upřímnost. čistá upřímnost. všechno je tak strašně moc nanic. přeju si lepší časy.

24. října 2014 v 15:44 | Hairspray Queen
věci někdy nejsou tak, jak vypadaj a všechno je pomíjivý. buším do klávesnice za tónu In Utero, zvrácená romantika mi pomáhá odplavovat vztek a vášeň ze žil, a nakonec mi zůstane jenom smutek.
po hodně dlouhý době, kdy jsem sama začala věřit tomu, že jsem afektovaný pozér, přicházím na cestičku s tabulí "opravdový emoce jsou tichý". takže nejspíš nepomůže se válet po zemi, křičet a sténat bolestí, naříkat a lamentovat. většinový části mně příjde špatný to, jak se cítím a proč se tak cítím. ale ten malinkej bezvýznamnej střípek ve mně, kterej byl vždy spojenej s tim hlasitym mňoukáním opuštěný, dobrosrdečný, byť sobecký dífky, která vždy chtěla víc, než jí život mohl nabídnout.
jděte všichni pryč, páč naprosto nenávidim samotu, ale na svý špatný, srdceryvný stavy jsem sama. další zrcadlo se rozbilo, patetická motlitba k sobě samý zůstala nevyslyšena.
občas přemýšlím nad určitými lidmi a ptám se sama sebe (stejně jako každý, jako pud sebezáchovy a sobectví), zda myslí i oni na mě. zda jsem pro ně důležitá stejně, jako jsou důležití oni pro mě.
a asi je fakt infantilní snažit se definovat sebe samu. to malý děfčátko zase pláče, ale nikdo neni doma.
pozoruje mě, jeho pohled cítím na zátylku, ale nikdy se neotočím a nikdy se nepodívám do hlavně. to snad hlavně proto, že kdybych se otočila, už bych to nebyla já, už bych byla znehodnocena jeho existencí. achjo. svědomí. tak špatnej střípek ze sochy bytosti.
a snad nejsem jedinná, páč určitě je tady někdo další, kdo každý ráno cítí nevolnosti a strach, stejně jako já, jenomže já ho nikdy nepoznám, stejně jako samu sebe. A jsem velice ráda, že odcházíš dřív, než dostaneš zaplaceno.
a jsem asi moc sebevědomá, abych odmítla poprošení o další dávku sedativ. prosímtě, ať jsi kdokoli, i když v podstatě nevím, komu píšu, jelikož Finn je idiot, kterej po mě pořád střílí a hází ruční granáty do mejch oken.
oni si řikaj, že jsem malinká holčička, která to nemá v hlavě v pořádku, a která chce zaujmout a proto běžim v pánský zelený flanelový košili zacákaný od barev přes celou fabriku na idioty a děfky, a prosím, nesměj se, když náhodou zakopnu a hodim hubu. achjo, latex a barvy. vůně temper a mýho pokřivenýho, nedefinovanýho temperamentu. někdy bych chtěla předstírat, ale potom musím dělat, jako že nic, páč by si někdo řekl, že nejsem normální. což je mi jedno, jelikož chci prostě sedět a pít víno nebo hulit cigára nebo se zamilovat, prostě cokoliv, co by mý grotesktní tělesný schránce neprospělo. a vůbec, kdo ví, co to znamená být šťastnej?
já ne, a co mi příjde fakt zajímavý je, že sama po sobě vrhám odpovědi na otázky, nan který jsem se nikdy nezeptala.
všechno mě bolí a já si jenom stěžuju, nedělám se sebou nic pořádnýho a co taky, když se pro nic nezapálím?
doprdele, já si fakt jenom stěžuju a nic se sebou nedělám, možná ani nechci a smrt by byla lepší, ale zase se nechci vzdát života, protože jsem hroznej masochista, kterej si ubližuje jenom proto, aby mě někdo litoval. a nikdo nepřichází, takže sedím sama na lavičce a řikám si, že svět je tak tisíckrát zpropadenější místo než to, na jaký se pravidelně dostávám, když se odreaguju a sakra, asi přestávám chápat, když někdo začne mluvit s nádechem ironie/sebepoškozování/ a přeju si, abych byla jako vy. šťastná.
ale na svym smutku nacházim něco zajímavýho. jako kdybych si prostě nevěřila a nekoukej se na mě tak, mý Svědomí, stejně je všechno uplně nanic. Jakákoli spása je pryč a sakra, co vlastně chci? jenom si stěžovat? nedokážu tady popsat svý touhy, nedokážu se popsat komukoli, komu se zradím a možná, že jsem už pohřbená pod několika kilama naprostýho neštěstí.
není cesty ven. někdy je mi dobře a někdy zle. a lidi kolem mě jsou mi úplně ukradený a viděj mě jenom jako šťastnýho magora. myslela jsem si, že budu mít kamarádku, jenže narážim na čistý nepochopení, protože s ničim nejsem spokojená.
doprdele, tak tohle bylo upřímný. je mi tak strašně zle. a není cesty ven. ty ukrutný křeče, který mě svazujou se nedaj vydržet, a přesto umřu tak v průměru šestkrát denně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hmmh Hmmh | 24. října 2014 v 17:38 | Reagovat

Nechce to kamarádku, ale kluka!

2 Princess Amenorrhoea Princess Amenorrhoea | 24. října 2014 v 18:19 | Reagovat

[1]: Proč kluka ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama