Prosinec 2014

já fakt netušim.

30. prosince 2014 v 9:24 | Hairspray Queen
Probouzím se a sněhové vločky dopadají na prochladlou hlínu na poli. Cejtim se dobře. Díky sněhu se všechno zdá čistští a ulice vypadají užší.
Do bot si dám přes pruhovaný ponožky ještě jedny ponožky.
Kočičák je celej od sněhu. Pohladím ho a on ze sebe sníh ztřese. Dám mu do umělohmotný misky jídlo. Cestou na autobus přemýšlím, jak poprosím o lístek. Nakonec to stejně skazim.
Založila jsem si tumblr. Rebloguju fotky my chemical romance, různého umění, sochy s ulomenými údy, moje vlastní fotky. Píšu česky. Tak kdyby měl někdo zájem..


Možná se tam jednou přestěhuju. Upřímně řečeno, v tomhle plkání a chorobnym litování se nevidím žádný smysl či umění. Ale stejně se to jen tak den ze dne neodnaučim.. Úplně cítím nechuť, když vidím na blogu nový článek plný toho samého. snad přestanu psát - nebo alespoň střídmě a rozumně. do tý doby budu reblogovat věci, na který se hezky kouká.
Co jinak říct.. Naučila jsem se na kytaru Today od Smashing Pumpkins - ta píseň pro mě hodně znamená.
i wanted more than life could ever grant me..
Někteří lidí říkají, že žena nikdy nebude hrát na kytaru stejně dobře jako muž. Že nikdy nebude stejně dobrá bubenice jako muž. Že žena patří ke sporáku a k dítěti.
A co když ne? Co když si každá žena může vybrat, kým chce být? Jo, dobře, možná, že ten extrémní feminismus typu "budu běhat nahá po náměstí v klerofašistický zemi a na prsa si napíšu God is woman", to neni ono.
Řeknete si "jéj, to je žena, ta nikdy nebude mít rockovou kapelu." A co když jo?

F. řekl, že je mu nepříjemné, když ho lidé objímají a smutní za mcr. chápu ho. dyť on pro tu kapelu dýchal, žil, krvácel. a najednou je konec, který on vůbec nechtěl. chudák F.

"A přece," pokračoval lord Henry svým hlubokým melodickým hlasem a udělal rukou ladné gesto, které bylo pro něho tak příznačné a které dělával, už když studoval v Etonu, "věřím, že kdyby aspoň jeden člověk mohl plně a cele využít svůj život, dát tvar každému citu, výraz každé myšlence, uskutečnění každému snu, věřím, že světu by se dostalo takového svěžího, radostného podnětu, že bychom zapomněli na všechny choroby středověku a vrátili se k helénskému ideálu - ba možná, že k něčemu ještě jemnějšímu, bohatšímu, než je ideál helénský.
Ale i ten nejstatečnější mezi nám má sám ze sebe strach. To, že jsme potlačili přirozenost divochů, má svou tragickou dohru v našem vlastním sebezapírání, které maří naše životy. Jsme trestáni za svá odříkání. Každý pud, který se snažíme udusit, zůstává vězet v našem vědomí a otravuje nás. A tělo stejně jednou zhřeší a vypořádá se s tím hříchem, neboť čin je druh očistění. Potom nezbude nic než vzpomínka na rozkoš nebo přepych lítosti..."

stejně mám zejtra narozeniny a všechno je stejně stále pořád nechutně stejný...

26. prosince 2014 v 9:47 | Hairspray Queen
"Hele, Johnny?" "Copak, Julie?" "Nejseš někdy tak nějak přetláskán?" "Vlastně trochu. Unavil tě život?" "Jistěže ne. Co tě to napadá. Život je krásnej.", mahagonový vlasy rozfoukává vánoční vítr.
Sedíme na zahradě. Spadaný listy ve trávě jsou zkroucený a mrtvolně hnědý. Obloha je cudně růžová a rozlehle modrá. Fouká vítr. "Já zase netuším, jestli jsem smutná, unavená nebo jenom znuděná."
"Ne, nejsi ani jedno z toho. Jenom jsi přetláskaná. Lidi po tobě pořád něco chtěj, ty sama se neumíš najít, všechno a všichni se ti hnusí, protože víš, že veškerý ty blbý emoce prameněj z tebe. Jsi přetláskaná sama sebou." Mraky líně, ale vlastně rychle plujou po sametové obloze.
"Já jsem zvyklá. A to je fajn.", usměju se na Johnnyho v kožený bundě.
Nemám tušení, kdo jsem, ale jsem celkem šťastná.

"S kym se teda chceš bavit?" S kymkoli, koho si vymyslim.


Jak se dostávám blíž, mý sny se vzdalujou. Páni, jak já se sama sobě hnusim. Nebudeš tomu, Finne, věřit, ale přestávám věci tak nějak řešit.
Když se dozvim, že můj blog jsou depresivní sračky, který nedávaj smysl, je to v pohodě. Mně se vlastně můj blog líbí. Dokážu srovnat svý pocity, když řeknu, že jsem zmatená. Všechno se mi hnusí. Měla bych bejt šťastná. Spíš jsem ale tak malátně, nevědomě, potlačovaně bezcitná/bez citů.
Asi jsou to ty hormony.
Asi nemá cenu tě o něčem přesvědčovat, když to stejně vyzní naprosto úplně jinak. A tak se z osobitýho kliše stala fráze. Asi jsem nechutně hroznej člověk. A o svých vadách vím. mňau.
A víš co? Je mi to šum a fuk.


pátek 19.12.2014 mi proklouzl mezi chodidlama.

19. prosince 2014 v 17:01 | Hairspray Queen
Ulepený víčka procitávaj v 5:03. Následujících dvě a půl hodiny víří mezi hlubinou reality a tma požírá svit digitálních hodin. Blik blik, blik blik, popichuje mě dvojtečka uprostřed čtyřčíslí. Jsem to já, nebo se z(e)a mě vzbudil někdo úplně jiný? Lidi jsou jabloně.
Znavený, vyčerpaný údy nestačej protestovat. Příjemný, útulný, vřelý teplo. Hrdina to teplo opouští, aby mohl o hodinu a půl pozdravit kruhovej výtah.
"Tak.. Tak hezký svátky!", uslyším, řeknu, zřím známé postavy polykané autobusem, doběhnu červenou potvoru a sednu si. Koukám z okýnka oproti mně s kelímkem kávy v nejistých rukou.
Jsem unavená, apatická, smutná nebo spokojená? tři pokusy. blik blik, blik blik.
A teď čekám. Na klíče v zámku, na kočičáka sedíc u okna, na štědrej den, na narozeniny, na budoucnost, na jídlo, na štěstí, na spokojenost, na něhu, na sníh, na úsměv, na výčitky, na pozdrav, na nespokojenost, na vzbouření mejch orgánů. the great gig in the sky.
vzbudil se ze mě někdo úplně jiný.
we are too young to fall asleep, too cynical to speak.

přebíhám přes přechod, abych do sebe mohla nacpat olejem nasáklý hranolky a čízburgr (tentorát překvapivě se sýrem) ve společnosti takových lidí, který jsem si nevybrala, a přece jsou se mnou. Představuju si Radka Škarohlída a Jacka Whita a Boba Bryara, hledajíc McWifi a do toho neslyšně pobrukující popěvek z would you give me more?
Usla jsem v kině. Proč se lidé v metru tváří tak divně.. S Jatka č.5 od Kurta Vonneguta v ruce, čelíc dotazům "on byl Němec?" "nebyl, vole." "ahá..." tváříc se překvapeně. sarkasmus na klíně. záchodová příšera. zrcadlící se obdélník. teplá večeře. další pěknej den za náma.

další článek................:P

17. prosince 2014 v 20:07 | Hairspray Queen
I'm so happy, 'cause today i found my friends. They're in my head.

Na rtech mi tančí jízlivý úsměv, i když moc dobře tuším, že to jakkoli neovlivní situaci. "Napište pět špatných vlastností." Projdu svý zásoby, kde je mi jedinou inspirace má vlastní osoba, a napíšu jich šest.
arogance, jízlivost, drzost, lenost, prolhanost, nestálost.
Kráčím domů a pronásleduje mě kočičák. Je černej s bílym břichem a bílýma tlampkama. Vetřel se do mý přízně, a každej den mu sypu granule nebo dávám kapsičku s masem, a řikám si, že to vypadá docela jistě chutně.-
come on people now, everybody get together, try to love one or ever, right now.

Procházím zimním městem, odlehlými ulicemi Prahy a nikde není sníh. Všechny ty falešné slogany na billboardech a slevy v obchoďácích, sněhuláci, andělé a vánoční stromečky, a kapři mrskajíc sebou v modré vaně, čekajíc na popravu, následné zvážení mrtvého tělo, a vykoupení za pozlacený papírky. Láska neni závod, ale stejně vyhrávám.
Chudáci kapři - stejně chutnaj jako bahno.
To vám ale asi neřikám nic novýho, co?
Až bude mít princezna výstavu, představujíc nohy vyrůstající z brady, skvoucí se na bělostném plátně, budu se usmívat někde v koutě a popíjet lambrusco a kolem budou chodit bytosti a podivovat se a kupovat obrazy a já se pořád budu zubit v koutě s lambruscem. Tak to chodí.
Ježíšek není, ale táta řiká, že když Ježíškovi nenapíšu dopis, tak nedostanu žádný dárky.
Milovaný a uctívaný Ježíšku.
Kdo ví, zda existuješ, ale spousty věcí neexistují, a stejně o nich lidé mluví.
Netuším, jestli není už pozdě na nějaké vyjádření mých materialistických tužeb, ale co už s tím, já ti
své materialistické touhy stejně vyjádřím, ačkoli nejsou v žádném ohledu přehnané či adekvátní.
Přála bych si kytaru - takovou, jak se strká do velký, rámusící bedny, jak na ni hrál Jimi Hendrix.
Líbí se mi spousty kytar, ale nejvhodnější volbou je nejspíš do začátku Fender Squier Bullet Stratocaster. Nejpěknější je černá:)
No a potom také příslušenství k ní (kabel, pás na rameno, kombo.. Popř. by se hodil nějaký multiefekt..)
A protože vím, že kytara s kombem není zrovna nejlevnější záležitost, tak dál bych si přála už jenom pár věcí. A to konkrétně - puzzle z lidlu s kavárnou V. van Gogha (čte se to fan choch)
No a taky pruhovaný ponožky, jeden svetr, nějakou košili nebo tričko..
Nejvíc ze všeho bych si přála být šťastná spolu se svou rodinou, ale to je moc naivní.

Každopádně děkuji za ochotu a finance do mě vložené.
Juliana.

něžnost nedělního rána

14. prosince 2014 v 10:52 | Hairspray Queen

Spokojenost začíná tam, kde starostlivost končí.

A spokojenost chodí ruku v ruce s naivitou.

Ležím na zemi v koupelně. Koukám do stropu, a nevšímám si toho, že mě oranžový kachličky tlačí do zmoženejch zad. Jsem unavená, povaluju svý vyčerpaný, znavený údy.
Je mi příšerně - a zároveň jsem spokojená. Co se děje? Netušim. Po dlouhý době je mi dobře.
Nechci to zadávit hned na počátku, ale najela jsem na tu lepší vlnu. Jak dlouho to vydrží?
Netušim.

Líbí se mi, že svět je takovej rozlehlej a divnej, vobčas vypadá jako opuštěná pohraniční fabrika, ale když si to dokážeš připustit, tak taky dokáže bejt pořádně pěknej;)
Venku už se všechno zbarvuje do šeda. Straky se slétaj do krmítka menšího, než jsou ony samy. Na polní cestičce se skví nahej ořech a zakrslá hruška a budou Vánoce. Bez sněhu, zdá se.
Teď poslouchám Velvet Underground a zubím se jako už dlouho ne.
Cejtim se jako kdybych zpřetrhala všechny ty provazy, který mě drží při zemi a dáví mě hlínou. Mám sílu, kterou jsem předtím neměla. Kdepak se záhadně objevila? Mám sílu žít a ne jenom přežívat. S tím je už konec.
"Tak schválně, jak dlouho ti ta síla vydrží, Juliano?", podotkne Finn a dopadne zpátky na oranžový kachličky vedle mě.
Abych se přiznala, když zavřete dveře, tak může ta síla trvat navždy. Když se budete usmívat na lidi v autobuse nebo když se vydáte na nějakou pěknou výstavu, někam, kde vám bude dobře. Připijeme si na to pověstný "Jsi pro mě výjimečná".
Jenže někdy to nejde. Snažím se to překonávat, a teď brečim jenom po ránu, když mě přepadne záchvat zívání.
Vždycky je někdo, kdo je kolem a pomůže ti vstát. Vlastně to nic neni. Nejspíš jenom nedělní ráno v podání Lou Reeda?

Čím míň přemejšlíš, tim šťastnější seš? Ne, je to o tom, že musíš chtít mít ten svět pěknej. A najít v sobě sílu překonat ten strach/smutek/důsledek. Chceš se, Finne, vsadit, jak dlouho mi ta síla vydrží? ..radši ne.
Zpod slov se nakonec ozvalo srdce.

jsem si celkem naprosto jistá, že jsem to minula.

