Říjen 2014

při psaní tohoto článku jsem se usmívala.

31. října 2014 v 18:08 | Hairspray Queen
čauves Podivíni.
po nesnesitelnejch bolestech hlavy sedim na lavičce a lámu čokoládu. venku za oknem jde pani se psem. je pátek a je mi zima.
chci parfém ve složení mokka kafe - pižmo - máta - tabák. chci se voblíct do svý bundy a zdechnout. nechci vůbec nic. moje inspirace zmizela. kam? kdo ví? já ne.
nechápu lidi. nechápu jejich voblečení, jejich chování, jejich názory, jejich cíle a žebříček jejich priorit. každym dalšim dnem se od nich ve svý hlavě vzdaluju. nechápu nikoho a nikdo nechápe mě. nikdy nebudu někdo, kym bych chtěla bejt, páč zbavit se nihilismu je moc práce pro duši, která je tak masivně prolezlá pesimismem. budu si stěžovat a litovat se, ale je to k něčemu
moje pocity jsou uplně nahovno.
.
třesou se mi nohy a bílá láva dne mě spaluje. quiet, i am sleeping. ironií je, že Quiet je nejhlasitější skladba na celém albu. mamka mi včera u večeře řekla, že četla můj blog a že když jsem ho psala, musela jsem bejt hodně něšťastná. vůbec netušim, co myslí. :)
geogebra a sedm deka zlata. nepochopení. zmatení. střed splyne se stranou. nechci čaj. bolí mě hlava. venku za oknem je svět a zrovna svítí slunce, zatimco se já čumim na geogebru někoho jinýho. ava adore. venku je celkem hezkej den.
proč tady sedim a nežiju? proč. hrubnou mi rysy v ksichtě a má morálka se rozpadá. stárnu.
chci si pořídit spoustu kytar, který bych volepila samolepkama. chci bejt samostatná, chci lásku. toužim po lásce. chci oporu a pochopení, chci vlídný slova, chci obejmutí, chci lásku.
a taky chci bejt někdo jinej. někdo lepší. seru na to, co řikal kobejn, že chtít být někdo jiný je jenom plýtvání toho, kým seš. seru na to, je mi ze sebe zle. chci od života víc, než mi může kdy nabídnout. chybíš mi, ať jsi kdokoli. chybí mi někdo, abych nebyla lichá, osaměla, opuštěná.
bejvala jsem malej kluk, teď jsem zahořklá a osaměla. tolik lidí a žádná duše. anebo jsem prostě rozmazlená a vybíravá. kdybych se naučila žít s tim, že prostě nepadno skrz síto společnosti, žilo by se mi asi paradoxně líp.
moje paní profesorka na kytaru má syna a ten byl pořadatel koncertu Thurstona Moora v Lucerně. Byl pro něj na letišti, objednal mu spešl postel, páč Moore má 210 cenimetrů a místo zkoušení se byli podívat na obrazy Františka Kupky. mohla jsem na tom koncertě bejt. a třeba taky ne. slíbili mi podepsanej plakát. stejně to už nejsou Sonic Youth, a nikdy už nebudou.
we must never be apart. emoce přicházej a zase zdrhaj jak se playlist posunuje. všechno je v pohodě, fakt že jo, jenom nevim, jestli sem se nezpronevěřila svejm ideálům, v podstatě už nevěřim ničemu a v nic. myslela jsem, že aspoň trošku umim psát, ale nikoli.
teď si dám asi od psaní na chvilku pauzu, promyslím si, co dál, a pak se vrátim s (doufejme) nějakou povídkou nebo básní nebo tak. achjo, nihilismus. hniju a stárnu, ničemu nevěřim, jsem pesimista, ale věci nejsou zas tak špatný. vlastně je všechno strašně supr a každej den je nejlepší den vůbec. jenom chci od života víc, než mi může kdy nabídnout.

Poztrácené kuličky mahagonového pudru

28. října 2014 v 9:44 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
Vono poezii skládám už celkem dlouho, ale teprve dnes, když krájím oční bulvy a konzumuju svou vlastní perspektívu jsem se rozhodla to publikovat - to aby měl rakovinu mozku a peozijního citu i někdo jinej než autor. užívejte v malých dávkách.
tadle historicky první báseň jest o ženatém muži a jeho milence, no .. domyslete si to sami;)

Ach lásko, řekni mi : proč jsme zkažení až do morku kostí?
Ach zlato, řekni mi : proč jsme udušeni věčnou ješitností?
Mahagonovej dým si přeje zchladit anonymní snění.
Zda vězeň, zda žalářník jest rozednění?
A ačkoli nic neříkáš, tvůj hlas rozechvívá poztrácený kuličky pudru.
Ach lásko, řekni mi, máš mě rád?
A možná bych si přála zdrhnout dřív, než se mý sny zvrhnou v nudu.
Když se až chronicky těšíš, nakonec není vo co stát.

Přenoska se chvěje takřka rozrušeně.
To jak se milosrdná lež skrze stěny žene.
Křičíváš ze spaní? Vono je občas těžký usnout.
Ranní mlha neprojde tebou, ale mnou,
Stejně jako síla střely.
Ach lásko, skrz slanou vodu tě vidím rozmazaně.
Sténáš a přísaháš, že jsi přišel beze zbraně.
Slyším cvak, ozvěnu střely a v mžiku můj hrudník už není celý.


ani jedna strana není posvátná, páč nikdo nechce vyhrát.

27. října 2014 v 10:51 | Hairspray Queen
poslechni mě, aspoň na chvilku. prosím, drahý Jelene, či Finne, či kdokoli, či ty straky, jež sedí na malé hrušce, kterou zasadili na cestičku moji rodiče na jedný procházce. jednou z ní bude mohutný a velký strom, připomomínajíc mi, že stejně jak ona strárnu a rozkládám se i já. někde v cizí zemi právě svítá a možná, že hypnotizuju telefon a čekám na ten chemický,
ošklivý zvuk, když vám někdo chce něco říct. ale pořád nic. venku fouká a nejspíš se půjdu projít, zahalená do intimního nerozeznání reality od fantazie.
základem je akceptování a příjímání sebe samy.
protože pak nemůžete bejt smířený s čímkoli jinym.
ráno dávali v telce pořad o druhý světový válce
a já se bála, bylo to tak neskutečný, jako ze špatnýho snu,
ale zároveň to byla realita.
bylo mi z toho zle. sice už je po všem, ale pořád špatný střípky zůstávaj.

mlčky žmoulám v ústech zubní kartáček a zubní pasta, která chutná jako hašlerky je omamná a spřízněná. možná, že některé věci jsou krajně nepochopitelné, ale pořád zapadají do komplexního vesmíru, jež obsahuje atomy, zvířata, věci, lidi, nelidi, jezinky, ranní nevolnosti, ješitnost, lítost, žárlivost, lásku, smrt, šustění podzimního listí pod nohama, Treplevův výstřel a kdo jsem já, abych se snažila v tom všem najít jakýkoli smysl? spisovatele ve svých podivných snech zavírají jejich nedůvěřiví přátele do blázince. cesta domů skrz ješitnost je dlouhá.
zdál se mi zase zvláštní sen. na zahradě jsme měli obrovský tobogán a já, vyšplhám po žebříku a sklouznu se, přeběhnu k žebříku a sklouznu se znova. sen nahrazuje druhý sen. loknu si kafe, popotáhnu z cigarety, zažiji pár milostných chvilek, loknu si alkoholu, poslouchám beethovena. a tohle všechno se ve smyčce opakuje, dokud se zděšeně nevzbudím.
pofoukám si rány, převalím se na druhý bok a po pár hnusných chvílích zase usnu. pozoruju hokej. jenže namísto puku se hraje s golfovým míčem. divák vedle mě říká "A tohle je Honza. vždycky, když má dát rozhodující, osudový gól, mine." Vidím záblesky všech těch neuspěšných ran a slzy. a teď tady stojí čelem k bráně, v ruce hokejku, před sebou golfový míček, v jeho očích se zrcadlí neskutečný přemáhání se. a najednou vytáhne zpod dresu pistol a golfový míček zasáhne střelou. Ten se rozprskne jako granát a střepiny jeho ješitnosti minou nás všechny o pár centimetrů.
další zvláštní sen. jedu na koni. krajina pode mnou se rýsuje v chladném, velice chladném podzimním ránu. mlha pomalu opadává, i když její nepříjemná empatie a zmatení zůstává nad mou hlavou. kůň odhodlaně zasténá a cítím to spříznění, jakési pouto mezi námi dvěmi, opuštěnými dušemi v ranní mlze. dojedu až k hradu, kde koně zavedu do stáje, opráším si šaty a běžím do hradní kuchyně, kde porazím kuchaře s náručí plnou jablek.
Pak jsem se definitivně probudila. Teda doufám, protože ta ranní mlha je za oknem pořád. A někdo si tiše zívnul a potom se smutně usmál. Frank Iero sedí na zastávce a divně čumí.
Snažila jsem se dávat smysl, ale pak jsem si řekla "Ále, stejně je to fuk. Někdy to někdo pochopí." Takže se mě neptejte, kam jdu, protože fakt nevim, nevim a je mi to jedno. Prostě budu žít ze svý sebelítosti, vlasy od vína, kouzlo zhasíná ve sbírce zvadlejch růží.
Tak nějak se všemu poddávám a dá se dojít dál. Zrovna jsem si vzpomněla, jak jsem byla na kyttarový soutěži. Byla to celkem sranda, vzhledem k tomu, že jsem o to nestála. Nejsem závodní kůň. Hraju pro zábavu, ventil mýho zmatení.
Večer, před spaním, ležím na zádech a zachytím sama sebe, jak říkám to, co už tydle stěny slyšely mnohokrát a já je za to lituju. "Prostě nechápu lidi a oni nechápou mě." Věčně čekám na pochopení a úplně všechno je pomíjivé. Grungeový děfčátko si zase povídá samo se sebou.
Začala jsem psát poezii, už tak v šesti letech, což je dost výkon, vzhledem na to, že to není zas tak dávno, co jsem sežrala veškerou svou sebedůvěru a perspektivní budoucnost a teď mi zbyly jenom příkazy a vzpomínky a taky to .. jak se tomu sakra říká.. jo. Sebelítost a ustavičný nářek. Achjo.
Daddy's little girl ain't a girl no more.
Takový syrový infantilní dospělák sdílející zmatení s Frankem Ierem, kterej divně čumí.

název vám stejně nic neřekne.

25. října 2014 v 14:41 | Hairspray Queen
A snad i kdybych prohledala a prošla všechny možný i nemožný ulice, domy, světy a těla, nikdy bych nezapomněla. Nikdy bych nezapomněla, jak krásně hořce to bolí, když vaše hlasivky rezignují a nedokážete uklidnit šlechtu. Vždyť je to tak poeticky komický, páč to vypadá, že všichni mý bohové zdrhli. Nikdy jsem nepoznala jejich obličej, nikdy se nedokázala podívat do jejich očí, jenom jsem drzačila kolem. A teď už je to stejně jedno, když si ani nedokážu vzpomenout na to jméno.
Jaký by to asi bylo, kdybych byla někdo jinej? Kdybych byla Whatsername a měla svýho Ježíše Předměstí, kdybych byla jenom zbytečná výčitka anebo poslední doušek vína na dně. Ale nechávám to bejt, nechávám to jít a já sama jdu pryč, opačným směrem.
A možná, že i v tý nejtemnější chvilce nepřestanu obdivovat tu souhru slov a tónů. Nemá cenu zavděčit se. Stejně tak, jako cítím mátu, citrusovou trávu a černý rybíz, stejně tak, jako nedokážu rozeznat svý představy od snů nebo reálnýho světa. Takže v podstatě nikdy nevím, jestli se to doopravdy stalo, jestli jsem nad tim přemejšlela anebo jestli se mi to zdálo.
Většinou jsem drzá a to hlavně proto, že pokoru si nechávám na lepší časy. Kdybych byla pokorná a upřímná pořád, lidi by si toho přestali vážit. A to si nepřeju.
Ale pořád přemýšlím nad tím jménem. A výčitky jsou všude a vůbec jsem nemohla spát, ale už je mi trochu líp. (Nebo se o to aspoň snažim). Hele, ono to není zase taková špatná lež s tim, že při práci se odpočívá. Když jsem se na chvilku zaměstnala uklízením svýho království, na chvilku jsem se nepoznala.
Ale aspoň vím, že žiju. Je vtipný, že čím hůř vám je, tím víc naživu se cítíte. Ach, neberte to tak, že jsem masochista, co si bude ubližovat, aby se cítil naživu. Jenom bych občas chtěla, aby mi někdo přinesl kytky jindy než na můj hrob. A tohle je zbytek mě, malinký holčičky, která chtěla dobýt svět a přes všechno jde takřka sama. Jdu touhle cestou, tou jedinnou, kterou znám a nevim, nevim kam vede, ale uklidněte šlechtu. Vždycky si zamiluju ty nesprávý lidi. Mám na to snad nějakej zvláštní sedmej smysl? Mazlim se s infekcí svýho psychična a z toho mám pak schýzu. Někde daleko je určitě odpověď na mou otázku. Anebo třeba taky ne.
Měla bych říct, že se nebojím jít po tomdle světě sama, jenže si tim zatim nejsem zas tak jistá. Ale je něco vůbec jistýho? Nemám nejmenší tušení.
A svět je stejně zvláštní jako barva mejch vlasů. Nikdy jsem nechtěla být sama, ale jak jedno staré přísloví zvolává Je horší mít špatné přátele než žádné přátele. A s čim se ztotožňuju? Kdo jsem? Snad blázen jen. Snad jen malinká holčička ztracená ve svých lžích. A jsem si jistá, že mý pocity teď cítíš. Nevolejte sanitku, spíš mě nechejte být sama sebou. Za to můžou zážitky z útlýho dětství, který ve mně přetrvává. Jsem zlá dcera, vyspělý děfčátko, infantilní žena. Jak v dnešní době poznat pravdu? A kolik ta pravda stojí?

