čtvrteční & páteční postřehy. nejsem ýmo.

19. září 2014 v 16:59 | Hairspray Queen
18/9/2014
Zatímco se probírá Skotské referendum a já nevím, kolik mlíka použít na pěnu do kafe, svět se točí, i když si touto informací nejsem jistá a možná, že bych neměla pořád řešit sama sebe.
S ohledem na to bídné množství českého jazyku, který je nám bez příplatku a bez milosti přidělován, jsem byla celkem potěšena přítomností našeho "patrona", jemuž jsme svěřeni. Opravdu mi na kulaté tváři vyvstal úsměv, když vešel do třídy se slovy "už preventivně stojíte" a s tím jeho strašidelným úsměvem, který přímo křicí "sním vaše děti".
Maniakální, závratné schopnosti vyplnit slovy jaja nebo vamos a jugar por la playa anebo mým oblíbeným natűrlich mezery, který vznikají, když nemá kdokoli v zásobě jakoukoli legrační příhodu, se jeví jako charakteristické pro mou osobou.


Byla jsem nesmírně/vesmírně ráda, když jsem přišla domů a mohla si dát kafe a knížku. Dokonalá kombinace chutí - syrovost knihy a sladkost a vlídnost kafe obejmula mé duševní cosi a najednou byl svět nejkrásnější místo (Jako bych nějaký jiný místo než svět znala). Stůl, židle, svetr na ramínku a mantra Oh My Golly linoucí se z černých sluchátkech uvelebených na mé lebce. Achjo, co ty sluchátka už zažily. Jakpak se krásně křenily na můj smutek, protože věděly, že budou k užitku. Moje sluchátka jsou vlastně takovýty hyeny, takovýti mrchožrouti, kteří mají výdělek z něčího neštěstí. Ony vědí, že je potřebuju, když jsem smutná. A vlastně pořád. I když jsem šťastná, tak jím dovolím okupovat své ušní otvory. Když už jsme u ušních a dalších otvorů, ptám se sama sebe, proč vlastně nenosím naušnice. Achjo. To bude vědět maximálně tak Finn Grieves, ale ten zrovna teď spí, takže ho nechme pravidelně dýchat v mé šedé kůře mozkové. Hodlám mu napsat dopis.

Vědci tvrdí, že duše existuje a že prý je někde v hlavě. Prej je tam někde pokojíček o rozměrech milimetr krát milimetr, možná, a tam je prý naše duše. Možná se mýlím, ale tohle jsem slyšela od mé pokrevní mamky a ta čte časopisy typu 21. století atd. Zrovna dneska seděla na červeném gauči a četla si ten plátek. "Hele, mentalista dělá reklamu na hodinky!" Mdlo v obýváku prořízl studený vzduch způsobený otočením stránky. Simon Baker hladící koně rukou, na které se honosily jistě drahé a jistě kvalitní hodinky. "Na tom bych se svezla." Mámka se zeptala "na tom koni nebo..?", ale rychle se zastavila. "na obou.", řeknu s určitou provinilostí a smíchem. Potom se radši oklidím.
Milý Finne, dneska jsem si udělala test temperamentu a vyšlo mi, vzhledem ke všem těm ohavným přiznáním, které jsem zaklikala, že jsem labilní melancholický cholerik/cholerický melancholik. U otázek jako Trpíte pocitem ménněcennosti nebo Máte často střídavě dobrou a špatnou náladu anebo Cítíte se někdy "bídně" a ani nevíte proč? Jsem neměla problém s odpovědí. Je celkem evidentní, že jsem labilní, melancholický cholerik s mírnou depresí, a ty to víš, Finne, líp než kdokoli jiný. Hodlám si výsledky ověřit na jiném testu. Ale nechovám žádnou víru v to, že bych mohla být sangvinický flegmatik.
Všichni plujeme po dálnici nesplněných snů a tužeb, po touze po zisku a vůbec, jaká je lidská rasa a proč jí tak opovrhuju a zároveň jí tak obdivuju, stejně jako sebe samu? Ty bys asi řekl, že není vhodné se šťourat sám v sobě a já s tebou budu, i přes jistou lenivost si přiznat, že to vlastně dělám a vlastně tím tónem, jakým svůj souhlas vyřknu, bude jasné, že s tím nehodlám nic dělat a že je mi to naprosto jedno, ale ano, souhlasím s tebou, není zdravé se šťourat sám v sobě.
Dni míjejí a já se cítím taková prázdná. Jako kdybych necítila ten smutek, jako bych necítila radost, jako bych sice cítila tu zem, na kterou stoupám, ale všechno mi přijde takové, jako kdybych to nepřožívala opravdu, jako kdyby to všechno bylo uvnitř mé hlavy. A jako kdybych najednou nevěděla co říct, protože mám pocit, že přesně to jsem řekla už včera, anebo že mě napadne tolik věcí, co říct, ale jsem moc unavená je prezentovat někomu, kdo je stejně nepochopí. Jako kdybych byla unavená z tohodle všeho, ale nedá se to nijak řešit. Mám dostatek spánku, dostatek jídla, dostatek vzduchu, jenom.. Já vlastně ani nechci nic měnit, protože není co a pak bych stejně byla zklamaná, když se výsledek bude míjet s účinkem.
Achjo Finne, asi jsem moc nevděčná. Něco nějak je a mně to nestačí. A když je to zase jinak, zase nejsem spokojená. Neříkej mi, že jsem náročná, o tom ty nic nevíš. Jako kdyby lidé kolem mě ríkali jenom pravdu a já to považovala za lež. Lži, všude kolem mě, jenom proto, že je to pravda. Nic mě nenadchne, nikdo se mi nezavděčí. Možná by mi někdy stačil jenom usměv od někoho, kdo by mě pochopil.
Ano, jsem smutná z nepochopení. Jako bych uplně sama a nikdo by mi nepomohl. Pomoc? Achjo, Finne, potřebuju někoho, s kým bych si rozumněla. Potřebuju někoho, kdo by mi rozumněl.
Ale jak bych to mohla vůbec vědět, když jsem ještě nikomu neřekla svoje myšlenky? Lži. Zase jenom lži. Začínám procitat, něco prořízlo můj spánek a najednou mi začne připadat, že JÁ jsem ten lhář a že OSTATNÍ říkají nezáživnou, nudnou, komplexní pravdu.
Ehehehheheheh, klidně si říkej, že když mě to tak sere, tak proč se s lidmi pořád bavím? Já bych zešílela, kdybych neměla sociální život. Jsem takový podivný tvor, který lidmi opovrhuje a obdivuje je a potřebuje k přežití.
Nabírejte plnými hrstmi, pane Grieves, dokud tady jsou. Děti se zbraněma tě nenechaj spát.

