikdy neměl zamilovat? - Buzzcocks. Jsem šílená, je to tvoje vina! - try honesty, Billy Talent.
Smutek, ach jak egoistický cit. Pokud je to vůbec cit. Mimochodem.. Pokud by si někdo myslel, že jsem jedna z těch fanynkek, ktreré Nirvanu neposlouchají..
na tý fotce chybí incesticide.V týhle době pseudofanoušků nerozeznáte lidi, co je opravdu poslouchaj od lidí, kteří nosí jejich triko jenom proto aby byli cool.no jasně, proč ne. Jen tak mimochodem. Ano, jsem velkej fanoušek Nirvany, ale nijak si na tom nezakládám, aby si lidi řekli "lol. nirvana, no tak to je jiná než ti ostatní." To fakt ne.

a kdyby ti to nevadilo, tak bych ráda dýchala - blew, nirvana

zase si slíbím změnu, ale jak se znám, do rána zapomenu.
stojím v kuchyni a čekám. Voda vaří. Čekám. Sušený city s výmluvným názvem Earl Grey.
Všude je ticho, venku na terase leží kočka a vyhřívá se v ranním slunci. Popovídám si s králíkem a pohladím jeho měkoučkou srst. Zaleju si čaj a sednu si ke stolu. Přemýšlím.
Čas se zastaví.

Zbožňuju cylindry. Opravdu

Pokud mám na něco úchylku, tak jsou to britští kluci v cylindrech & kožených polobotkách. A zmínila jsem se už o dlouhých kabátech?

Jinak jsou věci naprosto normální, až to člověka mrazí. Stejný nádechy, stejnej tep, stejný tikání hodinek, stejná teplota pod peřinou, stejný věty, stejně znějící slova, stejný písně, přání, který nikdy nenašli. Možná občas brečím, měli by mě zamknout do sklepa, protože nemám ráda nikoho, kromě fiktivního charakteru, který mě učí hrát po nocích na klavír. Jsem tak trochu zlomená, kompenzuju si to muzikou od Dannyho Elfmana, roztomilý obličej a je jich pár, kdo by popřeli můj intelekt. Vidím ten smutek a obavy v očích, které neznám.
Oh, tam někde daleko je místo, kde bych se cítila dobře. Cítím samotu v těch kostech. Kdyby jenom pochopili, dala bych všechno za pochopení. Každej ho potřebuje. I já. I když to vypadá, že mám všechno. Ale když jde o překvapení, žabí stehýnka anebo prasklý ulity, řev a nenávist mávnutím ruky. A každej den je to stejný. Jenom slzičky samoty.
Je čas odejít, je čas vzklouznout do těch kožených bot a pustit si Pearl Jam? Pojďte se ztratit.
Asi nedávám smysl. Ale ne. Já dávám dokonalej smysl. To jenom ta cukřenka je prázdná.
Kráska se nezabíjí, ona se v zrcadlech objímá. Vážně nevim, co udělám.
Asi je to všechno mezi těma řečma o dešti a čaji a (páni, čaj, jdu si ho vypít). Žádný význam, prostě jenom verš. Bez rýmu.

slova velice důvěrná, patetická i omluvy.