11. prosince 2014 v 17:03 | Hairspray Queen
Čahoj Finne.
Se věci nějak vyvinuly, a tak jsem tady, no. Fakt moc se těšim na letiště. Trasa II, Dejvice a autofilové.
Spiklenecký pousmání a předání propisky.
Mám hlad. Motá se mi hlava. Rodinný fotografie. Kdybych byla o něco naštvanější, začaly by mi pěnit koutky úst.
Lidi se chovaj tak vtipně. Můj kočičák je už doma.
everybody be cool, this is a robbery!
bez jakejchkoli náznaků, tahání za vlasy a rozmíchaný barvy.
Rozostřený "Přišlas ke mně jako stín mejch strachů. Nerespektuješ mě a strkáš mi prsty do krku. Ale stejně tě mám rád.", který nikdy nikdo nevyslovil.
Aspoň pro jednou si přeju, aby pohádky nebyly lží, nýbrž biografií (nejlépe mou, ehehheheh.)
Nakonec se to všechno přetočilo a pomotalo, vadilo by ti, kdybys odešel?
Budeš můj klaun? Ten velkej, strašidelnej svět nás stejně všechny spolkne.
Víc džemu na můj toast, prosím!
...Jak to tak vypadá, možná jsem to já, ale taky byste to mohli bejt vy. Sbalim si věci a odjedu.
Pffff.. Plýtvám časem a silama, čím víc toho promrháš, tim víc toho naspíš!
...Jak to tak vypadá, řeknu vám, když po mně někdo něco hodí, tak se skrčim.
"Ale já to poznám, když lžeš." "Dyť neznáš ani mě, nato mý lži." -Další lež. Kdo ví, zda mě ona kamarádka zná?
Bude to v pohodě, víc dřeva do skříně!
Připadám si jako vytržená z nějakýho céčkovýho hororu. Uprchlík se zamotanou hlavou.
Nebejt Gerarda, asi jsem mrtvá.-
Zavírejte okna na autě! Neutíkejte! Neskákejte z budov! Suchá jehla. Zamotaná hlava. Všichni lidi jsou upíři, víšco.
Snad se máš dobře, nejdražší, nejmilejší Finne.
Slyšíš ty arogantní basový riffy? To jest další příběh, kterej ti musim někdy říct.
Připadám si jako vytržena z nějakýho San Francisca a jeho nepravdivejch povídek.
Nebejt muziky a spánku, asi jsem mrtvá.-
Rockový hvězdy si nacvičujou svý rozhovory v šatně. Já jsem arogantní veličenstvo se zamotanou hlavou.
Na všechny ty smutný věci, který se dějou v mý hlavě, sere pes.
Ta hra, jak jen se jmenuje.. Jo, už vím. Život. Tak tahle hra Život je fakt pěkná, nejlepčejší Finne Grievesi.

věci, co byste radši neslyšeli aneb "co jsem to napsala".

8. prosince 2014 v 19:06 | Hairspray Queen
Nejdražší Finne. Řekla bych ti, že si tebou, jakožto fiktivním, stupidním počinem jenom foukám rány způsobený bůhví čim.
Nejradši bych se na to všechno vykašlala. Nazveš mě disidentem, dekadentnim nihilistou, nebo pozérem, jelikož takhle nazývám sama sebe? Arogantní veličenstvo nesouhlasí.

Ministerstvo pravdy varuje: život může zabíjet.

Podivný pnutí v žaludku klepající každej všední den v 6:33. Život je farma. Farma zvířat, jejiž výsadou je nenávist k silným osobnostem, které vykazují sebemenší známku kreativity.
Nevim, kde udělat tečku, co říct a co ne. Sarkastický, bezcitný veličenstvo se rozhodlo být Hlasatelem pravdy.
Ale kde sakra ta pravda je? Existuje vůbec? Kdo ví.. Já ne.
Uvězněn mezi stěnami postavenými z ješitnosti. Jsou místa, kam se nikdy nevracíme, ačkoli jsme tam často viděni v přítomnosti soukromých bohů. Za světla úsporné žárovky schválené EU, se kolem kotníků omotává kouřovej opar a kolem srdce se omotávaj povídačky o pocitech, který jsi nikdy nezažil. Kdo jsi, když zahášíš poslední vonnou svíci nad ránem,
a pak se obemknut obvazem z milosrdnejch lží ztrácíš v apatii a lhostejnosti pohraniční fabriky?
Je lepší šokovat - či být šokován?
Už nevím, co dělat, abych se ostatním zavděčila.
Modrá a žlutá, černá a červená, nezapomínej na spřízněnost líný perfekcionistky!
Když řveš do světa pravdu, jsi utlačován, nenáviděnej a lidi ti dělaj zle.
Když do světa kříčíš pravdu, schválenou okolím, dělá se zle tobě.
Když mlčíš, jsi obviněn z lhostejnosti a neschopnosti vyjádřit svůj názor.
Tak jak to má sakra bejt, Finne?
Přátelé v mý hlavě mi uričtě pomůžou. Kým jsi?
Utržený stránky, stejně jako utržený ruce, se už nikdy nezacelí, zpomalenej záběr pozpátku.
Autorita má pravdu, i když ji nemá.
Protože stejně všichni umřem, a ze samozřejmosti děláme tabu. Kouřovej opar nad mahagonovym nábytkem. Kým jsem?
Hledáš, milý Finne, úkryt před nevolností všedních dnů? Snažíš se zkrotit svý myšlenky tak prudce, že nevydáš ani hlásku? Nenávidíš ranní vstávání a večerní úzkosti samoty vyvolaný bůhví čim? bezejmenný pocity, běloskvoucí tváře na fotkách. Snědla jsem tě, a teď jsem přežraná.
Zkoušíš svůj magickej trik? Kdo seš ty, abys soudil šílenost týdle cely, když stejně nejsi celý?
Poloviční, přehlížený, průhledný Finn Grieves. Jak ubohé.
Nikdy ses nesnažil jít s nima, a stejně tě sebemenší poznámka k tvýmu intelektu rozčilovala do nepříčetnosti vedoucí do duševního stavu rozbíjení skleniček, oken a duší.
Nedokážeš vyjádřit nesmírné rozčarování nad obyčejnými věcmi, který míjíš každej den.
Řekla bych ti, z čeho jsou tyhle slova poskládána, ale záchodová mísa je příliš daleko.
Staré tričko potřísněno kapkami červeného vína, upomínková čumkarta "Vítejte, jste příliš Nikdo na to, abyste byli Nikde." Jen ty a tvá pseudodrzost. Spolu se svými pseudoproblémy vyvenčíš svý pseudoiluze.
Narkoman přehnanejch emocí. Hlasatel pseudopravdy. Je to tvá chyba? Ovšemže. To je v pořádku. Pluješ azbestovou lží, zatímco dýcháš čpavek mísící se s ametystovýma rybkama.
Naivní hlupáčku, proč tak lačníš po nesplnitelnym?
Vždyť se naše morálka rozpadá. Vykřič pravdu, vysténej ji ven. Rozhlédni se. Probuď se do svýho světa pravdy. Je o mnohem lepší než tenhle doopravdickej svět nápadně připomínající zašedlou, opuštěnou pohraniční fabriku, žijící z apatie, lhostejnosti a patologické normality.
Nechceš se ale vzbudit do lži. Nechceš opustit svý pobřežní město hlásající pravdu - Calais, Marseille? Ne, jenom tvá neustlaná postel.
Nechci slyšet ty lži kolem. Od všech. Komu věřit? A kdo seš ty, Finne Grievesi? Doplazíš se za pravdou po krvavých, rozkousaných kolenech, a ona tě vezme zpátky pod svá přistřižená křídla?
Chci jenom tvý pochopení.
Chci řikat pravdu, i za cenu nařčení z dekadentního nihilismu, disidence, cynismu a sarkasmu. Chci být upřímná a tím se odlišovat od světa kolem.

73. podělanej článek plnej nesmyslů.

7. prosince 2014 v 15:39 | Hairspray Queen

Radši budu mrtvá než cool. Nevím proč.

Míň je víc, láska je slepá. Nevim proč.

Držte se dál.

~Stay Away/Nirvana/Nevermind

Svět by byl o mnohem lepší bez Svědomí. Líp by se Dorianu Grayi spalo. Líp by se Julianě dejchalo.
Dejchám vůbec? Představuju si sama sebe v rouchu, které hladilo ramena řeckým bohům.
Kdokoli se mě zeptá, odpovím, že skutečná se podstata se nachází právě tam - v antickém Řecku a Římě.
Neviděl jste někdo mou Zmatenou kočku? Naposledy se toulala u krbu, potom zmizela ve dveřích kavárny, načež jsem ji zahlédla při volném pádu do kvalitního čtiva. Snad se o ty zažloutlé stránky nepořeže její něžná duše.
Tak či onak, neviděl jste ji někdo? Byla bych vám nesmírně vděčna za jakoukoli zmínku o ní od mých mrtvých přátel.
Mahagonovej nábytek, mlhavej opar, mahagonový vlasy, jehla gramofónu vypráví svý tajemství a zvídavý uši bedlivě poslouchaj.
Události se vyvinuly směrem, který mě donutil utéct a brečet na posteli. Propadla jsem se do spánku, kterej trval dvacet minut, přitom to byla celá věčnost.
Stála jsem sama proti sobě, a svět, do kterýho jsem se probudila, byl jinej. Byl novej. Jako kdyby věci, které se staly před hodiny, pokryla desetiletá vrstva prachu.
A kdokoli se mě zeptá, věřím-li na Boha, tak řeknu ne. Vím jenom, že jsme my dva. Spolu se držíme a držet se budeme.
Jako bych po tom kratičkym spánku byla někdo jinej. Jako když instalujete aktualizaci a pak ten počítač restartuje. Potřebuju novej začátek. Začala jsem novej, lepší život. Už potřetí tendle tejden.
Bojím se, že na mě lidé budou křičet a budou mě bít a kousat, ať už udělám cokoli. Kde ta nejistota pramení? Bojím se lidí, znám je, vím, jak jsou zlí. Vidím to i sama u sebe.
Koukáme na sebe, když tma vřelá tiše nás obemkne, jak zvíře do ohně, stromy, co celá staletí při sobě stojí a nedotknou se.
Mikuláš není, je to pán z ulice. Ježíšek není, jsou to rodiče. Táta ti zdrhne a sám seš.
Další zasranej lapidární článek nešťastný holky, která nedokáže přijmout cizí názor a je hodna pouze nenávisti a opovržení. No a co.
Nedávám smysl. No a co.
Moje filozofie je špatná. No a co.
Už mám dost těch věčnejch otázek. Nevim, kdo jsem, ani kym chci bejt, kde jsem a kdy jsem, jedinný, co vim je, že jsem tam, kde nechci bejt. Jsem, kdy nechci bejt. Jsem ten, kdo nechci bejt.
Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou?
Nevim, co chci, ale vim, že tohle neni to, co chci.
Další zasranej článek s bezejmenym číslem 73.
Uvidíme se v kavárně U Zmatený kočky.
Neviděl jste mě někdo?

seš plnej takovejch lidí.

5. prosince 2014 v 16:34 | Hairspray Queen
Drahý, milovaný, odstrkovaný a zmatený Finne Grievesi.
Měl jsi někdy pocit, že všechno je špatně, ale tak nějak dobře špatně? Tím bych nechtěla říct, že je dobře, že je všechno špatně, jenom je to prostě na dobrý úrovni špatnosti.
Polly chce sušenku. Myslím, že bych z ní nejdřív měl slízt. Tyhlety verše písně Polly, dostupný na albu Nevermind (čti nudná), na Incesticide jako new wave (čti zkažená) nebo v akustický (čti lepší) verzi, napsal Kurt C. po přečtění článku v novinách, který hlásal, že někdo znásilnil čtrnáctiletou dívku Polly. Samotná věc je pěkně hnusná a smutná, pachatel Polly škrtí, trýzní hlady a svazuje, vzešla z toho však píseň fakt pěkná, pokud se ovšem o takovýchto tématech dá mluvit jinak než s posvátnou bázní.
Nechej mi přistříhnout ti tvá špinavá křídla. Z Polly opravdu mrazí. A ta síla instinktu mě udivuje.

Otevřete oči, přichází král. A vo ulici vedle skočil z vokna chlap.
Dny míjej a já jsem pořád inspirována těma zvukovejma vlnama - z duše přes ústa do ucha a do druhý duše. Ani se mi, Finne, nechce věřit, jakými směry se má duše ubírá. Z umělce ve flanelový košili zbyla pouze tupá čepel těch odstínů kočky předoucí před kavárnou. Kavárny. Coby neprozkoumaná zem představitelů všeho, čím bych chtěla být, skrývající se pod nádherným slovem café, jsem usla s přivřenými víčky v papírových květech. Zdálo se mi o bezdomovcích, o holocaustu, o těch zažloutlých fotografiích neznámých mrtvých nepříbuzných, a nějakej chlap na zastávce řve na někoho na druhý straně čtyřproudový silnice. Černej čaj je příliš moc černej.

Za chvilku budou Vánoce. Prožiju je skrčená na dubový židli, ve společnosti bramborového salátu a moravskýho uzenýho.
Cizí tajemství vůní. Kdepak je má zem? Lásko, já tě chci mít rád. Ráda vás čtu, ale nikdy jsem vás neslyšela. Copak je to pro nás cizí zem?
"Hele, holka, tys někdy nepochopitelně vysoko v nebesích."
Ze špíny na zem, ze ze země do nebes. Z nebes do špíny. Beru cokoli, hlavně ať to nebolí.
Jsem línej perfekcionista a tohle je moje umělohmotná píseň.
Zabalim se do kinder čokolády. Jako malí jsme snědli celou krabičku na posezení.
Teď sedim sama a vyhrávám - samozřejmě pouze pomocí chytrého slova odbourávajícího sentimentální emoce.
Má milovaná si zrušila blog :'/
Jsem tady sama, a přitom je kolem tolik krásných přeplněných umělohmotných lidí.
A ještě jedna citace - přehlušit samotu, opít strach. Zejtra už to bude jiný.
Lásku, mír, empatii a duševní pokoj všem soudruhům, přeji.
Nejdražší, nejmilovanější, nejzmatenější Finne Grievesi. Vidím v tvých rtech úlomky všech živejch duší.
Jsi tady se mnou?
Pozdravy Richardovi, Janům, Ondřejovi a samozřejmě Wolfimu a Fabianovi.
Čest soudruzi (a Finne.)

rozhovory na lavičce.

3. prosince 2014 v 12:30 | Hairspray Queen |  rozhovory magorů.
pozn.: článek Aničky najdete zde.
Pokračování? Kdo ví. Nejspíš jenom ta fikcí fikce, se kterou zde koketuju.

Za arogantních silných basových riffů projdeme kolem industriální společnosti a světa, nápadně připomínajícího zašedlou opuštěnou pohraniční fabriku, která se snaží svou ošuntělost maskovat slovy "nový" "špičkový" "moderní" a "společenský." Všichni moc dobře víme, že celej svět a celá společnost si na něco hraje a něco jinýho ve skutečnosti je.
"Takže se řežeš? A je vlastně vůbec taktní se na to takhle otevřeně ptát?" "Ne.", odpovim, protože sama dobře vim, že fyzický sebepoškozování je sračka. Jako byste chtěli, aby si toho někdo všiml.
Ubližujte si radši duševně, to bolí víc a nikdo vás nemůže z ničeho obvinit.
"A co duševní ubližování si?", olíznu si suchý rty a hledím na svý kecky. Dneska ráno jsem je vydrhla, takže maj zase bílý gumový špičky. Anna na chvilku zaváhá. "Myslíš uvědomělý shazování se? Na to mimochodem určitě existuje nějakej chytrej cizí ekvivalent." "Ne, spíš strach, nejistota a pořádná dávka sebenenávisti." "Argh. A všechno tohle děláš vědomě sama sobě? To je duševní ubližování?"
"Něco na ten způsob..", zašklebím se. "Hm, tak v tom nevidím smysl."
Ve svý podstatě v tom žádnej smysl není. Smysl se vždycky nachází v těch podnětech a podmětech, který se schovávaj v našem podvědomí. "No jo, a pak je tady to nevědomý ubližování samy sebe. Jako strach." "Počkej, počkej.", zavrtí hlavou Anna. "Jakej má smysl duševní ubližování jako řešení tvejch problémů? Psychická nevyrovnanost jako sebenenávist je přece příčinou fyzickýho poškozování, ne?" Zhluboka se nadechnu a pak si sedneme na lavičku na autobusový zastávce. "Intelektuálové si řikaj, že řezání je pod jejich úroveň. Navíc, sebenenávist a všechno tohle plyne z podvědomí. A podvědomí to dělá proč?" Nechám chronicky vyplašenému filozofovi vteřinu na přemýšlení. "Protože cítí, že je něco špatně.", odpovím za ní. "Intelektuálové jsou hloupí.", zasměje se Anička. "Přesně tak se cejtim každej den."
"A podvědomí je tvůj největší nepřítel." "A podvědomí můžeš zaměstnat dobrou hudbou nebo poezií." Moje rty jsou trochu unavené, bolí mě nohy a nevinně si pohrávám s odznakem na svý bundě. Anna sedí vedle mě, a možná, že je to noční můra, ve svý podstatě spíš fiktivní realita nebo realistická fikce nebo fikcí fikce, anebo úterní odpoledne anebo jahody se šlehačkou.
Kde jsme teď, a kde budem? Nikdo neví. Je mi jasný, že budu muset změnit téma, jelikož jsem moc utahaná z věcí, které stejně nejsou pravda, a ona je na tom stejně.
"Nebudu ti lhát, je mi smutno z unavených, strhaných, nešťastných lidí v autobuse, v metru, na ulici, kdekoli, kteří předstírají, že jsou spokojení, aby je ostatní neodvrhli kvůli nedostatku optimismu." Prochází kolem nás, apatičtí a lhostejní, uvědomující si, že nesmí vykazovat jakoukoli známku kreativity. "Tahle společnost je postavená na hlavu. Kreativní lidi, lidi s vlastním názorem, umělci.. jsou bráni jako spodina, nežádoucí odpad, černý ovce.", přitakává moje drahá společnoce. Nad tímhle jsem přemýšlela mnohokrát, když jsem seděla ve vaně. "A co z toho pak pro tyhle lidi plyne? Všichni jsme zdeptaní, vystreslí outsideři se sklonama k sebedestrukci. Vítejte na Zemi." Jenom se na ní usměju. Má pravdu.
"Doteď se nemůžu rozhodnout, zda je lepší bejt podivnej outsider s dokonalym nadánim, anebo člověk bez těhle problémů, možná trochu nekompletní, ale spokojenej a neodmítanej."
Tyhle boje svádím ve svý hlavě pořád. Protože, ačkoli jsme jenom dva pubertální magoři sedící na lavičce, pořád cítíme, že jsme jiný. Že komunikace a členění se do společnosti vrstevníků neklouže jako po másle, že to někde drhne. Anička se na mě podívá a já se cynicky ušklíbnu a řeknu "Stejně všichni jednou umřem." Do našich namalovaných tváří fouká vítr a svítí ostýchavé slunce. "Jo. Do tý doby musíš bejt obojí."
Nikdy není na škodu se usmát. "A vůbec. Všechno tohle je tak krásný, jak je to smutný. Je to jako když posloucháš Sonic Youth. cejtíš, že je to jinný, ale je to sakra nádherný!" "Jo, myslím, že víš, co myslíš. Je to jako když si ochočíš svůj vlastní smutek." "Jenže já nejsem smutná.", usměju se.
Ta lavička, na který sedíme (já v džínách, černejch keckách, vytahanym vínovym svetru a takový khaki bundě, ona v sukni, ponožkách ke kolenům a krémovym svetru, kterej je jí větší asi tak o 4 čísla) ví, že je nám dobře. Je krásný bejt. Je krásný bejt šťastnej, ať už v tónech Kool Thing nebo Teen Age Riot. "Hm. Všechno to vlastně spolu souvisí.", řekne Anička. Podíváme se na sebe a já s nakřáplou nadějí v hlase dodám "Je krásný bejt." Usmíváme se na sebe, na to nesmělé sluníčko, které nám hladí víčka pomalované tmavě modrou tužkou na oči. A svět je krásnej. Svět je krásnej. Achjo. Je krásný bejt.

deníček a hejty na všechny/všechno kolem. [přijeli jste kolem?]

1. prosince 2014 v 14:16 | Hairspray Queen
A všichni ti hudebníci a příběh, kterej ti musim říct, se zasekl ve výtahu, stejně jako ten cigaretovej kouř, kterej jde smejt z růžových tváří jenom těžko.
Vůbec jim nedávala smysl slova, která jsem řekla, ale s tim jsem si nelámala hlavu, protože já jsem chápala. A to bylo dobrý, bylo to nekonečný, stejně jako když v autobuse posloucháte the view from the afternoon a že ten rytmus šlape. Páteční večery maj ve zvyku mě nudit, stejně jako spousty těch idiotů kolem, ať už v tom autobusu nebo ve škole, nebo v obchodě, nebo v mý hlavě.
Ve svý hlavě mám přátele, kteří jsou stejně švihlí jako já, a nejspíš nebudeš překvapenej, když ti řeknu, že jsi jedním z nich. Ať už je to Finn Grieves, Fabian Gasquet, Wolfi, Lenka Láskorádová nebo já sama, královna veškerý Nirvany a všech těch krásnejch říkanek, jakože lidi jsou jed, a že 80% šestnáctiletejch už potkalo člověka, kterýho si o několik let později vezmou, nebo takovýto Jsem tak ošklivá, ale to je v pořádku, protože ty seš taky.

Teď poslouchám Thornside od tasted! a v knihovně to tak zvláštně voní knížkama. Ještě že se tam jednou za pár měsíců stavim a něco vrátim. Strašně mě sere, že pořádně na čtení nemám čas. Nebo resp. mám, ale já radši fňukám a řikám si, že všichni kolem jsou idioti a kreténi a že já jsem blázen a magor, a takhle nějak zabíjím čas. Nebo čas zabíjí mě? Nevim, nevim. Pak musim vrátit knížku, kterou jsem nepřečetla, abych nedlužila za pozdě vrácený knihy.

Prej byla už první adventní neděle, ale co, seru na to. Nenávidim Vánoce. Komerční orgie, kde všichni musí předstírat nekonečný nadšení, když rozbalí pod umělym stromkem ponožky. Nehledě na to, že všude je sníh, kterej se buď promění v led, to když naprší, anebo v hnusou břečku smíchanou s blátem a špínou na chodníku, to když naprší a oteplí se. fuj.
a hlavně v Praze je to fakt na sračky. Nebo bezdomovci, který se začnou schovávat před zimou do MHD, žejo. Jo, anebo ta špína na zemi v autobusech, kterou lidi nanosej na botech. Navíc je zima.
A uplně nejlepší jsou famílie, který se zadlužej a každýmu členovi nakoupěj pod stromeček dárky pomalu za 10 000. a to, že syn potřebuje boty už na podzim je jim uplně fuk. Dostane je od Ježíška. Jo a taky ty kecy o Ježíškovi. Zničilo mi to dětství, když lidi ve školce dřely mý uši s těma zlýma větama jako "Ježíšek jsou rodiče"..
Pořád mám na Vánocích ráda jednu věc. Ty moje dětský Vánoce, když jsme s tátou koukali z okna a vyhlíželi bůhvíkoho na saních, co já vim, jak by moh' vypadat, zatimco máma s dědou dole chystali dárky. Bylo to pěkný.
tenhle rok dostanu svetr, košili, možná nějaký to cédéčko, když si nějaký uráčim vybrat, a pak hodinky na narozky. A slíbili mi lívance jako dezert na ten přeslavnej den.
Jo a pokud byste mě chtěl někdo oblažit nějakým dárkem, pořiďte mi triko s nápisem Přijďte si pro nenávist - zdarma. To by sedělo.

No a pokud tý nenávisti nebylo dost, tak já eště nějakou přidám - to, že nejdu na fixu vypsanou mě sere tak moc, že se mi o tom už dokonce i zdá. na druhou stranu, tenhle sen vystřídala meruňková přesnídávka a borůvkový lívance.
To proto, že v pátek jsme byli v restauraci, kde jsem spořádala hovězí nebo vepřovou panenku s bylinkovou omáčkou, konfiturovanym česnekem a bramborovym fondánem, skořicový lívance s borůvkama, smetanou a tvarohem. Jo a přelejvala jsem to půl litrem točený kofoly.
Jednu flašku skořicový kofoly si odkládáme na Vánoce. těšim se, až to otevřem a pak to budou kecy jako "Na tohle že jsme čekali?" Byli tam nějaký Angláni a jeden měl hezkej svetr a prej jdou na zabijačku a prej umim anglicky, nevim a seru na to.
Zbožňuju hospody, kavárny a bary, a pak vaše oblečení smrdí takovym tim zatuchlym cigaretovym kouřem a jídlem a příjemně stráveným večerem. Budu chodit do restaurací víc. Někdy, možná, nevim. Do tý doby budu jenom chodit do školy, na kytaru, na kreslení a do knihovny. No a co. Magor řekl, že jsem rozporuplná. No a co. Polly chce sušenku.