upřímnost. čistá upřímnost. všechno je tak strašně moc nanic. přeju si lepší časy.

24. října 2014 v 15:44 | Hairspray Queen
věci někdy nejsou tak, jak vypadaj a všechno je pomíjivý. buším do klávesnice za tónu In Utero, zvrácená romantika mi pomáhá odplavovat vztek a vášeň ze žil, a nakonec mi zůstane jenom smutek.
po hodně dlouhý době, kdy jsem sama začala věřit tomu, že jsem afektovaný pozér, přicházím na cestičku s tabulí "opravdový emoce jsou tichý". takže nejspíš nepomůže se válet po zemi, křičet a sténat bolestí, naříkat a lamentovat. většinový části mně příjde špatný to, jak se cítím a proč se tak cítím. ale ten malinkej bezvýznamnej střípek ve mně, kterej byl vždy spojenej s tim hlasitym mňoukáním opuštěný, dobrosrdečný, byť sobecký dífky, která vždy chtěla víc, než jí život mohl nabídnout.
jděte všichni pryč, páč naprosto nenávidim samotu, ale na svý špatný, srdceryvný stavy jsem sama. další zrcadlo se rozbilo, patetická motlitba k sobě samý zůstala nevyslyšena.
občas přemýšlím nad určitými lidmi a ptám se sama sebe (stejně jako každý, jako pud sebezáchovy a sobectví), zda myslí i oni na mě. zda jsem pro ně důležitá stejně, jako jsou důležití oni pro mě.
a asi je fakt infantilní snažit se definovat sebe samu. to malý děfčátko zase pláče, ale nikdo neni doma.
pozoruje mě, jeho pohled cítím na zátylku, ale nikdy se neotočím a nikdy se nepodívám do hlavně. to snad hlavně proto, že kdybych se otočila, už bych to nebyla já, už bych byla znehodnocena jeho existencí. achjo. svědomí. tak špatnej střípek ze sochy bytosti.
a snad nejsem jedinná, páč určitě je tady někdo další, kdo každý ráno cítí nevolnosti a strach, stejně jako já, jenomže já ho nikdy nepoznám, stejně jako samu sebe. A jsem velice ráda, že odcházíš dřív, než dostaneš zaplaceno.
a jsem asi moc sebevědomá, abych odmítla poprošení o další dávku sedativ. prosímtě, ať jsi kdokoli, i když v podstatě nevím, komu píšu, jelikož Finn je idiot, kterej po mě pořád střílí a hází ruční granáty do mejch oken.
oni si řikaj, že jsem malinká holčička, která to nemá v hlavě v pořádku, a která chce zaujmout a proto běžim v pánský zelený flanelový košili zacákaný od barev přes celou fabriku na idioty a děfky, a prosím, nesměj se, když náhodou zakopnu a hodim hubu. achjo, latex a barvy. vůně temper a mýho pokřivenýho, nedefinovanýho temperamentu. někdy bych chtěla předstírat, ale potom musím dělat, jako že nic, páč by si někdo řekl, že nejsem normální. což je mi jedno, jelikož chci prostě sedět a pít víno nebo hulit cigára nebo se zamilovat, prostě cokoliv, co by mý grotesktní tělesný schránce neprospělo. a vůbec, kdo ví, co to znamená být šťastnej?
já ne, a co mi příjde fakt zajímavý je, že sama po sobě vrhám odpovědi na otázky, nan který jsem se nikdy nezeptala.
všechno mě bolí a já si jenom stěžuju, nedělám se sebou nic pořádnýho a co taky, když se pro nic nezapálím?
doprdele, já si fakt jenom stěžuju a nic se sebou nedělám, možná ani nechci a smrt by byla lepší, ale zase se nechci vzdát života, protože jsem hroznej masochista, kterej si ubližuje jenom proto, aby mě někdo litoval. a nikdo nepřichází, takže sedím sama na lavičce a řikám si, že svět je tak tisíckrát zpropadenější místo než to, na jaký se pravidelně dostávám, když se odreaguju a sakra, asi přestávám chápat, když někdo začne mluvit s nádechem ironie/sebepoškozování/ a přeju si, abych byla jako vy. šťastná.
ale na svym smutku nacházim něco zajímavýho. jako kdybych si prostě nevěřila a nekoukej se na mě tak, mý Svědomí, stejně je všechno uplně nanic. Jakákoli spása je pryč a sakra, co vlastně chci? jenom si stěžovat? nedokážu tady popsat svý touhy, nedokážu se popsat komukoli, komu se zradím a možná, že jsem už pohřbená pod několika kilama naprostýho neštěstí.
není cesty ven. někdy je mi dobře a někdy zle. a lidi kolem mě jsou mi úplně ukradený a viděj mě jenom jako šťastnýho magora. myslela jsem si, že budu mít kamarádku, jenže narážim na čistý nepochopení, protože s ničim nejsem spokojená.
doprdele, tak tohle bylo upřímný. je mi tak strašně zle. a není cesty ven. ty ukrutný křeče, který mě svazujou se nedaj vydržet, a přesto umřu tak v průměru šestkrát denně.

brutálně krásná. vsákneš se do eufemismu.