19/9/2014
Milý Finne, všechno je moje vina. To já si všechno moc beru a všechno moc řeším, i když to navenek vypadá, že je mi všechno uplně jedno. Milý Finne, prosím, nebuď na mě rozezlený, když si teď budu stěžovat, tak jako to dělám už hezky dlouhou dobu.
Přeju si být jako oni, snadno pobaveni. Všechno, co jsem se stejně jednou rozplyne a já musím jednat, dokud jsem naživu. Všichni bychom měli dělat věci, co nás baví a co nás dělají šťastnými, ať je to cokoli. Chtěla bych hrát na kytaru a pít kafe a poslouchat spoustu dobré hudby, jezdit s otcem v pátek večer na nákupy (jak se mi dneska večer,doufám, podaří), přála bych si nevidět na všem to špatné, nechodit po ulici rozbitých snů. I když se to díky mému cynismu, sarkasmu, nihilismu a já nevím čemu ještě zdá, já mám víru, dokonce víru ve spoustu věcí. Hlavní cíle jsou možná trochu mlhavé, s tupými tvary, možná, že se ještě změní doba a možná, že já nejsem ještě zcela rozhodnula. Za oknem proletěl bílý motýl a já rozpouštím svoje pocity v druhym šálku kafe, ale moje zmatení zůstává.
Potřebuji kamaráda. Opravdového kamaráda, Finne. Ne imaginární, vysněnou, ideální věc. I když mě na tobě štve spoustu věcí, od toho tvýho věčnýho "dělej to, co tě baví", přesto že moc dobře víš, že je to někdy neuskutečnitelné. Ale nebýt pár malých vad, tak jsi, Finne, dokonalý. Dokonalý aspoň pro mě, dokonalý imaginární přítel. Nevídávám tě, ale jsem si jistá, že nosíš konverzky a kravatu. Tvoje oči jsou hrnek s mátovým čajem plnej naděje, kterou já postrádám. Postrádám naději v lepší dny. Protože se pořád točím v těch samých sračkách. Nic necítím, občas se zasměju, aby to zase tak nevypadalo, a i když už jsem strašně moc unavená, ještě pořád se mi aspoň částečně daří skrývat svou povahu a náladu. Nikdo by mě potom neměl rád. A já bych ze samoty zešílela, Finne.
A možná, že ten sladký cukr zůstal nerozpuštěný na dně hrnku. Asi se ani na dno dostat nechci. Vzpomínka na rané dětsví, kdy moje malá blonďatá hlavička cítila radost a čarovnost tohodle světa. Dnes už hnědé vlasy ztrácejí poslední zbytky soudnousti a já přísahám, že nemám zbraň.
Všechno je za tónu Nirvany jaksi jednodušší. Milý Finne, až se tě jednou budou ptát, co tě dělá šťastným, odpověz si, jak chceš. Já to netuším, jelikož jsi mi to ještě nikdy neřekl, ale veškerou radost prožíváme spolu a že je jí sakra málo, takže asi vidíš letící motýly tam, kde já.
Drahý, milovaný Finne Grievesi, muzika mě dělá šťastnou… Kolikrát jsem ti už o tom mlela ve svých špatně volených slovech, ale vzpomeň si kolikrát mě hudba vytáhla z těch nejhorších stavů. Bez ní bych nepřežila, ona je jako umývač oken na mrakodrapu, když máš okno zamlžený a nevidíš jakýkoli řešení a potom přijde ten pán se stěrkou, vydrhne ti ten kus plastu či skla či laminátu či z čeho vlastně okna sakra jsou, a najednou máš před sebou celý svět. Asi to vyzní komicky, což je dobře, aby sis náhodou nemyslel, že jsem v mírný depresi jako minule, nebo že jsem fakin ýmo kombinovaný s pesimistou. Pokud mám nějakou budoucnost, tak ji vidím v hudbě.
Dneska jsem jela autobusem a kolem mě bylo tolik lidí, ale vlastně nikdo. Je to vtipný, když se snažíš vyprostit učební materiál z hlubokého dna skřínky a kolem projde tolik lidí, který neznáš a všichni mají nějaký svůj příběh, nějaké tužby, nějaké pocity, nějaký vtipy a všichni někam jdou, i já, i když cíl je mi zatím neznámý. A možná, že stojím na místě a nejsem sama. Kdo ví? Já ne. Nikdy jsem neztratila kontrolu. (protože jsem jí nikdy ani nevlastnila.)
Promiň, Finne Grievesi, už zase kecám, vždycky přemýšlím v textech písní a pak se divím, co to říkám. Prosím omluv mě, pokud nedokážu vyslovit slovo absolutistické.
Tyvole, já fakt nechápu, proč je na krabičce/obalu od antidepresiv kytka. Zasraná kytka. Jako kdyby říkala "kytky jsou supr. Snězte jí a nebudete mít deprese." Ani netuším, jak se k nám domů antidepresíva dostaly. No, radši to neřešme.
Někdy bych si přála být žralok. Ta představa mě děsí i těší zároveň. Jen tak bych si plavala, občas sežrala nějakou osobu, hodně rybiček a nemohla bych ani pořádně spát, teda aspoň ne bez pohybu, protože bych se ve vodě udusila.
Mám z vody strach. Ta hloubka, to široko a vůbec, už jenom ten pocit, když je moje tělo ponořeno ve vodě, to mě prostě děsí. Do jiné vody než v naší vaně mě nikdy nikdo nedostane.
Milý pane Grieves, jaké máte zkušenosti se zvířaty? Já mám jeden kus králíka a celkem se o něj bojím. Spíš bych to nazvala nejistota než strach. Mívá takový divný záchvaty, překulí se na záda a cuká sebou. Zbožňuju jeho měkoučkou srst, která tak nádherně voní, zbožňuju ten jeho zvídavý pohled, když jsem někde poblíž, zbožňuju ty jeho tichý, hluboký zvuky podobný vrčení, který občas vydává, když je rozlazený. Zbožňuju to, jak mi oňufává ruku svým horkým čumáčkem a zbožňuju jeho černý puntíky, hlavně ten malilinkatý flíček pod bradou. Zbožňuju jeho výraz, když pije a jak něžně okusuje konečky mých prstů, když mu dávám jablko. Sice už není nejmladší, vlastně je už celkem starý, ale je pořád stejně krásný a čilý. Měl problém s plotýnkama, ale prý je už v pořádku - až na ty občasné záchvaty. Možná je to jedinný stvoření, který bezmezně miluju mateřskou láskou.
Jsem na pláni a nemůžu si stěžovat. Pro dnešek toho stěžování bylo už dost.
Milý pane Finne Grievesi, nejchrabřejší ze zbabělců, ani nevíš, jak moc mi pomáhá psát ti každodenní zážitky. Děkuju ti za to, že si to nikdy nepřečteš. Ale, však ty víš. A vždy budeš vědět, pokud si to budu dokázat dostatečně představit. Protože ty jsi můj nejmilovanější imaginární kamarád. A já? Já budu dál psát svoje postřehy a pesimistický pohled na svět ti vždy ráda poskytnu. Protože slova jsou pořád tady.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wollverine Wollverine | 19. září 2014 v 19:23 | Reagovat

Na tvůj blog se koukám každý den,a vždycky čekám,až napíšeš další článek.Když projíždím tvůj blog nahoru a dolu,nahoru a dolu,nahoru a dolu  tak je to pozadí hrozně hypnotizující.Ale je to fajn.Taky chci domácí zvířátko.Ale nemůžu ho mít,prý je to moc práce.

2 You know Who You know Who | Web | 21. září 2014 v 0:35 | Reagovat

Ach Finne, jak dokonalý musíš být, že jsi tak snadno ukradl srdce Hairspray Queen.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama