Listopad 2014

jedem dál, i přes zadupaný sny.

29. listopadu 2014 v 10:58 | Hairspray Queen
život je hořký.
venku proletí pár vran a já zapomínám, že se dá žít i jinak, než s nekonečnym spojenim s onim vzduchem, kterej se hejbe tak, jak si to přeje soukromý svět pěti osob, které jsou mi tak blízké a přitom jsem se nikdy nepodívala do jejich očí. vždyť je to všechno jenom vlna vzduchu, kterej se tady na ani ne vteřinu ohřeje a pak zmizí. kam? do mýho soukromýho světa.
nízko letí ptáci.
v poslední době zapomínám na umění, ty ambice a sny, který ve mně vřely, se nějak vytrácí, stejně, jako ta vůně, která mě táhla k nebesům. co je teď? kdo ví.
přemýšlím, zda jsou všechny ty kroky, které jsem kdy udělala po tomhle zemskym povrchu, někde zaznamenaný, jsou na dlaždičkách vytištěný mou vlastní barvou?
kdy si lehnu do postele, zapnu si televizi a svět kolem vybuchne?
zapomínám na všechny ty rána, kdy jdu pořád a znova ty schody, oproti mně jdou spousty lidí, které neznám, od stěn se odrážej cizí hlasy, a já jdu po těch schodech nahoru, pořád a znova, jako ve smyčce, jako když se vesmír zasekne, jako gramofonová deska, která si ochočila jakousi chybu.
já jsem onou chybou, nejspíš jsou to ty slzy, které se řinou z mých očí, jenž mají schopnost vidět svět až moc pateticky a přehnaně, přes pavučinový filtr a všechno to zmatení a potom mě odveze autobus.
na jednu stranu je mi samy sebe líto. opuštěný, zahozený děcko, samo zapomenuto na okraji vesmíru. kdo mi ublíží a kdo je můj přítel? co je správné a co nikoli? proč mi teče krev, když se říznu? proč jsem ztracena ve světě, který se již brzy zhroutí?
tohle dlouho vydržet nemůže. zapomněli jsme se dotýkat přírody nebo dokonce i svých blízkých a já se bojím, že za chvilku nebude nic. čas pozře sám sebe. stane se všechno znovu, zpátky?
a ty slzy, který dopadly na polštář, vrátí se zpátky do těch zmatených očí?
a ty lidé, kteří utekli, vrátí se zpátky? a ten chodník, kterej vsáknul jeho krev, vyplaví ji zpátky?

nejspíš jsem jenom blázen. stejně jako každý, kdo obývá tuhle zašedlou, apatickou, opuštěnou, lhostejnou pohraniční fabriku, která sama sebe nazývá Světem, no já jsem si jistá, že vesmír nemá jednotné jméno. a pokud ano, nám zůstane skryto. nám, kteří stavíme ego, peníze, slávu a ješitnost nad základové pudy dané od přírody, nad své blízké a nad všechny lidi, se kterýma máme stejný prapředky, zůstane jméno vesmíru skryto. tenhle dnešní svět nemůže dlouo vydržet. je mi líto samy sebe. opuštěný, čarovný děcko na okraji života.
nejspíš jsem jenom blázen, ale kdybych nebyla, nikdy tyhle myšlenky nevzniknou. a já jsem za ně ráda. stejně jako za ten smutek a vztek, který mě doprovází na cestě ke spokojenosti.

to, co máme rádi.

26. listopadu 2014 v 15:57 | Hairspray Queen
Finn Grieves sedí na chodníku a směje se.
Ačkoli by se mohl snažit jakkoli,
nikdy nepodlehne společnosti.
Julie sedí vedle něj na chodníku a usmívá se.
Ačkoli by se mohla snažit jakkoli,
nikdy nebude užitečná.
Pokřikování "vamos a jugar por la playa"
A pak koukání na Klub rváčů a mátovej čaj.
Finn Grieves a Julie jsou magoři.
Nenáviděj tuhle ulici, a kolem projde záchvěv života.
Láska je iluze, život je sen plnej těch krásnejch slunečních dní,
kdy Finn a Julie nasednou do černýho kadylaku
a unášej svý unavený těla co nejdál od tý ulice, kterou tolik nenávidí.
Finn Grieves sedí na chodníku a je to divnej týpek.
spolu s Julií by mohli odjet třeba na Isla de Encantu.
Nebo do Karibiku, nebo do Haagu?
Juliana Grieves sedí na chodníku a zavazuje si tkaničky od svých plátěných kecek.
Život je sen plnej těch krásnejch, podivnejch, smutnejch, slunečních dní.
A tohle je jeden z nich.

Rozhovory.

24. listopadu 2014 v 20:54 | Hairspray Queen
"Taky ti přijde, že když máš jako hudební podmaz svýho ušního mazu Pixies, všechno je tak nějak optimističtější?"
"ne."
"ten gerard v menu mě dost znepokojuje."
"tak ho tam nedávej. stejně nikoho nezajímá."
"mě třeba jo. gerard way s cigaretou je moje sexuální orientace."
"co ty můžeš vědět o sexuální orientaci.."
"no, a víš o tom, že píšu knihu. ano, je to tak, prodavač v antikvariátu Fabien Gasquet se probouzí do haagského rána s promrzlými konečky prstů u nohou. netuším, co z toho vzejde, ale něco asi jo."
"stejně to nedopíšeš."
"v pondělí jdu s pussy princess do knihovny. půjčím si Obraz Doriana Graye od Wildeho, Farmu zvířat od Orwella [od toho jsem četla už 1984, eh.] a Faktótum od Bukowskiho. Nejsvětější trojice, amen."
"stejně to nepochopíš."
"dokázal bys pozorovat hodiny člověka, který si zrovna otevírá lahváče?"
"ne. a ty taky ne. sice to říkáš, ale nikdy bys to nevydržela."
"achjo. já jsem tak sobecká. A taky líná, drzá, trvdohlavá, ukecaná a bejvám vpodvečeří sama doma. taky nenávidim, když hraju na kytaru a voškrábe se mi lak na nehtech."
"Člověk by neměl hodnotit sám sebe, ty samozvanej masochisto."
"Ty seš tak zlej."
"Ty seš zase ukecaná a pitomá."
"Bylo by lepší tě nikdy nepoznat."
"Ale neříkej. Jsi ráda, že mě máš."
"Achjo."
.
"Hele, Gerard pořád vyfukuje cigaretovej kouř."
"On už 3 nebo 4 roky nekouří."
"Achjo."
.
"Všichni serou na morálku a ná zásady, každej chce bejt kůl a řídí se takovou tim trendem #yolo."
"Jo, lidi kolem jsou pitomý."
"Přesně tak! Mluvíš mi z duše."
"tak se ale pak nediv, že tě nikdo nemá rád, když jim to pořád vopakuješ, že jsou pitomci a ty jsi dokonalá."
"..já jim jenom seru na #yolo a #swag etc."
"to dělá hodně lidí."
"záleží na tom.. hele?"
"další výblitek?"
"Umim psát?"
"Podceňuješ se, abys byla vyzdvižena. Nemáš být za co vyzdvižena..."
"A ta básnička vo děvkách asi nebyla moc na místě, co?"
"Nevim, proč píšeš o tématech, kterejm nerozumíš."

"Oscar Wilde řiká, že veškerý umění je zcela neužitečný. jako já."
"No, to má teda Oscar pravdu. Jenom pateticky plkáš."
"A co mám dělat, abych byla užitečná?"
"Tak hlavně si nestěžuj a nefňukej... Ale to dá moc práce, co?"
"No jo porád, máš pravdu.."
..
"věděl jsi vo tom, že na některých afrických ulicích [např. v Johannesburgu] africký dětičky šňupou lepidlo?"
"to taky asi nebylo na místě."
"hele?"
"mmmhm?"
"stejně tě mám ráda."
"já ne. já nemám rád nikoho."
"já vim. seš moc sarkastickej."
"tohle bylo celkem vtipný.", usmál se pan Sarkasmus a usrkl ze šálku silného černého čaje.

báseň o prostituci.

24. listopadu 2014 v 8:41 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
její vzevření a úsměv se stal její kletbou. prostituce je kontroverzní, ale seriózní, hnusný a smutný téma. dlouho jsem přemýšlela, zda tuhle báseň publikovat, nebo nikoli, no nakonec tady je.

Vidim Tě, vidíš mě.
Pohladíš brzdu
nebo se spřátelíš s lhostejností?
Chceš mě, chci Tě.
Co je to láska? Neznámo.
Svědomí : prodáno.
"Děvka, nečistá nymfomanka"
Z těch pokřiků mi brní hlava.
Tolik různých druhů nebe,
a nikdy nespoznala sebe,
jsem jenom další na E115.
Chceš mě? Chci Tě.
Co jsou prachy?
Obalená v pozlacených papírcích,
jako se válim v hříchu a v prostopášnosti.
Nepředstírej zájem, jsi jenom další.
Další poutník na E115.
Trhej mě na kousky, kousej a škrábej,
pohádky jsou stejně jenom lži.
I děvka i zákazník skončí v pekle.
Jsme jenom další zbloudilci na E115.

šarlatánské kacířství.

22. listopadu 2014 v 10:48 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
žádná další těla potřísněna kacířstvím.

Budeš tančit na hladině, nebo klesneš a utopíš se?
Stejně umřeš.
Když bosou nohou čeříš chladnou vodu,
upálí tě.
Protože seš čarodějnice.
Večer jdeš domu.
Nemyslíš si, že chápeš,
to jenom slunce je spřízněný.
Spaluje tě, stejně jako shoříš ty.
Protože máš vlastní hlavu, protože jsi jiná.
Protože seš čarodějnice.
A proto tě upálí.
Nemáš na výběr.
Lazar si pofouká sedřený údy cigaretovym kouřem
a krkavci kolem kroužej, to aby to mělo ten správnej nádech.
Zapomínáš, jak dýchat, ale je to jedno,
protože seš čarodějnice.
A zítra tě upálí.
Nevěříš těm kecům, Bůh to takhle nechtěl.
Teď seš sama, upír, křížek tě spaluje.
Odveta v taláru tě soudí, promiskuitní přikázání.
Lazar ti říká,
říká ti "uteč", ale bosý nohy neposlouchaj.
stejně jako tě nikdy nenapadlo roztavit kočičí zlato.
Je to tak uspokojující, když zníš jako stovky ostatních.
Aspoň nevypadneš z davu, ale stejně,
když slyšíš tu dechberoucí vřavu,
setkáváš se se Svědomím.
Podíváš se do jeho očí,
a pak?
Pak tě upálí.
Protože seš čarodějnice.

nezkušené dlaně v kapsách.

21. listopadu 2014 v 19:15 | Hairspray Queen
čau mňau))
dneska jsem strávila pár pěkných chvilek nad kafem z mekáče se svou mamkou. je lehký se smát a nenávidět, ale dá to práci a sílu být jemný a laskavý. koupila jsem si košili a černobílej svetr.
To je taky celkem sranda, když jdu já nakupovat. Buď se mi fšechno kolem nelíbí a když náhodou najdu pár kousků, který mi padnou, buď jsou moc drahý anebo nemaj mou velikost.
Jsem fashion victim jako fšichni, kteří propadají genocídě špatně oblečených lidí.
já mám jedny džíny, černý kecky, černý kožený boty [zlatíčka ♥], nirvana trička 2, nebo trička, o kterých vím, co je tam napsáno, 4 svetry, černej kabát na dvě řady knoflíků, a khaki bundu s takovejma hnědejma kolečkama z koženky na loktech-
horká linka windows - zkusili jste to vypnout a zapnout.
venku prší. ne počkat, to jenom well i wonder od the smiths.

A i když vím, že není možné dotknout se mozku milovaných,
pořád bych si přála sdílet naivitu ranního slunce.
zíváš a pak si zapálíš cigaretu,
sleduju vrány v letu,
jak prosté je prorážení vzduchu.
existuje lepší svět, v němž líbám mozek tebe, milovaného,
tam, kde se struny nerozlazují.
musím být - šťastná, usměvavá a jemná.
Zívám a pak zapálím koutky rtů do zvonkohry života.
Pořád bych si přála sdílet promlčenou motlitbu.
Zpívejte mi, když budu majestátně odcházet - zlomená, leč
nesnaž se dotknout ranního slunce.
Protože budu tak ráda, že mohu sledovat vrány v letu.
Zpívej mi, jenom pro mě, a pak se ztrať, nechci se vzbudit.
Ale není to zas tak špatný, když víš, kam se ubíráš a kam jdeš.
Uprostřed sedmi doteků se budu dotýkat mozku spřízněného.

Ve čtvrtek jdu na olympiádu z češtiny -můj kantor mi jmenovitě vnukl podklad, že je to dobrý nápad. No, nevím, nevím, prý se tam píše sloh - a to prej nestihnu. Nevím, nevím. Vždy, když se koukám z okna oproti naší učebny na straku na smrku, neřikám si vo to, a ona stejně přiletí.
Neptám se jí dvakrát, jenom pokývu hlavou a cejtim, jak mi v koutcích rtů pohrává úsměv. takže jednoho dne ji/ho to bude bolet stejně, jako to bolí mě. a jestli se přes tohle přeneseš, máš můj obdiv, milý/milá Neznámý/Neznámá.
ptala se tě dvakrát?
Nikdy jsem nepochopila, jak může dotýkání se duší a hudba a literatura a čaj a tohle fšechno krásný znamenat pro fšechny tak málo, proč to pro mně znamená fše?
nikdy jsem nechodila jinak, než s dlaněma v kapsách. jak jsem vůbec mohla upustit od nápadu ufňukat se k smrti? ne, neřikám pravdu, jsem ráda, že jsem v tý lepší části, snad možná v tý nejlepší, jakou znám. dneska je nejlepší den, jakej jsem kdy zažila a zároveň jsem timhle článkem udělala z listopadu nejplodnější měsíc, co se aktvity týče. hodlám něžně tančit do rytmu Beach Balls od Billy Talent.
Sigmund Freud byl vůbec fajn pán. ve zverimexu měli papouška, kterej řikal "Ahoj, já jsem Tonda." Zakysaný mlíko a červený růže sedící u plotu. Bylo to tak správný.
U protějšího stolu sedí misantrop, kouzelník, sebevrah a na svetru má oko. Usměju se na něj a zašiju mu ho. usrknu si trošky hejna kavek a pak nastane nekonečný spříznění. myslim na iluzi, kterou si zareju pod černě nalakovaný nehty.
svět je tak nádhernej.

nechej mě přistříhnout ti tvá špinavá křídla.

20. listopadu 2014 v 18:15 | Hairspray Queen
"Já už vážně nevim, jak si s tebou povídat." "No jo, jenže ty nepovídáš, ty si jenom stěžuješ."
"Vidíš velkej problém v realismu jednoho kverulanta?" "Ne, ale ty vidíš problém ve všem."
"No jo, asi máš pravdu. Ale jsem moc líná to měnit." "Tak si pak nestěžuj." "No jo porád."

Po několikáté nenápadně vytáhnu z kapsy džín, které jsem se rozhodla si po více než roce koupit, a které jsou skoro stejné, jako ty, které jsem nosila až do roztrhání předtím, mobil, vyvinu tlak na zapínací tlačítko a usměju se na grungeovou modlu na neostrý fotce.
Pořád není dost hodin na to, abych vypadla, ale už je dost hodin na to, abych byla probuzená - což se mi vůbec, ale vůbec nedaří. Někdy sedím na oněch legendárně známých školních židlích, hypnotizuju částečky vzduchu a řikám si "Sakra, kdo jsem, a co tady dělám?"
Ještě nikdy jsem si nedokázala odpovědět.

"Já stejně nechápu, jakým právem někdo zničil životy spousty lidí, jenž kdy prošli Prahou."
"Jo, to s tou lenonovou zdí je celkem prasárna. Taky mě to naštvalo.", rozhořčujeme se s Finnem, zatímco lekce chemie kolem plyne - bez většího povšimnutí, zdá se. "V metru jsem četla, že to prej byli studenti umělecký školy. Pokud tohle považujou za umění, tak fakt už nevim. Když jsme rýsovali pravidelnej osmiúhelník na matice, taky to vypadalo jako moderní umění." "No jo, u tohodle moderního umění nikdy nevíš.", Finnovy rty a gesta se naprosto štítily slov moderní umění, asi stejně jako můj mozek udělá kotrmelec vždy, kdy si představim relativitu toho slova.

Byla jsem unavená, usla jsem v jedenáct a hned jsem vstávala a rvala se do džín a do busu a byla jsem unavená, když jsem se (jako vždy) ptala na rozvrh a byla jsem unavená z věčných řečí mé matky, že mám vrásky pod očima víc než ona.

Sedim, a koukám kolem, ale nikde se nic neděje. Tak trochu je mi zima a tak trochu se mi potí stehna a taky tak trochu tušim, co na mě vesmír zase chystá. Today is the greatest day I've ever known. Obláčky života kolem poletujou a na mě prší - stejně jako fčera.
Dejchám, když jsem unavená, dejchám, když se nezdá, že bych se odsud mohla dostat, dejchám, když mi příjde, že některý písně jsou krásnější, než cokoli jinýho.
Ve svý podstatě se vám naskytne neskutečná krása nesmírná, jakmile někde za rohem zahrabete kráter a dech splyne s vesmírem kolem. Jsem tak sladce omámená několik let starou nahrávkou v nereálnym čase, která byla nahrána jednou a já si jí pouštím znova a znova a ani si neuvědomuju, že ti hudebníci už se mnou nejsou. Je to jenom stopa na cédéčku.
Ale pořád je tady někdo, kdo tě potřebuje, Finne. Třeba já.

Frauen liebten seinen Punk.
Říká se, že láska je slepá. Ale láska je nejen slepá, ale i hluchá.
Slepé ovce mlčky přijímají předem vypočítanou víru, i když netušej, kde udělat tečku.
Je to divný. A já se směju nacionalistickym nafoukanym žabožroutům, zatímco si opakuju mantru
"Choď rovně - nemysli - usmívej se - neskrývej se za upřímnost".
Ale ve skutečnosti jenom toužim po pozornosti, respektu, trochu pochopení. A těm, kteří ví, jak se cítím, požehnávám kletbou. Život není farma.
Sjíždíš po mý vlně, předáváme si signály a žijem spolu černej čaj. Jsme siamský dvojčata v duši. Až na to, že ty neexistuješ, anebo jsem tě ještě nenašla.
Lži, fšude kolem jsou jenom lži a mlha, který prorážim, když jedu ve svym černym autě. směr: neznámo. jó, buď se mnou dlouho, jó, nechci bejt sám. V ostatních podmětech se nevyznám. Dneska se nějaká pani na vobědě ptala "znáte Kurta Cobaina?" a já se zbrkle otočila a ztratila rovnováhu. Jeho hlas znám nazpaměť, když šeptá ty slova o nemytejch vlasech.
Mohlo by se líbit. A když jsem byla ten mimozemšťan, nikdy mě nenapadlo bát se strachu.
Polly chce sušenku. Chybí mi to spříznění.

nevim ani.

18. listopadu 2014 v 15:38 | Hairspray Queen
venku prší. budět chleb, budět i pijesňa, tovarišči.
jmenuju se Juliana a je mi zima.
poslouchám Nirvanu a klipy k Lithium, Come As You Are nebo You Know You're Right se mi neskutečně líbí. Jsem tak unavená, že nemůžu spát.
achjo. krátký články prý působí víc depresivně. nemám dostatek inspirace na to, abych napsala nějakou pekelně dlouhou emocionální sračku, za což se neomlouvám. někdy jindy.
Kurte Cobaine, vrať se, pokuď můžeš. Jsem chudokrevný veličenstvo.
A v patónech Radio Friendly Unit Shifter slyším "what is wrong with me?"
tak prej fčera na Národní třídě hráli Zrní a taky mantra Miloše do koše!
what is wrong with me?
jsem smutná, osamělá, zmoklá, černej čaj je moc horkej a hořkej, dneska jsem měla cibulovej koláč na snídani a cibulovej koláč, když jsem přišla ze školy.
lumpenkavárník.
zejtra máme laborky z chemie, snad na sebe nevyleju nějakou chemikálii, samozřejmě omylem.
mantra Hairspray Queen - Julie von Prag - Juliana - Hairspray Queen - Julie von Prag.
vždycky, když si chci povídat, můj mozek se rozteče na kaši. hnusou, šedorůžovou kaši napěchovanou nirvanou, pocitem cizoty a anarchismem.
i wish i was like you - easily amused.
přála bych si být lepším člověkem.
lidi ze školy se se mnou nebaví, protože jsem vlasatý klubko ironie, sarkasmu a lítosti.
zároveň jsem strašně arogantní, líná, drzá, sebestředná, egoistická, chci lásku, chci objetí, chci, aby mě lidi aspoň trochu respektovali a poslouchali, ale jsem jenom línej, ironickej, drzej puberťák.
nejspíš publikuju svou báseň o prostituci.
to legendární klišé je taková nuda!
nic zajímavýho na skladu nemám, čau!

"gutless friends"

16. listopadu 2014 v 10:32 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
Rozpadám se, vím to.
Snažím se nevnímat.
S kulkou upletenou z největší lásky
mi potichu rozcupujete i ten poslední kousek
mýho rozpadajícího se vědomí.
Jakej má smysl cynismus po ránu?
Když vlastně nechodíš daleko pro ránu?
Stačí jen zatleskat, stačí jen být.
Nechtějí tě - jsi jen nevýhodný balíček
věcí, které nikdy nepotřebovaly.
Jednoho dne si uvědomíš, že
vlastně nemá cenu brečet, když rozléváš mléko.
Jsem sama, mám hlad, záleží na konstelaci Vesmíru.
Jsi přítel, jsi nepřítel, jsi pomluva, jsi smutný?
Jednoho dne vás to bude bolet, jako mě.
Když vaše buňky dorostou do svý kůže.
Jednoho dne si uvědomíte, že jsem vlastně já
byla ta, co přinesla největší obět.
Teď už je to stejně úplně fuk. Promiň.
Prostopášní andělé a vejce v octě.
Jakej má vlastně smysl měnit svý složení,
aby ses zavděčil ovcím kolem?
Voníš jako holka a chodíš po mně.
Rozšlapáváš empatii a správný chování
k ovcím a ostatním občanům.
Nasáklá sarkasmem, kde je záruka na sociopatii?
Je to nemocný? Je mi to fuk.
Nikdy nevíte, co dostanete od lidí, jimž slepě věříte.
Rozpadám se, vím to.
Snažím se nevnímat.
S kulkou upletenou z největší lásky
mi potichu rozcupujete i ten poslední kousek
mýho zatuchajícího svědomí.

nebáseň o opilosti.

14. listopadu 2014 v 15:47 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
jen tak. prostě jen tak.

Jsem hnusnej a vožralej.
Válim se ve svejch výčitkách
a svět se točí uplně stejně jako včera,
ale dedukuju, že to zrychlení bude tim chlastem.
Nemám budoucnoct, čumim na kytku v plastovym květináči.
Nemám žádnou budoucnost, uhynu stejně jako ona, možná i dřív.

Moji matku nezajímá, že jsem hnusnej a vožralej.
Mýho fotra nezajímá, že nemám žádnou budoucnost.
Jenže tyhle dva fakty jsou to jedinný, co zajímá Svět kolem mě.
Svět, ve kterym jsou kytky a plastový květináče, a psí hovna v parcích,
a vymyšlený slevy a hořký zklamání a cigaretovej kouř,
a zoologický zahrady otvíraj hned po zavíračce barů.
A já jsem tady sám, a nevim, co chci.
To bude tim, že jsem hnusnej a vožralej.

this monkey has gone to heaven.

13. listopadu 2014 v 18:20 | Hairspray Queen
Čauves Finne.
Má vůbec cenu psát ti tenhle prachsprostej dopis? Má nějaký význam, nějaký smysl? Nebo se nad tím budeš jenom arogantně pousmívat, protože nemáš žádnou sebedůvěru?
Nejspíš má, aspoň pro mě. A to je taky celkem důležitý. Já jsem taky jakože celkem důležitá.. [zápach egoismu fšude.]

No. 13 Baby 02:01 - 03:51, Pixies, Doolittle
Jak se má svět kolem? Jde to, myslím. Dej mi chvilinku, jdu vyhodit rozmočený lístky černýho čaje povalující se v kulatym sítku, jež vévodí hrnečku. Prostě hrnečku. Jeho barvu ti neřeknu, protože sama nevím, jestli je to šedá nebo modrá. Julie de Prag zbožňuje černej čaj, jak jsem ti psala už minule. Rozpouštim v něm pozitivní emoce, jelikož s nima nechci mít nic společnýho, perspektivní vnímání skutečnosti - to abych se mohla věnovat jenom sebereflexi a svý hlavičce, a taky jakýkoli náznaky smutku, protože ve smutku není žádná útěcha, jak se v písni Frances Farmer Will Have Her Revenge On Seattle zpívá. V poslední době, jak se můj osobní rozvoj a moje ranní stavy rozrůstají do úctyhodných rozměrů, se tato píseň dostala na přední příčky v playlistu nejhranějších písní. Ve smutku není útěcha - takže se ani nezkoušej udusit v záchvatech falešnýho breku.

Ukousnutej rohlík je pořád na stejnym místě. Když scházím schody do metra, každičký den, vždy bedlivě pozoruji ten kousek rohlíku zastrčený hned vedle videokamery, kdyby se někdo náhodou rozhodl olizovat schody, víš co Finne..

Do sluchátek mi hraje Asking For It a hele Finne, zní to fakt dobře, když k tomu přidáš naprostou ignoraci lidí, co s tebou obývají jednu a tu samou celu. Autobusy jsou pořád přecpaný, ve škole se vobčas nepřezouvám, protože jsem zasraně líná, že bych si nejradši nafackovala, ale stejně by to k ničemu nebylo.
Je to smutný zajímavý, protože jsem díky tomu černýmu čaji vystřízlivěla a konečně uviděla samu sebe, jak stojím ve svý bundě, která ma na loktech takovýty suprový kolečka, a vidim fšechny ty falešný slzy a jak svou nesebedůvěru maskuju za aroganci. Lepší bejt arogantní a sarkastický, než chudák, co furt fňuká, víšco Finne.
We're chained, been trying to meet you, must be a devil between us. Ďábel neexistuje, stejně jako Bůh, a jestli jsou, tak jsou v každym z nás. Stejně jako ten magor, kterej se vobčas probudí a začne psát věci, který nechcete v podstatě říct.
Rozumní lidé si těžko hledají partnera a dnešní čeština mi byla důkazem. Hele, vzhledem k tomu, že je to naprosto dokonalej jazyk, tak se celkem divim, že jí tak skvěle ovládám.
Asi se, drahý Finne, ptáš, co novýho se stalo. Dokreslila jsem netopejra, naprosto nezvládám etýdu, holky a kytary se nepůjčujou a já jsem holka s kytarou, ta ironie tam, achjo.
A co eště novýho?
Karma je Mike Tyson, takže já nic nedělám, a nechávám to fšechno Osudu, protože Osud existuje, i v tomhle kapitalistickym zkorumpovanym zkomercializovanym světě. V poslední době se mi zdaj divný sny, jakože přebíhám před vlakem a strašně se bojim, že mě zajede. Taky jsem jednou bydlela pod mostem, celkem pěkná budoucnost, ne? No, donutilo mě to k myšlence Pokud budu takhle líná, tvrdohlavá a drzá osobnost, tak asi takhle skončim.
Pak jsem krájela oční bulvy, protože jsem chtěla poznat, ale jaksi se nepovedlo, takže jsem skončila s hořčíkem, vápníkem, vitamínama, latexem, masivním krvácením a dalšíma zajímavě znějícíma slovama.
A ano, mám nějakej fetyš, víšco, Finne. Na výtvarce máme celkem pěknou flanelovou košili. Je zelená s černejma kostkama, nebo černá se zelenejma kostkama, ale konšelé se přiklánějí k variantě numero uno, takže tak. A i když nedělám nic s barvama, jakože třeba teď, kdy jsem počala modro-fialovo-červeno-béžovo-vesmírnou číču. tak se do ní ošatím. Ta vesmírná číča mohla bejt taky třeba vopice, Pulp Fiction nebo nosorožec.
Do tý doby, milej zlatej Finne, se střídej a jestli hodí člověk pět, pak hodí ďábel šestku a bůh hodí sedmičku. Protože můj bůh je třeba mantra Whereismymind? Pořád dookola a fšem je to fuk, páč se staraj jenom vo svý zahrádky a já vim, že moje mysl je někde daleko - daleko vod smutku, fňukání, sebelitování a fšech podobnejch sraček.
Protože jsem možná blázen - ale komu to vadí? Vždyť je to koneckonců to nejlepší, co můžeš bejt. A dobrá muzika tě v tom jenom podpoří.
Měj se krásně a piš básně.
~Julie van Prag, Julie de Prag, Juliana, Hairspray Queen, spokojený děfčátko:)

vyceňte dásně.

11. listopadu 2014 v 15:48 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
Jak zvláštní, zdá se,
nedivit se kráse strak za oknem
a syčení školních hajzlů.
Jak zvláštní, zdá se,
vycenit dásně při nejmenší myšlence
na absurditu štěstí.
Seš tady se mnou?
Nejsem si jist.
Za tenkou vrstvou plastu
právě spadl rudej list.
Mysl ti rozleptaj vzpomínky na budoucnost.
Seš tady se mnou?
Možná, že jo. A možná, že ne.
Nevim, na kolik mi záleží na perspektivě.
Na třícentimetrově dlouhý trávník,
na spadaný listí a na hlínu psýchy
usedl pár strak.
Seš tady se mnou?

one day i'll be sun in somebody else's sky.

10. listopadu 2014 v 16:53 | Hairspray Queen
fšechno je tak zvláštní a krásný. toužili ste někdy po lásce? natáhli byste se na gauč, opřeli si o někoho nohy, pustili si dobrou muziku a dali si dobrej čaj/kafe/whatever.
musím uznat, že svět je divnej. a krásnej.
proč jíme, i když nemáme hlad?
je horší být znuděný inteligent nebo nepochopený intelektuál?
do mozku se mi zakousnula mantra I ain't happy. I'm feeling glad. I've got sunshine in a bag. I'm useless, but not for long. The future is coming on.
v mym životě se neděje nic moc zajímavýho, v pátek jsem si koupila Klenot od vypsané fiXy a za měsíc budu mít svátek. lidi se proplýtaj každodennim světem tvořeným vráskama, v zapadlý čajovně se zrovna někdo opařil, jakej je smysl pravděpodobnosti, věříš na lásku? už v tom jede, nikdy si nepřizná, že chyba je na jeho straně. šestnáct smutných svící zaplápolá ve ztracení skutečnosti. skutečnost splyne s realitou, kočka zamňouká, po páteři se vám projde mráz na podpatcích, jednou za čas se stane zázrak, deja vú je chyba v matrixu.
osa úhlu, mrtvé čajové lístky na dně šálku, divoké a tvrdé kytarové sólo, jednou za čas se nedokážu kontrolovat. ruce ti zchladnou a začneš se třást, padají ti věci a jednou za čas jsi mrtvej. jeremy spoke in class again.
když jsem byla menší, přemejšlela jsem, jestli budu hezčí v obličeji, až trochu vyrostu. dejchám zhlouboka do břicha a snažim se vyrovnat tu nerovnováhu poměru skutečnosti k realitě. jakej je smysl tepla, sebelítosti, omamný vůně máty a skořice, ranní šlágry, co hrajou na rádiobudíku, dokonce to teče, když se snažíte nevnímat. fakt nevim, jestli někdy doženu a chytnu svý sebevědomí. dělala jsem takovej pofidérní test na sebevědomí, nejvíc bodů je 30 a pod 15 bodů máte nízký sebevědomí. můj výsledek byly 4 body. prej se jenom podceňuju.
neřikej mi, že kočky nejsou roztomilý. v břiše mi tančí a zabíjí se miliony motýlů a jednou za čas mám rozčarovanou náladu. buď jsem pesimista nebo velkej realista. veříš na lásku? někdo jiný se jenom tiše pousměje. další úder bicích a další myšlenka zapomenutá v přítmí důvěrného pokoje.
nikdy bych nepředpokládala, že sny jsou tak blízko. že stačí tak strašně málo.
pearl jam. hodlám k vánocům dostat hodinky a kytaru. strašně se těšim.
dneska mi celej den ve škole chyběl můj svetr. je to takovej vytahanej pletenej svetr, kterej je novej, ale vypadá celkem staře - takový něco typicky grandžovýho. von je vínovo červeno mahagonovej a druhej je tmavě, tmavě intimně soukromně modrej, že se vobčas zdá černej, ale to von neni. to tak bejvá. něco nějak vypadá, a jinak to doopravdy je. říkám, že jsem připravená, ale stejně se nic nejde dít.
"Já se nepovažuju za básníka, já spíš vím že miluju poezii."- Ivan Martin Jirous. Dneska jsou to tři roky, co tenhle pán umřel. Jeho literární díla byla fakt dobrá.
Sedim tady, poslouchám Black od pearl jam a asi nemá cenu vám řikat, jak je život složitej a krásnej.

...mňau.

7. listopadu 2014 v 19:10 | Hairspray Queen
Negitivista. Emo. Pesimista. Nihilista. Egoista. Ufňukaná dífka. Afektovanej pozér. Arogantní lhář.
"Když chceš změnit svět, musíš nejdřív změnit sama sebe."
"Dokud si nevážíš sama sebe, nebudou si tě vážit ani ostatní."
"Všechno je v tvojí hlavě."
"Změň myšlení, ty jsi strašný pesimista."
"Kdybych se já měl starat o to, co si o mně lidi kolem myslí, nejspíš by mi jeblo."
"Dokud si nevážíš sama sebe, nebudou si tě vážit ani ostatní."
"Jasně, že tě lidi nemají rádi, když o nich říkáš, že jsou kreténi a idioti."
"Umíš i něco jinýho, než si stěžovat?"

Neřikejte mi to, co chci slyšet. Stěžuju si a stěžuju si, ale to problém neřeší. Nikdy svý problémy nevyřešim, jelikož jsem moc líná. Doslova si chci stěžovat a doslova chci, aby mě někdo litoval.
Jestli vás přešla chuť, víte, jak odejít. Aspoň si dokážu přiznat svou chybu - a to je ten problém.
Proč kritizuju sebe a ne ostatní? Když má budova špatný základy, musí se zbourat celá.
Tam hledejte veškerý kořeny všech těhle říkanek, který zněj fšechny stejně. V útlym dětství.
Bejt malej je suprový, nemáte žádný vopravdický starosti, ale zároveň je to nejnebezpečnější období celýho posranýho života. Když špatně postavíte základy, když špatně nakreslíte obrysy, když špatně vypočítáte náčrt, je potom jedno, jak úžasný se váš výtvor jeví - je jen otázka času, kdy celá budova spadne.
A teď konkrétně - Můj pocit méněcennosti. Nevim, proč to nazývám méněcennost, když tam někde v tý upřímný, objektivní části mě cejtim, že jsem lepší než ostatní. Jsem lepší - jsem chytřejší, líp se vyjadřuju, mám nespornej literární/hudební talent, jsem tak nějak celkově zajímavá a vyspělejší než ostatní lidé v mém věku. Vždycky to takhle bylo.
A já blbá jsem si myslela, že když se budu podceňovat a shazovat, že víc zapadnu do kolektivu.
Pravda je taková, že jsem asi moc náročná. Jsem perfekcionista a tak buď bude fšechno dokonalý, anebo nebude vůbec nic. Sere mě byť jen sebemenší vada/chyba a sere mě, když je někdo hloupej.
Vono lidi moc nemaj rádi, když si všimnete, že jsou hloupí. A tak tupce ze sebe dělám já.
Nejde rozlišit, kdy je člověk hodnej a kdy zlej. Jedna hypotéza je, že vinu svaluju vždycky na sebe, protože se bojím, že ostatním bych ublížila. Paradoxně/sarkasticky/ironicky, mě to bolí víc než by to bolelo je, kdybych uznala jejich vinu. Proč bych měla být ta silnější, která vždy může za všechno a která dokáže nýst vinu? Vim, zní to teď komicky, jako kdybych já byla ta hodná.
"Achjo, já jsem tak hrozně hloupá." "Ale nejsi, přestaň prosimtě, jsi chytrá, šikovná holka."
Fuj. Tak trochu už mi jde akceptování sebe samy. Jo fajn, uznávám, jsem chytřejší než ostatní a nebudu se snažit to schovávat. Víte, co mi řekla třídní v druhý třídě na základce?
"Jsi moc moc chytrá a šikovná holčička, jen kdybyses tolik nepovyšovala nad ostatní."
A vod tý chvíle jsem věděla, že se budou dít špatný věci [tak dobře, moc jsem si to tehdy neuvědomovala, ale někdy v tý době se začaly nějak výrazněji projevovat mý sklony k sebenenávisti a ménecennosti.]
Dobře teda. Ano, jsem hrozně negativní ýmo, který věčně fňuká a stěžuju si.
Ano, já vim, že je uplně k ničemu se ponižovat, ale taky je uplně k ničemu ponižovat ostatní. Ale když já si nemůžu pomoct - jsem perfekcionista, kterej toho o sobě právě prozradil asi až příliš.
Já jsem celkem pyšná na to, že jsem to konečně dokázala říct. Jsem na startovní čáře svý cesty za řešenim svejch problémů.
A naprosto vám kašlu na to, že si myslíte, že je tohle další emocionální sebestřednej článek, kterej psala nějaká zakomplexovaná arogantní holka. Protože vy jste samozřejmě lepší, žejo.

ještě tísíc, ještě jeden střep.

6. listopadu 2014 v 16:40 | Hairspray Queen
Běžim chladnou vodou bosejma nohama a všude je šero, měsíc ze zrcadlí v potoce, kterým běžím, necítím si prsty u nohou, miliony hvězd prosakují skrz holé stromy vytvářející hustý les. A najednou se zastavím. Zavětřím, rozhlédnu se a potom se zadívám na oblohu nade mnou. Všude je šero, jenom ten měsíc, cudně přikryt tmavými oblaky pozoruje svět, stejně jako já. Dám se do kroku. Pěkně pomalu, všímám si všeho a všechno skrze mě protejká. Chodidly rozhrabuju chladný potok, naslouchám noci a žehnám vesmírným tělesům na obloze.
Stojím na autobusový zastávce a další ráno, další rok dělám naprosto stejnou věc. Na autobus s naprosto stejným číslem a doufám, že jednou něco příjde, ale nejspíš je teď jenom stav mysli.
Chaoticky,hierarchisticky a pomalu proplouvám každým den. Proč? Kdo ví. Já ne. Nikdy jsem neztratila kontrolu - to proto, že jsem ji nikdy nevlastnila.
Najednou zaslechnu zvuk. Větvička praskne, běž lazare, běz lazare, běž!
ne, teď nesmím zdrhnout, něco mě tady strašně moc drží. snad ten potok, do kterého nořím svý bosý nohy.
teď je teď. teď je ta chvíle, a proč ji tady marním? běž! kam? kdo ví. Já ne.
Hvězdy se mi vysmívají. Znovu zavětřím. Cítím jenom čistotu noci.
Je mi celkem líto, že se nemůžu ukotvit někde, kde by se mi líbilo. S nikým si nerozumím. Lidi jsou pro mě jako cizí rasa, i když jsou mi tak.. lidští. Je mi líto všech lidí, kteří musí být venku, když sněží. Celý den venku prší, jenže na vás nenaprší. Stojíte v dešti a nejste mokří.
Je mi líto samy sebe. Stárnu před očima rodičů a trápím se před očima rodičů, a je mi to líto. A co s tim? Kdo ví? Já ne.
Všechno skrze mě přetejká, ale nic ve mně nezůstane. Jsem jako nádoba beze dna. Kráčím bosou nohou v potoce, běžím chladnou vodou a nechápu. A pak poslouchám The Man Who Sold The World, když ráno čekám na autobus, stejně jako každý ráno na autobus s týmtýž číslem, a pořád jsem to já. A tohle je příběh, který nemá pointu.
Propadám z výtvarky. Je to fuk, protože se klasifikace uzavírá až ve středu a do tý doby stihnu domalovat jeden obraz a dostanu jedničku a budu mít na čtvrletí jedničku. Já nikdy nic nestihnu, protože se s tim hrozně moc patlám - a stejně to potom není hezčí. Ale teď je to fuk. Asi jsem umělohmotná a hniju. Mám všechno nalinkovaný, ale jsem moc unavená na to, abych se držela plánu, a možná že mám hlavu. Možná, že nevyhrávám.
Mezitim přehlušuju samotu hudbou, opíjim strach spoustou hraní na kytaru a nepochopení a zmatení se snažím ze sebe vypsat. A kdo seš ty? Seš spokojenej? Cítíš si prsty u nohou, když běžíš chladnou vodou v noci? seš zmatenej a nosíš vytahaný svetry?
nevim, jestli existuje štěstí, vím jenom, že když mluvim k anonymnim čtenářům, tady jsem, a jsem upřímná. a mám se vlastně dobře. jsem zmatená a možná ne, kdo ví? já ne.

Amadeus mě pozval na pankovej večírek & jsem vdova.

3. listopadu 2014 v 18:48 | Hairspray Queen
je neskutečně unavená, byť spala tvrdě, byť navštívila tu zvláštní krajinu zahalenou mlhou, byť jí netrápily zvláštní sny. je neskutečně unavená, nohy jí těžknou a místo šedesáti kilogramů se cítí na stodvacet, sedí u dubovýho stolu a zase ztratila kontrolu sama nad sebou. nechce se jí zase poslouchat něčí infantilní řeči, nechce se jí zapadat do společnosti. zase bude nucena dělat něco, co nechce, zároveň nemá nejmenší ponětí, co s volným časem. její život se rozpadá, ale snaží si to nepřiznat, každý ráno se na sebe krátce podívá do zrcadla a řekne si "hm."
prostě jenom "hm."
když si meje zuby bylinkovou pastou, do sluchátek hraje Interzone od Joy Division, potom přemejšlí, co si vezme za triko, ale stejně si na to vezme svetr, kterej si celej den nesundá.
a zrovna teď sedí, před sebou chleba s džemem a nehledá žádný její přátele ani teplotu šálku čaje před ní, a když jede autobusem, uplně chronicky se těší, až zase napíše nějakou emocionální sračku na blog.
i've been waiting for the guard to come and take me by the hand.
všechno, co jsem, se rozpadne, páč já se celá rozpadám a hniju, stejně jako každej vedle a kolem mě. zrovna teď se někde děje něco zajímavýho, i když mně už zajímavý nepřipadá fakt nic.
mám málo kvalitní literatury ke čtení, sem moc líná udělat si čaj a pak ho i vypít, poslouchám na gramofonu Mozarta a život se mi točí před očima a diamantová jehla ho něžně hladí po vlasech.
myslela jsem, že dneska to bude jiný, ale nikoli. pořád píšu stejně, protože cítím to samý.
začala jsem s pofidérním příběhem mýho města Sebelítost, tak kdyby někdo měl zájem.. grungeovydefcatko.blogspot.cz možná se tam někdy přestěhuju definitivně. teď tam jezdim na prázdniny každejch sedum minut.
asi jsem ztratila kontrolu, ale nesmim na sobě nic znát. teď bych si asi ráda přečetla něco morbidního. připadám si, jako kdybych seděla sama na večírku a brečela, že nikdo nepřišel,
protože jsem naivně čekala, že někdo přijde, i když jsem nikoho nepozvala.
zdá se mi, že mám v pokoji větší zimu než je venku. zrovna teď jsem dopsala svou aktualitu na téma "Zeman, Rozhovor v Lánech & Pussy Riot." Sedím ve svym křeslu, na gramofónu se mi tady točí Wolfgang Amadeus Mozart. myslím si, že Wolfi byl opravdovej génius.
a až půjdeš, nemysli si, že se budu snažit tě zadržet. a měl bys tu odvahu říct "nemiluju tě tak, jak jsem tě miloval včera?" - I don't love you, My Chemical Romance.
vůbec zbožňuju My Chemical Romance. Neznám kapelu, která by se jim jenom v nejmenším podobala. teď jsem v podstatě vdova, a doteď si živě pamatuju to sobotní ráno, když jsem se opřela tváří k lednici, ruku na obličeji a brečela jsem a brečela a brečela a nemohla popadnout dech, každý vzlyk podněcoval ten další, byla jsem rudá ve tvářích a veděla jsem, že můj život nebude už nikdy tak krásnej.
nikdy jsem v podstatě nepochopila, jestli budu mít odvahu poslechnout si je znovu, trvalo to měsíc, pak dva měsíce, nakonec půl roku, a až když jsem znova slyšela ty důverně známé tóny, nevydržela jsem to a zase se zhroutila. další vzlyky podněcovaly další vzlyky, ale věděla jsem, že jestli si je nevyposlechnu, umřu. tak či tak bych umřela, tak jsem zvolila menší zlo, páč jsem věděla, že ta chvíle stejně jednou příjde - musí přijít. a tak jsem zapla Welcome To The Black Parade, což rozeznám od první zasraný noty, a i když se mi z očí řinuly slzy, jedna za druhou spalovaly mý tváře, byla jsem šťastná. zase jsem byla kompletní, četla jsem závěť, která na mě křičela s naléhavostí dvanácti let "zůstaneme tady. budem tady s tebou. a i když jsme mrtví a pryč, naše vzpomínky přetrvají." a já jsem najednou věděla, kde je mý srdce a kdo jsem a proč tady jsem a všechno bylo dokonalé. jsem akceptovala tak, jak to je a bylo to v pořádku.
a i když to ve svym srdci nedokážu potlačit, stejně náš bída a nenávist všechny zabije. takže teď si mě poslechněte řvát o tom, jak malá dívenka dobyla svět a i když jsem rozbitá a poražená, jak hrdá vdova kráčím dál. A nikdy, nikdy, NIKDY nezapomenu na chemickou romanci.
mou chemickou romanci.

perspektivní budocnost je vysněná.

1. listopadu 2014 v 20:22 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
stereotyp, práce od šestý do šestý, kapitalismus, motivace neexistuje a najednou je váš promarněnej, nezajímavej život fuč.

Venku prší. V tvý práci nuda a málo peněz.
Smrti z přepracování a stereotypu se bojíš.
Každej den je stejnej - vzbudíš se, jdeš do práce, jdeš domů a spíš.
Jenže to nejde líp, jseš součást vysněnýho kapitálu.
Stejně jako každej umřeš v šedesáti ve špitálu.

Disharmonický akordy podněcují zmatení,
který točí mou hlavou.
Nic neni navěky, když to řekneš finsky, věc to nezmění.
Prošels bez povšimnutí nepovšimnutou vřavou.

Co by sis přál?
Kousneš do sušenky a pomyslíš na koně
Definuj štěstí bez použití smutku
Otisky tvejch výkřiků na luně
Nechci bojovat proti lhostejnosti, páč je mi to fuk.
A kdo jsi ty, svědomí? Jenom shluk nohou a ruk.
Máš zaprášenou duši a já ti to teď řikám
Z předstíranýho uražení nikam neutíkám.
Na perspektivní budoucnost vám můžu akorát tak srát.
Venku pořád prší, tak, jak to mám rád.