23. října 2014 v 19:00 | Hairspray Queen
Čauves podivíni))
Mohlo by se zdát, že všechno funguje. Když je mi zima, zachumlám se do svýho vytahanýho, vínovýho svetru, sunday morning, lounge act, song 2 a doufám, že jste se nelekli, když jsem říkala no fun, my babe, no fun. Mohlo by se taky zdát, že když ležím na studený zemi a po břichu mi skáče králík, jsem unavená a neměla jsem kafe. Noc z devatenáctýho na dvacátýho trvala tak čtyry kratší nekonečna. No fun, my babe, no fun. Možná bych mohla začít číst Bukowskiho nebo někoho tak zvláštního, jelikož se mi líbí rozostřenej styl existenciálních otázek. No tak, koukám se z okna na parkoviště před školou a neni to prdel, zůstat tady zavřená ještě takový roky. Ne, žádná sranda. Neni to můj problém, když někdo neví, co říct.
Sama sebe oháním přívlastky jako grungeový děfčátko a víte proč vlastně hairspray queen? já to taky nevim. ta píseň je někdy fakt hrozná.. ale někdy je tou svojí brutalitou krásná. jo, to je ono. brutální všechno & poslední otočka v nepohybu. proč poslouchám ráno v autě dezoláta a řikám si, jak by bylo krásný, kdyby se lidi tak potutelně neusmívali u slov "a celý prostor je sledovaný příjemnými lidmi kteří olizují šťávu tekoucí z konečků prstů." konečky prstů.. proč jsem si jich nikdy nevšimla? často je mám v dezolátnim stavu, protože si koušu nehty a tu kůži kolem, mám sedřenou kůži z kytarovejch strun, ale namísto stydění se za svý horní končetiny (a všechny ostatní části svýho těla) je mi to šumafuk. Celkem se těšim na nekrofilní turistiku (projekt, škola, hřbitovy) a ano, opravdu je tohle jedna z mejch nálad, kdy je vám tak špatně, že se začnete psychopaticky smát. Tak mě jenom napadlo, že byste to mohli vědět.
Sedím a poslouchám Sto Zvířat, pozoruju lidi v autobuse a všechno je mi jedno, záře mý upocený tváře mě dělí od jakýhokoli vesmíru. Nechápu lidi a myslím, že oni nechápou mě, ale záleží na tom někomu, když to nikdo nechápe? A i když občas vypadám v pohodě, když tančím Piledriver Waltz, nejsem v pohodě. Ne. Jenom nechci aby moje máma řikala, že je to z toho, že nepojídám snídani. Anebo z toho, že prej koukám na krvavý filmy. Na televizi jsem nekoukala už tak měsíc. Když tak mrknu na Ligu Gentlemenů. Vypadáš jako kdybys chtěl prohrát, Finne.
Ale no ták, vždyť škola ti dává mnohem víc než bys tušil. Poněvadž teď už víš když ráno vstáváš, že prostě máš sklonit hlavu, držet řadu a držet hubu akorát.
Hele, neřikej mi, že nechci bojovat. Jenom jsem se už poučila, že to nemá cenu. A tak mluvím sama se sebou, seven nation army couldn't hold me back. Z výhod se stávaj problémy. Nechci o tom slyšet, nechci už slyšet jedinný slovo mířený mym směrem. děkuju *kytarový sólo Seven Nation Army* Všechna slova ze mě vykrvácejí a já už nebudu myslet.
Tak třeba když chci myslet, tak nemyslím. Nedokážu mluvit a vyslovovat svý myšlenky. Nikdy mi nesedne ten tón. Umím je jenom napsat. Šance sledovat básnika, jak mizí a proč lidé říkají "pod hvězdami" a ne "nad trávou"? Nejsem depresivní emo, ale můj otec nikdy nezažil a asi nezažije stavy jako já. Anebo třeba jo.
To asi není moc inspirativní,co?)) Nebudu se přeci nikomu přizpůsobovat výpisem svých pocitů. Love, love will tear us apart again. Lidé jsou divní.
A něco pozitivního? Je PODZIM! Miluju, jak mi šustí do žluta, oranžova, červena, hněda a zelena zbarvený listí pod nohama, miluju tu zimu a navíc ráno, kolem tak šestý, půl sedmý otevřu okno a věci jsou černý, nebe je na obzoru jemně žluto/oranžový, potom přechází do cudný žlutý, která přechází v nesmělou modoru. Modrá pomalu nabírá na intenzitě a zmocňuje se všech emocí, takže nakonec končí v tmavý obloze posetý hvězdama. A všemu trůní měsíc jako oblouček, který tvoří řasy, když zavřete oči, a bylo to brutálně krásný a chladivý a vůbec.
O takový kráse se mi těžko mluví. A nikdo tě nemá rád, když jsi až moc chytrej. Finne. Ale je to vůbec k něčemu, když máš pocit, že se ztrácíš a nejradši bys seděl doma, poslouchal písně a prostě se nestaral?
někdy sedim doma a prostě myslim, že asi někde lovim a potom přepínání fotbalu a spoustu jídla a všechno je mi fuk, asi na to kašlu, a tak jdu na bandzone a poslouchám Kopec Šišek a Zrní
a pak si řeknu "na co se snažit, když se můžu naložit do vany a proč bejt depresivní, když mi může bejt všechno jedno?"
jak spěju k vydání se na hvězdnou dráhu sežrání svý perspektivy do budoucna, řikám si, že na jednu a tu samou věc se dá koukat z třistašedesáti úhlů, a když je podzim, je všechno tak vkrádavě krásný! proč bych měla bejt depresivní ýmo, když můžu bejt profesionální cynik, kterýmu je vše jedno? Když sedím na pseudoobědě ve školní kantýně a někdo řekne "já myslela, že (anynomní ženské jméno nejmenované spolužačky) nemusíš" "no.. nevadí mi"
nic mi nevadí. (až na fašismus/racismus/feministky/sexisty etc)
a potom přichází to, na co se těším celičký den, a to že se koukám z rozvalitých oken fabriky na lidi a potom padla a jde se domů. městská hromadná doprava vás stejně spolkne.
Taková punková. etc.
Jakýpak to je, jezdit na koni? Věděli jste, že koudel má aroma jako kůň a marjánka dohromady? Pf. Kouřový básně, stojím tam v úžasu a když začne moje perspektiva hnít?
Měla bych se začít prát za svou vlastní dobrou náladu. Proč jsem taková? Nejradši bych našla útěchu v měkký košili, ale všechno štěstí došlo, ta pixla s kytkama je prázdná. A už je jasnější, že někteří lidé jsou bezcharakterní a baví mě přimíchávat latex do barev a potom ten omamný zvuk ředidla. vůně. jsou všude kolem mě. některý ve mně vyvolávaj pocit bezpečí, touhy, sympatie, některý úzkost anebo musím potlačovat zvracení. vůně vám řeknou, jestli je něco špatně. a typuju, že vůně spolu něco maj. všechno je jenom chemická reakce. všechno je v mý hlavě. běžím po chodníku a to nějaký všechno je nějaký oranžový a červený, stejně jako odpolední kafe doma v bezpečí. probudím se z popela nekonečný noci a všechnu se opakuje jako gramofónová deska. Hádejte, kolik váží déšť.

Sunday comes all alone again.

19. října 2014 v 12:11 | Hairspray Queen
Ať už má člověk jakkýkoli pocity, stejně mě ulice myšlenek jednou dostanou. Někdy prostě nepřemýšlím, jenom poslouchám Portishead a všechno příjde samo. Když nejdete za něčím, to něco příjde za vámi. Anebo taky ne. Kdy je vlastně teď?
Když poslouchám Siamese Dream, vidím další stranu mě, kterou jsem nikdy předtím nepostřehla. Najednou chápu, že je všechno tak, jak má být. Asi věřím na osud, protože zatím všechno do sebe zapadá jako puzzle. Pohřbím svý touhy do kávy. Moje nálady se mění. Jako bych měla víc osobností.
Hairspray Queen číslo 1. Sedící u cappucina se spoustou cukru, poslouchajíc Blur či Pixies. Trochu cynická, trochu nepochopená, ale dokáže hodit řeč s každým, chápavá a taktní.
Figura 2. Sedící u černý kávy, poslouchajíc Nirvanu ve flanelový košili, plná hořkosti a nihilismu. Nějak se vyžívám v nechutnostech a takových těch agresivních, brutálních stavech (třeba jako Mr. Moustache, nebo Floyd The Barber nebo Paper Cuts) Vedoucí chytrý kecy, který stejně nikdo nepochopí. Tahleta Hairspray Queen věří, že nikdy nebude zachráněna z ranních nevolnosti, večerních úzkostí a třesů hlasu.
Figura 3. Sedící u kávy, ve který je vody víc než mlíka, bez cukru, věřící v podivnost osudu, bez přátel, myslí někde daleko, zatímco se ze sluchátek ozývají tóny Smashing Pumpkins. I když mám svoje vnitřní žabomyší boje, vypadám smířeně a vedu zvláštní věty. [Většinou píšu články v týhle náladě.]
Figura 4. My Chemical Romance mi dodávaj odvahu i smutek, jako bych najednou byla kompletní, jako bych zapomínala na něco, co bylo vždy mou důvěrně známou podstatou. Mám chuť milovat a chápat, i když zrovna není nikdo kolem. Bohužel, tato verze HQ nežije moc často, i když je asi nejlepší.
Figura 5. Vášnivá, zbabělá a nekomplexní. Billy Talent a jsem unavená ze snažení zlepšit si náladu a lhala jsem, když jsem říkala, že je mi fajn. Vybíjím si mlčky svý emoce, občas zabrečím, ale aspoň mám pocit, že mě někdo chápe.

A všechny ty další profese, kterými nikdy nebudu. A jaká jsem bez hudby? Taková .. Taková nepříjemná a netaktní, sarkastická a ubližující, protože mi chybí moje podstata. Občas v depresi, občas jako ryba, občas někdo, kým nechci být. Ale kým chci být? Myslím, že nejvíc mi vyhovuje nálada č. 3, i když vlastně všechno ostatní ke mně taky patří. Víte vůbec, jaký to je, když jste ve věku, kdy se tvarujete? A jak víte, že vlivy, které na vás působí jsou dobře? Jaký to asi je, když si nemáte s lidmi kolem vás co říct a nejradši byste žili v devadesátkách? Co dělat, když se strašně moc bojíte toho, že nebudete pochopeni a že to, za co bojujete, nebude takový, jaký byste si to představovali? Proč člověk vlastně jí, i když nemá hlad, jenom proto, že prostě v tuhle dobuse většinou jí? Neměl by člověk jíst až když má hlad?

Mezitím večer otci povídám o Němcích a stoletý válce a v televizi dávaj celou hodinu klipy Vypsaný FiXy a já pořád opakuju "tati, já chci na fixu" A přes ty svý oči popírám jakýkoli očekávání. Vypadá to, že bych mohla utéct někam hodně daleko a přitom zůstat na místě a neudělat ani jedinný pohyb. Někdy vidím bílý pokoj s obřími okny a výhledem na celé obří město, a nevím, zda jednou budu to, co jsem si vysnila.

Teď.

se slzami v očích, s úsměvem na rtech.

13. října 2014 v 16:44 | Hairspray Queen
Jak zní definice Osudu?
Musím najít lék na ten pocit odcizení a bolest, kterou postřehnu, když jsem moc unavená bojovat za něco lepšího. A když se mě někdo zeptá, co mi vlastně je, prostě nedokážu odpovědět. Ztratila jsem přátele, a teď nevím, co mám dělat. Nemůžu pohřbít minulost, nemůžu dělat jako že se to nestalo, nemůžu promlčet, že jsem řekla, že je mi to fuk.
I když není. Jenom jsem si vybudovala obranný/ochranný zdi. Nejradši bych sedla na loď, dala všemu sbohem a potom tiše sledovala, jak se moře bouří. Prostě bych nejradši zvedla kotvu a šla hledat lék na ten pocit odcizení.

filozof, jež miluje Nirvanu. Nimrám se v sobě.

11. října 2014 v 11:14 | Hairspray Queen
V bodu kdy ti zmizí uplně všechno, si já vymyslim nejslabší pointy. Někdy taky dělám, že jsem vyřízenej a je mi to uplně jedno. Ten tvůj život je nějakej málo punkovej.
Lidé mi říkají, že bych se měla zaměstnávat něčím jiným, než řešením sama sebe. Ale já se v sobě nimrám jako v rybě plné kostí. Prej na sebe doslova hledám nějakou diagnózu.

Kecýý. Prostě žiji životem filozofa, jež miluje Nirvanu a jídlo a najednou přemýšlím, kde se to stalo, že jsem tak jízlivý a bázlivý člověk.

achjo, nestěžuj si porád.

4. října 2014 v 10:09 | Hairspray Queen
Můj život je obyčejný, každý den je stejný, poslední dvě rána jsme poslouchali s otcem v autě The Universal a Today a je to smrt punkových večírků, když ráno mžouráte na digitální hodiny. Užij si to ticho šumějících autobusů a lidí spěchajících do práce. Jen tak potichu pozoruješ okolí, i když nevidíš nic zajímavého. Slova jako násilí a chemikálie. Ach, ty sladké chemikálie, které máme každý v sobě. Kdybych má tělesná schránka nevlastnila žádný chemikálie, moje psýcha by asi nefungovala. Protože všechno jsou to jenom hormony. Bez nich by nebyl rock 'n' roll. Nebo grunge. Cokoli, je to fuk. Žádný představení, prosím.