2. září 2014 v 20:39 | Hairspray Queen
Není to fér. Prázdný fráze a přehnaný pseudo stěžování si/osvobozování se od svýho duševního zmatku? Ne, sorry, nejsem můj typ. Vždycky budu mimo, to vám řeknu přímo.
Oškliví a zároveň zlí lidé jsou SMRT. Ale když je někdo hezký, je mu jeho zloodpuštěno, anebo je to víc sexy. #Loki. A to jsem já. Sarkastická a zlá. Vsadím se, že kdybych byla hezčí, lidi mě maj radši. I když oni mě mají rádi i tak.
Jsem chytrá a nejlepší, necelé dva metry nad zemí. Všechno ostatní je zapomenuto v šálku ranního černýho čaje, usrkávanýho v modrym až šedym pyžamu neurčitý osoby. Moje realita je neidentifikovatelná, protože většinou jsou to jenom hlasy z rádia, popřípadě černobíle vytisknuté obrázky. Rockový ekvalizér se spoustou basů, který zní pod úrovní reproduktorů strašně.
Vykecávání se o minulosti, vyvracení přítomnosti a celé povahy, celé výchovy, tavení všech klíčů od duší, dosypávání cukřenky solí a asi jsem o dost jiná než se popisuju ve svých samozvaných slovech.
Sama sebe jsem proměnila v neprůstřelnou verzi toho, co nechci být. Jenomže já nechci být nic, takže je lepší začít s tím, jaký člověk není, aby zjistil jaký je, protože to je přece chytrý.
Otáčím hlavu za světlem z okna. Hejno ptáků, mihavý a pomíjející. A moje láska je iluze.
Hunting Bears ve smyčce. Slzy v očích nepoznaného. Vcelku poklidný život a černé krajkované šaty.
Bílá plocha. Černý dešťový kapky, na jejiž druhé straně je napsáno "Dobrá práce. Budete spáleni."
Zavřete okna, abyste je mohli následně otevřít. Ani si nevšimnete, kde je konec, protože to začíná od začátku, točí se to ve smyčce.
Nikdy bych netušila, že je tolik různých myšlenek a pocitů, a každou vteřinu se objeví další a další a já nejsem schopna je pojmout, můj výkonný mozek mě zabije. Ortodoxní prosba.
Právě spadl první list. Prší tak silně, že si toho ani nevšimnete.
Žijete tak silně, že si toho ani nevšimnete. Mizíme tak rychle, že to ani nepostřehneme.
Ťuk ťuk, jako lhářka prosící o odpuštění, ťuk ťuk jako nečekaný host, ťuk ťuk jako neúprosný čas strávený za oknem, pozorujíc neúprosný svět tam venku. Nikdy se nedostat do smyčky.
Nikdy vlastně nežít. Nikdy nežít, pořád umírat.

Nejsem v depresi, ani nejsem nijak zvlášť smutná. Nejsem antisociální psychopat, nejsem morbidní zabiják, nejsem ani problémový sebevrah. Všechno co jsem, se stejně rozplyne. V kapkách deště. Věřící na milost krémově bílého horizontu. Věřící na blázna, který stejně nikdy nepříjde. Nevěřící v soudnoust, spravedlnost či potrhané okvětní lístky. Věřící, že se mi dostane aspoň trochu štěstí, v podobě padesáti procent mé duše v tělesné schránce. Zkoušet štěstí? Ne, spíš osud. Věci ve smyčce se vám zprotiví. Opravdu. Věřící, že nemám tu moc popsat tu setinu vteřiny slovy. Ano. Láska.
Venku je svět, z kterýho nikdo nepříjde do konce pracovní doby. v okresní knihovně už dlouho nikdo nebyl. denní světlo střídá tma. tahle přehnaná laskavost mě už děsí. no výborně.
co jiného říct, než nechat pasivní radost plavat v hrnku kávy s pěnou? dívám se a všichni kolem mě pláčou, když já se usmívám. vždy se usmívám v dešti. nemá cenu brečet a já to vím. ale když to je jedinná zbraň proti smutku. musíte to vybrečet, vyzuřit, vytrpět a on smutek potom zmizí. opravdu. bude líp. věřte mi. hahaha. tohle sama sobě nevěřim. děkuju pěkně.
setmí se a moje mysl se rozsvěcuje. mám takový zvláštní pocit schizofrenika. nenávidím všechno a všechny a taky sebe a jsem příšerně zlá. ale to je ta temná půlka, kterou dávám najevo jenom jemnými, něžnými, průsvitnými, neškodnými slovy. pokud jsem ovšem naživu. ta špatná půlka při rozhovorech s okolím jenom tak lehce koketuje, zatímco ta lepší půlka je přesně to, co vidíte když poznáte mou existenci. když žiju v tomhle blogu, tý špatný půlky už je víc. i když si nejsem jistá, zda je to půlka. ale to je jenom na mně. jenom já musím odkrýt tuhle věc. a je to jenom volba. nikdo není zrozen hodný anebo zlý. je to volba. je to jenom volba, jestli ve mně vítězí to zlo, které má to se mu zlíbí, které chce dělat co se mu zlíbí, které vidí viditelné a přesto přehlížené chyby všeho a všech. To schizofrenické zlo, které je tak nechutně sobecké . Anebo zápas ve mně vyhraje to dobro, které je tak příjemné a chytré, tak dobře promyšlené a tak důvěrné a milujicí.
Milující. O to vždy šlo. O Lásku. Tak se neboj zeptat se první, pokud se chvěješ.
neboj se být sám sebou, vždyť to není zločin. stejně se všechno rozpustí mezi kapkami deště a černýho čaje, kterej je oranžovo/hnědej.
Slibuji že jsem v pořádku. Milovaná & Milující Hairspray Queen.

od úmyslu k činu je daleko

1. září 2014 v 17:36 | Hairspray Queen
Omlouvám se za nepřítomnost. Já byla celou dobu přítomna, ale ty vstupní dveře se ne a ne otevřít. Cítila jsem beznaděj i vkrádavý pocit zbytečnosti, psaní mi už chybělo.
A tak jsem napsala prázdninový čtenářský deník na libovolnou knihu (životopis Kurta Cobaina, na ten text jsem velice pyšná, nejspíš ho sem někdy publikuji), potom jsem napsala své myšlenky do wordu, když jsem seděla na koberci u okna a dívala se, jak prší (což sem taky publikuju), nový DIVNÝ článek na anglickém blogu, kde působím jako nesympatický idiot o čemž už vypovídá název Am I Acting Like Somebody I am Not? K tomuto tématu bych se vyjádřila velice rychle. Nedokážu být sama k sobě objektivní, pořád se podceňuju a přiřazuji si vlastnosti, které nevlastním.
Nemám ráda, když mi spadne pěna na kafi. Byla jsem v knihovně a začala jsem číst Veronika se rozhodla zemřít. Líbí se mi to. Znovu jsem zapřemýšlela nad sebevraždou. Něco mě na ní přitahuje, no můj názor se dost změnil. Sebevražda je špatná. Jde o to, že pokud jsou lidi opravdu nešťastní, bylo by sobecké je tady držet a působit jim ještě větší bolest. sebevražda je řešení, pokud není žádnájiná možnost.
jinak. eh, škola. upřímně jsem se dost bála, když jsem jela autobusem a kolem byli lidé.
"rozsadím vás tak, abyste seděli s někým, koho nenávidíte!", směje se náš třídní a potom se na mě zadívá a dodá "hm.. jen nevím, s kým posadím Hairspray Queen. tu má rád každý." Na to si názor udělejte každý svůj.
sedím tady na posteli, venku je šero a prší, poslouchám Pennyroyal Tea, po dobré kávě a dobrém dni, je toho tolik co napsat, že nevím, kde začít. Ale asi jsem už začala.
Chybím si. Asi jsem lhář. Aw, Coriolan Opus 92?
Ve škole máme taneční. Nemám ráda ježdění autobusem plných důchodců. Nerada sedím v první lavici. a taky nerada ve škole potkávám lidi, kteří se na mě divně dívají. A nevím proč. Asi. eh. jsem příliš hezká?:D
příjde mi vtipné, když mi moje učitelka na kytaru řekne, že jsem tak zhubla, že by mě ani nepoznala. eh, děkuju. to má být kompliment? to mi chcete říct,že předtím jsem byla ještě tlustější? fakt zbožňuju, když stojím se spolužačkami na zastávce, já něco řeknu a ony se strašně rozesmějou a lidi kolem se na mě dívají.
abych byla upřímná, já tohle počasí miluju. nejde o to, jestli je to dospívání anebo uvědomování si života, ale opravdu by mi víc vyhovovalo jezdit vlevo a mít volant vpravo. příjde mi to přirozenější. A vůbec jsem si všimla, že většinu věcí kromě psaní dělám jako levák.
..Sebevrah přece musí myslet především na sebe a teprve pak na druhé. Byla by ráda, kdyby její smrt nezpůsobila nikomu velké potíže, ale pokud by neměla jinou možnost, než podřezat si žíly, pak by se nedalo nic dělat."
-Paulo Coelho, Veronika se rozhodla zemřít

Máme taneční ve škole. Doufám, že budu tančit s tím nejsuprovějším klukem mého věku, jakého jsem kdy poznala. Není to jeden z těch přátel, kteří by se s vámi smáli, ale vaše problémy byly prostě vaše a on s vámi chtěl být jenom v tom dobrym. "hele, pokud to bude dobrý, tak si rozdlěíme zisk na půl. ale pokud se to posere, tak já s tim nemám naprosto nic společnýho.", všichni takový "kamarády" známe a je to valná většina. ale on je někdo jiný. někdo koho mám ráda. koho mám tak strašně moc ráda, že bych ani na vteřinu nezaváhala pro něj obětovat život.
a ano, je to pravda, ta informace, se kterou jsem v článcích koketovala už dost dlouho. jsem nevděčná.
chybí mi Loki Laufeyson. chybí mi obejmutí. chybí mi milující pohled a sdílení duše s někým jiným než jsem já. VELKÁ LÁSKA NENÍ ZBYTEČNÁ (žádnou takovou neznám?!)
zapálil cigaretu a chtěl opustit planetu. nebo aspoň zmizet do Úplnýho Jinam.
a přesně tam mizim já, divně duševně roz(po)ložená. nevděčná žena.