Leden 2015

pomatené mysly/smysly/smyslné smýšlení myšlenkových smyslů.

28. ledna 2015 v 8:39 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
Vlak jedoucí do dálek,
neznámý král Goo
by měl přeci uměl
vysvětlit tu naivitu "aj lav jů."
Vlak na svých cestách
zajel a srazil mnohé.
Jedním z nich je Goo,
nekorunovaný král,
kdo ví.
Nikdy neví, co chce říct,
prostě otevře rty
a polkne vzduch.
Nikdy neví. On ne.
Samota je tak zvláštní druh smutku,
že jsem snad i pozapomněl,
jak chutná osvobození
od nekonečné pachuti
sebezapření, sebepohrdání,
sebereme jim jejich dort.
O co se snažíš, zmizelče?
Stejně - jsi sám a sám budeš,
dokud nebudeš schopný
být přestat být sám.
Protože ty sám být chceš.
Chutná ti ta pachuť rozkládající
se hniloby tvé duše.
Sociální bytí?! Spíš bití.
A Goo chce být korunován.
Nikdy nevíš.
A taky vědět nebudeš,
dokud tvé nohy krvácí.
Prochodil jsi celý dům
a nenašel jsi
toho pravého,
nekorunovaného krále Goo.
Protože - kdo je sakra Goo?
Nikdy nevíš.
Třeba sdílí kyslík s tebou.
Právě teď.
Nikdy nevíš.
.
Ale spíš ne-
žádný Goo tady není,
nehledejte ho,
drazí páni majestátu.
Všichni ho milujou, ačkoli
jim vadí to jeho neustálé
kousání.
Ale on nedokáže milovat je.
Goo nedokáže milovat.
To je jedinné,
co vždycky ví.
Špína, bahno, děs,
úzkost, smích, pokárání.
Goo.

*vzdych* *úškleb* *útěk*

25. ledna 2015 v 10:05 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
Smutno, ach smutno mně je,
k čertu s předpoklady k radosti.
Prochladlého naivitou těla třes,
život tě hladí proti srsti.

Neb není mi již pomoci,
city slyším v bahně a špíně.
Oběť neznámé nemoci,
nenadálé podlehnutí své vlastní vině.

Do srdce uspokojeného materialismem
hrubost a hořkost se vkrádá.
Symbiózá s necitlivým organismem,
a stejně se Já se Mnou pořád jenom hádá.

Až se zas zeptáš, můj drahý elegisto,
co že mi je, neodpovím ti rozumně.
Neboť však nemám ve své duši čisto,
smutno, ach smutno je mně.

A proto se, můj drahý, neptej,
stejně o mě nemáš starost.
Až se zas objevíš v zavřených víčkách,
poprosím tě zas o milost.


rozčarování.

21. ledna 2015 v 15:24 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
"Vyber si způsob smrti",
cynický smích.
Že prý je láska
nejhorší z nich.

A v křesle démanty posetém
seděl lord Henry Wotton.
Nikdo nehledal, nikdo nevzdychal,
pouze těžký dým se vlnil směrem ke stropu.

"Víte, drahý, opravdu mám pocit, že bychom
toho měli nechat.", řekne ona, ovšem nemá
ani tušení o smutečním průvodu,
který právě pochoduje jeho myslí.

"Mám pocit, že to, co my dva vytváříme,
nedává žádný smysl.", pokračuje ona,
rubín na prstě, enzymy v srdci,
milující fejetony a jazz,
růžolící se jemná pokožka
rozdrásaná nenalezením konsenzu
u svého milovaného,
by si aspoň trochu přála,
aby lítost pookřála,
a snesla ji snítku do dlaní.

Plastiková lebka vymodelována
z nejzazších tužeb.
Život je krátký a ty jsi,
jsi.

Má duše vřelá, schovaná do šera.
Obstaróžní židle skučí pod tíhou
mých myšlenek, drahý.
Ještě jeden okamžik -
Sonata v A mollu -
Rondo alla Turca
a pak?
Krása honosnoti, hojnosti, velkoleposti,
majestátnosti, přepychu, bohatství, a nadbytku.

A nevědomí v bezvědomí,
lačné hrudníky staženy korzetem,
boky obtěžkané klecí,
bílé vlasy,
a pár patetických černých teček, šmuh na
mrtvolně bílé rokokové pleti.

Černý, smuteční čepec,
fialovočervené kvítí
sebezapření, averze, pohrdání,
nenarozené děti svou pupeční šnůrou
škrtící hříšníky.

Jaké je tvé znamení?
Řekni, a přečtu ti horoskop.
Jsi ryba, ryba, ryba!
A to je velká chyba, chyba,
neboť budeš zaškrcen.

Jako by snad neexistovala jiná,
ach, jiná forma podojení vlastní ješitnosti.
Zůstaneme mrtvi - navždy snad, ach.
Plavý lord Henry Wotton
zarytě mlčí, a zarývá
prsty ušpiněné od inkoustu
do stolu nepochopených.
Zůstaneme - navždy snad, ach.

Křehcí motýli a kanyla,
nebe - tvrdý strop, poseté tisíci
zářícími dušemi, s novou stížností.

Zůstaneme - navždy zadluženi
tvé bezcenné rozčarovanosti.
Ach.

"I'm a negative creep!", zazněl výkřik do žhnoucí tmy.

18. ledna 2015 v 9:59 | Hairspray Queen |  Provizorní Život (čti deníček.)
Cejtim se jako zbitej pes. Jsem nemocná, a když jsem pořád v plné síle, cejtim, že něco neni v pořádku. Jsem osobitej sociopat, a čím víc poslouchám jejich slova, tím míň jsou mé uši spokojené. Ty nelibozvučné symfonie nedělních ran mě jednou donutí se snad vykastrovat.
V noci se mi zdálo, že jsem měla narozeniny a nějaká spřízněná duše mi zavázala oči, naložila mě do auta. Pak mě z auta vytáhla, vzala do náruče, odnesla po schodech, položila do křesla a sejmula mi šátek z očí. Dostala jsem k narozeninám byt, přesně takový, v jakém bydlel Konzultantní Detektiv & Jeho Přítel.

Už i ten silnej černej čaj se mi jako útěcha zdá slabá.

Odřené rty. Píchlé kolo. Okouzlující šepot. Nesourodá změt myšlenek. Rozcupovaná přítomnost.
Sněhobílý nábytek. Buržoazní zábava. Vinylové štěstí. Železný most. Malí lidé. Vřelé teplo.
Spalující horkost nemocného. Štiplavá záplava - oční výron marnivosti.
Nervy drásající konec. Už to nejsou ty dny, o kterých jsem si myslela, že zůstanou. Kdo ví.
Hřejivý samet. Podivně svírající strach. Staré dny. Vínové kalhoty obepínající tělo trpící horečkou.
Karton od mléka. Popadané jehličí. Studená, kamenná dlažba. Životní přetláskání. Černý čaj. Finální diagnóza. Nebetyčná averze. Schlachthof Fünf. Popraskaný exoskelet. Zimní deštík. Smutné štěstí.
Řezané květiny. Můj domov. Překvapující skutečnost. Známé fráze. Osobní klišé. Nesmyslná dogmata. Zůstaneš?

Nebetyčná averze! Jsem zmatená, mladá a trpká. To je dobrej začátek, ne?
Měla bych se víc starat, ale je mi jedno, co všichni říkáte, dokud to není o mně.
Jsem chytrá a znuděná. Pravda je ukrytá v bezpečí.
řev, ŘEV, ŘEV!
I'M A NEGATIVE CREEP, I'M A NEGATIVE CREEP, I'M A NEGATIVE CREEP AND I'M BORING!

Neverenders/Frnkiero andthe cellabration/Stomachaches/2014
Každej má co říct o tvym životě a volbách, který jsi udělala. Vidí svět unavenýma očima, ale já odmítám žít v černý a bílý.
Ale nejsem na ničí straně. Takže se nebojte se mnou nepočítat. V nic už nevěřím. Ze všeho je mi zle.
Každej má co říct a potom přemejšlel, proč jsi utekla. Tvrdě se snaží ti ukrást tvou nevinnost a zaplnit tvou hlavu s jejich ignorací.
Pravda je taková, že taky sakra existuju! Pravda je taková, že se snažím přežít. Pravda je taková, že mi dělá problém poslouchat. Pravda je, že prostě jdu dál.
Každej má nějakej zasranej systém, jak ti ukrát srdce přímo z dlaně. Ale já žiju v míru s tím, kým jsem. A ve svý mysli jsem s tím, kým jsem, ve válce.
Nejsme rozdílní, jenom tě nemám rád. Nejsem patetická, jenom sympatická.
Každej má co říct, a zabývá se životem, který žiju. Ničíš mě svou nenávistí a strachem.
Nejsem dojatá, ale začínám slábnout.
Pravda je taková, že sakra taky existuju! A pravda je taková, že mám tu vůli přežít.
Pravda je taková, že mám problém to zvládat. Pravda je taková, že všichni budem v pohodě.
Dost je dost. Vzdávám se.
Žijeme životy tak, jak si je uděláme. Je mi líto všech rozhodnutí, které jsi udělala.
Nejsem patetická, jenom sympatická.
Nejsem patetická, jenom empatická.

Jak sladce mrzké životy musí mít ostatní lidé. A jak hořce mrzké je utěšovat se myšlenkou, že druzí se mají hůř.
Jsem dobrá, jsem úžasná. Jsem vtipná, jsem chytrá, chytrá, chytrá.
A bojim se.
A taky se šíleně nudim.

Milý deníčku.. I. II. III. IV...? Marnivost.

15. ledna 2015 v 18:25 | Hairspray Queen |  Provizorní Život (čti deníček.)
14/1/2015
Dny míjej a časy se mění. Asi budu potřebovat brýle. Každý den je rozmazaná šmouha bez pocitů, bez úsměvů, bez slov, bez překvapení. Jako bych někam zašantročila tu zhovorčivou osobou, kterou jsem kdysi dávno v Druhohorách bývala.
Můj život je vlak. Jede pořád dál šíleně rychle a všechno, co z něj mám, je ta skvrna za oknem. Rozmazaná šmouha. Pak se přistihnu, že ležím v posteli, je něco kolem jedenácti a najednou si říkám "Sakra, kam se ten den poděl?" Nic si nepamatuju. Poslední stovku jsem utratila za barvu na vlasy. Aspoň jednou bych si přála ten vlak zastavit a pořádně se rozhlídnout.
Stejně to prej nestojí za to.

"Jsem otevřená jakýmkoli návrhům a čelím problémům, které jsem už jednou řešila. A pořád něco jenom slibuju. Drbání a škrábání a louhování a uzavření, teď si uvědomuju, že jsem sama jen s tou bolestí, kterou cítím." -Warmth of Windows, Pezz/Billy Talent.

Je ironický, že se mi splnily všechny sny.

15/1/2015
Všechna ta rána, která strávím zpíváním "Jolene, Jolene, Jolene, Jolene! I'm begging of you - please don't take my man.", se utkvěle drží v mé mrzké paměti až do úplné smrti dne, zakončeného šklebením se do zrcadla.
Věci jsou špatné, ale špatné tím dobrým způsobem, který vám rozleptá zuby, sklenice a udělá absenci posledních zbytků duševního zdraví víc viditelnou. Fundamentalita mé mentality jest být upřímná sama k sobě.
Vídím, jak se to děje v životech ostatních lidí, ale teď se to děje v mém životě.

Hledal jsem -
a našel snad?
V aktovce mám jablko velké jako vesmír.
Cejtim se jako městská hromadná doprava - užitečná, ale stejně nepříjemná.
Našel jsem snad? Jsem snad našel. Našel snad jsem?
V aktovce mám taky pravítko.
A taky odznáček "pilný žák řeky Eufrat."
Ješte jednou jsem krásně zbytečný -
a pak odjedu na svym kole bez přehazovačky.
Jsem syn mojí matky - našel jsem snad?
A taky mám v aktovce odznáček
"Plastická chirurgie - nejlepší demagogie!"
Cejtim se jako Rubidius Horrow - to jest já.
LETARGIE, LETARGIE, LETARGIE!


18/1 dávají v televizi film Václav. Nikoho nezajímá, jak se cejtíte, protože je to stejně zbytečný.
Roztomilé samolepky koček a vůně jídla z McDonaldu, proužkovaný triko a ponožky, burákový máslo, rozepsaná povídka, zlatý staniol od čokolády, obličej Frnka s vlasy Jacka Whita.
Nestačí milovat, prioritou je smířit se s bolestí.
Cítim se nemocně - mé končetiny jsou znavené, můj mozek jest potlačen,
myšlenky rozstřílené, city patologicky otupené.
Rozumíš mi? Nerozumíme si.
Okřídlené sympatie volně nadnášející tíhu bůhvíjak alegorických pomníků. Všechny příběhy byly vypovězeny.
"Jsi první, koho jsem zaujala."
"Jsi první, kdo mě zaujal."
Ad absurdum.-
Ach, jak marnivé, jak krásně zbytečné, marnivé jsou růžolící se skály citlivé páteře snů a měli bychom to vědět, drahý, protože se říká "Verbe si placet."


Mexico Road 273

12. ledna 2015 v 8:40 | Hairspray Queen |  velice nadějná literatura, eh?
Nenadálé zmatení nepřítele, jakožto nejlepší obrana proti neexistujícím vidinám paranoika, smíchaného s hysterikem a melancholickým nihilistou, se pred námi rýsuje zbrusu nové ráno.
Probudil jsem se na vlhkém trávníku, vůbec netuším, odkud a kam vedly moje nevyzpytatelné cesty. Nikdy bych byl řekl, že jsem byl připravený někam jít, ale někdy stačí jeden prázdný pohled a utíkáte, jste zmatený a matete ostatní- Ty o tom jistě víš svý, drahá.
Nikdy nevím, co se sebou. A ty, moje drahá, nejsi výjimkou, když řeknu, že potřebujeme dva páry kožených rukavic, ve kterých bych mohl uchopit volant starého volva a vyjet z Mexico Road 273, tehdy je nejlepší zmizet, ztratit se,nenadále zmást nepřítele.
Ke všemu, k celýmu vesmíru ti stačí jenom dvě barvy. Pokud nějakej vesmír je, ale třeba je to jenom další ze zkratek k zmatení nepřítele. A stejně nikdy nevíš drahá, kdy bude zase čas dělat výhody a kdy bude čas na obranu vidin paranoika.
Jsi si jistá? Jistě, že ne. Sedíš na koženkovym gauči, lámeš si zuby, mezi kterejma převaluješ cigaretu. Neříkej mi, drahá, že těch šestnáct krabiček Marlborek v koši není tvých. Jednou si dozajista zničíš plíce. A život.
Nemám rád velké majestátné snobské večírky, snesu přítomnost maximálně tří lidí, z nichž budeš jedním ty.
Stál jsem na rozlehlém náměstí a chtěl jsem si zapálit, ovšem neměl jsem zrovna po ruce nějaký zapalovač. Lidé, znaveni, sladce nevědomí, procházejí kolem. Míří domů z práce. Jedna slečna zrovna típá cigaretu o mřížkované víčko velkého, odpadkového koše, o který se opírá. Pomalu se k ní přiblížím. "Dobrý den slečno, půjčíte mi zapalovač?" S nedopalkem v bílé dlani se usměje a řekne: "Nemám zapalovač, pane." Nechá mě se zmateně dívat na její roztomilou tvář a poté mi podá krabičku zápalek. Hlasitě se rozesměju oním pravým, hrdelním smíchem.
Zabralo mi patnáct minut, než jsem si zavázal tkaničky. Posadil jsem se na lavičku a pozoroval ony lidské bytosti, ve kterých nezbyl ani kousek lidskosti. Už se v nich nezrcadlí touhy - ani ta nejzákladnější a nejstarší.



Nikdy jsem si nebyl jist, zda ještě někdy navštívím dům svýho dědečka v Ohiu. Víte, je to takovej krásnej dřevenej dům uprostřed slunečnicovýho pole, tomu se prostě nedá odolat.
Vzal jsem tě tam, drahá, pokud si to pamatuješ. Chcípli jsme tam jako prašiví psi.
Leželi jsme uprostřed toho pole, museli jsme polámat pár těch nádhernejch kytek, abychom si mohli natáhnout svá zubožená těla.
"Začínám tě mít rád."
"A to je dobře nebo špatně?"
"To se ještě uvidí.", spiklenecky se na tebe usměju.
"Mám ráda slunečnice. Ale jsou strašně smutný. Napůl člověk, napůl kytka.. Otáčí svou hlavu za sluncem. Všiml sis, jak sklesle jim visí hlavičky směrem do země, když je zrovna slunce schovaný za oblaky?"
"Ano. Je to krásný."

Začal jsem se dusit, nikdy jsem nemyslel, že nebe je tak blízko. Hledal jsem ho v různých ulicích, na různých adresách, v různých barvách i tekutinách a našel jsem pouze spříznění.
Spříznění je to, co jsem vždy chtěl. Ona mi koupila kytara a řekla mi "Hraj si."
A já jsem si hrál a byl jsem šťastný, ale jenom na chvilku, než jsem zpozoroval její úprk.
Nenadálé zmatení nepřítele, jakožto nejlepší obrana proti neexistujícím vidinám paranoika.

Jedu černým, starým volvem domů. Vlastně není cíl důležitej. Pro mě je hlavní ten neskutečnej a nekonečnej požitek z tý jízdy. Uhánim, co jen to jde, a obalujou mě domečky, lidi, ostatní auta, celej vesmír je jenom jedna velká šmouha. Snažim se srovnat si myšlenky a přemejšlim, jestli ještě někdy zazvoní na můj zvonek u domovních dveří.-



Nikdy nebylo lehký se vzpamatovat z toho, že jsem si jednoho krásnýho dne špatně zavázal tkaničky, a že jsem seděl na lavičce u jednoho malýho náměstíčka v městě, kde jsem se narodil. Moji rodiče byli dost zvláštní lidé, nikdy jsem nepochopil, proč se přestěhovali z jedný země do druhý, když je to v obou stejný.
"Mamí, a proč nemůžem jet třeba do Mexika?"
"A proč?"
"pamatuješ, jak jsme večer koukali na ty pořady v televizi, kde říkali, že budou stavět Mexickou velkou zeď?"
Bylo mi sedm let.
Jsem jeden z těch lidí, na který musíte dávat pozor, jinak se odtoulám do lesů a zapomenu se vrátit. Trvalo mi 13 let, než jsem se vzpamatoval z toho, že jsem si jednoho krásnýho dne špatně zavázal tkaničky.

"Dvojitý espresso, prosím."
"Víš, když máš dobrou představivost, a dokážeš bejt kreativní, pak máš vyhráno. Je fakt těžký dneska přežít, když se veškerá hudba dělá na počítači. Zmáčkneš pár knoflíků a najednou seš superstár."
Zapalím si a potom podržím zapalovač i pod její cigaretou, kterou svírá mezi červeně namalovanými rty.
"Měla bys vidět tu energii, která se vznnáší ve vzduchu, když sedíš na zemi a najednou začneš hrát, jen tak ti něco vnukne do hlavy linku not, jako perly na provázku, a ty hraješ, zaposloucháváš se. A tehdy překvapíš sama sebe."
"Zní to zajímavě.", usměje se a popotáhne.
"Přemýšlel jsem o tom, že bychom to teď vydali na vinylu. Potřebovali bychom k tomu trochu víc peněz, ale hodně jsme šetřili.."
"To určitě stojí za to. Miluju ten obřad, kdy spouštíš přenosku a ta kvalita je taky o hodně lepší. A když je ta deska trochu zaprášená, tak to praskání taky dotváří atmosféru. Mně příjde, že vinyl je jedinná cesta, jak dosáhnout muzikálního uspokojení."
Servírka před nás na stůl postaví hrnky na podšálku, s lžičkou, mlíkem, a dvouma cukrama.
"Páni, nechápu, jak si někdo může dávat do kafe cukr.."
"Drahý.. Chtěla jsem se tě na něco zeptat."
"Jistě..?"
"Když existuje černá magie, existuje i černá matematika?"
"Pro mě je veškerá matematika zlá."
Ona se rozesměje a napije se své kávy.

Jak už jsem řekl, nikdy nevím, co se sebou. A ty, moje drahá, nejsi výjimkou, když řeknu, že potřebujeme dva páry kožených rukavic, ve kterých bych mohl uchopit volant starého volva a vyjet z Mexico Road 273, tehdy je nejlepší zmizet, ztratit se, nenadále zmást nepřítele.
Ona je můj nepřítel. Nejbližší a nejmilovanější nepřítel.
Ke všemu, i k celýmu vesmíru ti stačí dvě barvy - Nietzsche a ona.

sebranka mého domu aneb 999 slov.

6. ledna 2015 v 20:51 | Hairspray Queen |  velice nadějná literatura, eh?
Mířil jsem Breed Way 29 směrem dolů. Tato malebná ulička zašitá mezi starými domy se studenými zdmi a vysokými stropy mě vždy přitahovala svými výlohami, ve kterých se skvěl lustr z broušeného skla, nádherně zdobené zbraně, černě nalakovaný klavír nebo figuríny, kterým bylo dovoleno chlubit se skvostnými šaty.
Já jsem ovšem měl v úmyslu navštívit svou lásku. Nebo, chcete-li, antikvariát, kde mi lásku prodávali. Odjakživa jsem miloval knihy a hudbu. Vlastně si dovolím říct, že právě pro tyto dva podněty žiji.
Jdu podzimním městem a v podpaží nesu vinylové štěstí. Ukořistil jsem si ho za směšný peníz v onom antikvariátu. Ach, drahý, ani nejsi schopen pojmout veškerou lásku, kterou chovám k Mozartovi.

Jakmile příjdu domů, usednu do příjemného křesla, které je mi mou jedinnou společností na mých cestách do Nikam a opatrně vyjmu desku z papírového obalu. Na obalu se skví zažloutlá malba renesančního města. Umělecký dojem, který na mě ony bílé stěny domů s bohatě vyzdobenými okny a nádherně vykrojenými střechami vdechly, mě naprosto uchvátil.
A ty malinké postavy, tahajíc povozy přes řeku, o čempak sní?
Deska je zabalena ještě v jednom bílém, papírovém obalu. Odstraním ho a desku položím na gramofón. Zapnu ho, pomalu spustím přenosku..
Sedím v křesle, piju coca-colu a poslouchám klavírní koncert číslo 21. v C moll.

Coca-Cola, jakožto kultovní, všemi dobře známý, komerční nápoj se poprvé bezprostředně objevil na trhu v roce 1886 zásluhou doktora Pembertha Johna Stitha. Logo dnešní Coca-Cola Company navrhnul jeho účetní Robinson Frank. V původní verzi se nápoj vyráběl z lístků koky, které obsahovaly kokain, ovšem v dostatečně malém množství, které nepřekračovalo hranice jakéhokoli vlivu na lidský organismus. Navíc byl kokain v USA zakázán až v roce 1922. Dále tvořil zákadní složku nápoje kofein a víno. Lékaři nápoj horlivě doporučovali na oslabenou imunitu a únavu a prodávali ho v lékárně za 5 centů. Proslulý design lahve je inspirován tvary kokového listu i kolového ořechu.
V roce 1904 přestal být kokain do Coca-Coly přidáván a byl nahrazen vyšší dávkou kofeinu. Pro chuť se ale do nápoje pořád přidává výtažek z koky zbavený kokainu. Zbavený kokain ze 175 tun koky, které Coca-Cola Company za rok využije, putuje dále do farmaceutické firmy Mallinckrodt Inc., která má jako jedinná licenci na zpracování kokainu.
Coca-Cola Zero, jakožto Coca-Cola s 0 kaloriemi, obsahuje acesulfam, aspartam, který může narušit duševní rovnováhu, a cyklamát sodný, který je karcinogenní. Její konzumace má na lidskou zubní sklovinu podobný dopad jako pervitin.
Mimo jiné se v 1 litru Coca-Coly nachází 108 gramů cukru, tedy 27 kostek. Cukr, jak je známo, způsobuje obezitu, ale také má velké dopady na psychiku. Konzumenti cukru trpí náladovostí, nesoustředivostí. Náhlý nával cukru v krvi je donutí k nadměrné tělesné aktivitě. Ovšem hladina cukru v krvi rychle klesá, což vede k touze po další dávce, skleslosti, únavě a někdy i k depresi.
Zda je nápoj Coca-Cola, stojící hlavně na reklamní kampani a propagaci, zdravý či škodlivý, může být zatím pouze tématem dohad.

Gramofónová přenoska klapne, cvakne a vrátí se na své původní místo. Je čas otočit desku. Venku se už setmělo. Navíc mám společnost.
"Ach drahý, koupil jsi čaj?"
"Ne. No jen řekni, zlatíčko, kdy měli naposledy v Burks & Sons jedinnou krabičku kvalitního čaje?"
"Máš pravdu. Mám takový pocit, že všechny dovozci na celém, širém světě se dohodli, že nám, beznadějným kofeinoholikům, nedopřejí tři krát tři krát tři palce rozkoše."
P. ledabyle pohodí tmavomodrý baťoh na podlahu a bez jedinné známky po ironii či výsměchu řekne: "Ještě si můžem dát kafčo." Zadívá se na mě. Poté se ušklíbne a dodá: "Zlatíčko."
"Phillipe, nezačínej s tím zase. Kdy ses naposledy holil?"
"V neděli. Proč?", věnuje mi prozíravý pohled.
"Vidíš. Je středa."
"Páni. Ty víš, co je za den, když to nepotřebuješ?"
"Jdi se oholit, nevypadáš na dvacet, nýbrž jako moudrý stařec Zarathustra. Nebo spíš pouze stařec Zarathustra. "
"Tak že jsi to ty. Jsi tak strašně sobecký, zlatíčko. Jsi legrační, a strašně vzácný exemplář masa a kostí, jsi furiant, ale stejně tě mám rád. Jsi vzácný, Adriene - copak sis nikdy nevšiml, že milovat z lásky je výsadou nesobců, a těch po světě mnoho nechodí? Jsi zvláštní, a jsi suprový, Adriene."
Otíral se levým ramenem, kterým se opíral, o stěnu. Na rtech mu pohrával prozíravý, svůdně nevinný úsměv.
"Pěkná drenáž. Už tam chybí pouze mrtvá můza.", pořád se usmívá. Když se směje, celý se rozzáří. Narůžovělé, zdravé dásně poodhalí rovné, běloskvoucí zuby. Oči zůstávají však zapšklé, ukřivděné, uražené, zahořklé, dotčené, zatrpklé.
"Jaká drenáž? O čem mluvíš?"
"Někde jsem to slovo slyšel. Musel jsem ti ho říct."
"Aha."
Sakra, ta pitomá nuda!!!", rozkřičí se najednou a teatrálně mává rukama, které neví, co je to práce nebo život. Jeho dlouhé prsty neumí nic jiného, než držet sklenku čaje, irské kávy či absintu.

Jak mně a Phillipovi Aafjesovi voní ta ubohá směsice pelyňku, anýzu, fenyklu, badyánu a meduňky! Na poličce v zatuchlém špajzu jí máme galony!
Jezdíme spolu vlakem, otřásáme se hnusem, pijeme spolu kávu, sedíme pod nebem.
Nenadálý třesk a ruch je naší potravou.
On, Phillip Aafjes je mým vitriolem.

"Drahý, když nemáme ani čaj, co je tedy dnes v pořádku? Mimochodem, nechceš Coca-Colu? Anebo víš co, radši ne, mám slabost pro tvé zuby." Nesměji se, no ani se neusmívám. Jsem unavený. Přes drahého Phillipa neslyším dražšího Mozarta.
Ale i přes veškerou snahu na mě civí ulpělý pach jeho přirozené pózy.
Ach, tolik různých vysvětlení, tolik slov. K čemu jsou slova? Mládí vám nevrátí. A vlastně slova nedokáží vyjádřit, co cítím k tomu nápadně krásnému mladíkovi, jehož krásu si zamiluje pouze ten, který měl tu čest poznat všechny ty zbytky, které ho tvoří.
Je tak mladý a přitom tak starý. V koutcích úst, které vyslovily již mnohé cynismy, převaluje tenkou cigaretu. Těžký dým jako by mi připomínal tíhu jeho duše. Je tak těžká, že nikdy nezvlétne k nebesům. Pokud by nějaká nebesa byla, že.

"Sakra, ta pitomá nuda!!!", kříčí znova a směje se, vylévá na sebe poslední zbytky silného espressa, je šílený a krásný, neumím v něm číst, ach bojím se ho, můj drahý, kým jsi?
Jsi mým vitriolem. Mým šnapsem. Jsi můj Ježíš a já jsem Madona, tvá matka, umučená.
"Milovaný Phillipe Aafjesi, drahý, dáš si ještě jeden šálek kávy?"

nadšenci.

6. ledna 2015 v 13:53 | Hairspray Queen |  velice nadějná literatura, eh?
Dylan popotáhne židli více ke stolu, aby mohl nějaký mírně podnapilý člověk přejít k sousednímu stolu. Tam stojí skupina mužů, ve velice podobném stavu, jako je on a ani na moment nespustí oči z televizní obrazovky. Chelsea proti Liverpoolu. Kdo by si to nechal ujít, kdo by mohl odolat.
Dylan popotáhne z cigarety a do již nyní zakouřené hospody přidá svou trošku dýmu v podobě kroužků. Dva, tři, čtyři, osm překvapivě pevných, našedlých obručí se rozplyne ve vzduchu.
"Ještě jedno pivo, prosim.", řekne servírce. Žádnej poklad, takovej průměr, hodnotí Dylan,
zatímco ona odnáší prázdný půllitr - ne, promiňte, pintu - někam do dálek čepovacího pultu.
Přišel se sem schovat, stejně jako každý večer, když už má dost onoho prázdného ticha a studeného světla žárovky v jeho obývacím pokoji, který nikdo kromě něho neobývá.
Lidi v tomto podniku zná od vidění, pořád ty samé tváře, ale že by s nimi chtěl navazovat jakýkoli bližší kontakt než pár úsměvů věnovaných jedincům zlitým naprosto pod obraz, to si zas tak jist není.

Upřímně, Dylan se taky cítí trochu pod obraz. Ovšem, nemá to původ v alkoholu, spíš v jedné malé uličce, kterou tak rád procházel. Vonělo to tam šeříky a starými knihami, což Dylana znepokojovalo. Žádné šeříky tam nerostly, ani žádný antikvariát se tam nenáchazel. Zvláštní, jenom do té míry, než si člověk uvědomí, že je velice špatný na rozeznávání vůní. Přiznejme si, vůně jsou matoucí. Mají za úlohu přitahovat nebo naopak odpuzovat, přivolávat vzpomínky či příjemné pocity, díky některým se nám zježí chloupky na šíji, u některých jsme sladce malátní.

Dylan si nikdy vůní moc nevšimal, věděl pouze, že se mu líbí benzín, cigarety a řezané květiny. Nebyl ten typ člověka, který by bral informaci, které vůně má rád, za důležitou a nenosil je v hlavě. Ovšem, když nějakou ucítil, věděl, že to je ona, že tahle je krásná. A ta samá vůně může být nebe i peklo. Zamilujete se do ní a vždy, když ji ucítíte, začnete se třást. Většinou si ji spojíte s určitým místem, nebo, hůře, osobou. Najednou máte pocit, že bez ony vůně nejste schopni žít. Po nějakém čase ji začnete cítit všude. Vzrušuje vás a vy si ji začnete přivlastňovat.
A najednou - ouha, z toho posvátného místa odjedete a zbydou vám jenom vzpomínky a řeči, jak rádi byste se vrátili. A co hůře, když je posvátná vůně spojena s posvátnou osobou, vzpomínky se zařezávají jako nůž, hluboko přímo do kořeniště veškeré lítosti, bolu a lásky. Tento nůž vytasí svou čepel, kdykoli vás onen pach uhodí do nosu. A poté vám zbydou pouze oči pro pláč.

Nicméně, do té uličky, ke které Dylan nesprávně přiřadil knihy a šeřík, nechodily spousty lidí. Stala se jednou z těch malebných uliček, které hrály naprosto bezvýznamnou roli v životech jakéhokoli chodce. Lidé, oděni do manšestráků či do džínů, nebo v zimě do tvídových kabátů po kolena, dokonce ani neotočili hlavu směrem do této uličky. Nebyla to jakkoli nemravní ulička, kde ženy prodávaly svá těla. Nacházely se zde pouze dva vchody do starých, kamenných bytů s vysokým stropem. Na štítcích u zvonků se nácházela jména prapodivných původů.
Dylan si už zvykl na to, že celá Anglie je plna cizinců, přistěhovalců, uprchlíků nebo Skotů.
Do této uličky zavítal každé pondělí a každý pátek. Bydlel zde jeho nejlepší přítel, o deset let starší akademický malíř původem z Ohia.

Mavina Ruffla vyhodili rodiče z domu, když jim oznámil, že by se chtěl živit uměním, a to konkrétně malbou. Ačkoli v tomto století je to věc společností už jaksi přijímána, jeho drazí rodiče byli dosti konzervativní, snad už jenom proto, že Mavinův otec měl tentýž sen a neuspěl. Skončil jako prodavač luxusních aut a každý den musel obhlížet ty nažehlené falešné úsměvy pánů v obleku.
Mavin Anthony Ruffle nesl tuto událost těžce, a na krátkou chvilku dokonce skončil na ohiajském vlakovém nádraží, odkud se vydal rovnou na východní pobřeží. Rozhodl se pro nový začátek ve spojeném království, o které toho tolik slyšel z historek, které mu vyprávěla babička, rozená angličanka. Neměl dostatek peněz na letenku, a tak Atlantik překonal trajektem za necelé čtyři dny. Tyto chvíle využil k přemýšlení, nikoli však k plánování, jak ho to nabádalo. Zapřísahal se, že všechno bude spontánní. Zeptá se ho někdo, jestli někdy pracoval za barovým pultem? Proč ne? Uklízel někdy na letišti? Lákavá nabídka. Roznášel někdy noviny, obsluhoval v čajovně?
Mavin nečekal od života mnoho. Nebyly to zlomené iluze, Mavin si velice dobře uvědomoval, že nenáročného zákazníka lze nejsnadněji uspokojit. Tudíž když nebude chtít nedostupné a neuskutečnitelné věci, možná, že se někdy dotkne štěští.

S Dylanem Kobylskym se potkal na výstavě - oba se zajímali o umění, jeden laicky, druhý vystudovaně. Dylan dokázal o umění říct, že je hezké a nestranně vyslovit své ničím ovlivněné, čisté názory. Mavin měl dostatek štěstí a trochu mu k tomu dopomohla i náhoda - nakonec neskončil jako obsluha v čajovně, ani jako uklízeč na letišti, ale díky jednomu elegantnímu muži, který se vyzná, se dostal na Akademii výtvarých umění v Essexu. Žádná vyhlášená, lukrativní akademie to nebyla, ale Mavin dostal vše, co potřeboval. Naučil se držet štětec, dostal do oka výtvarné zkratky, porozumněl míchání a tónování barev. Jen jedna věc mu vrtala hlavou - jak skrýt do mistrovsky namalovaného obrazu ten význam, který chce umělec vyjádřit?
Jak si budu jist, že lidé, kteří plátno uzří v galerii budou cítit z obrazu to, co já? Jaká témata zaujmou a jaká nikoli? Co se prodává a co naopak pohoršuje?
Tyto otázky plnily stodevadesátiosmi centimetrovému Američanovi hlavu.
Hledal odpovědi, ovšem bál se výsměchu. "Hahah, a prej vystudovanej malíř..", uslyšel by Mavin z úst těch, kterých by se otázal. Nakonec, po pár letech neúspěchu se rozhodl tuto otázku zakopat hluboko do svých mozkových sfér a přikrýt ji hromadou myšlenkové hlíny.

"Pamatuješ si ještě, jak to vypadala u tebe doma, v Ohiu?", optá se Dylan, sedíc na starém gauči s plechovkou coly v dlani. "Jo, to si pamatuju dobře.", rozvzpomíná se Mavin. Olízne si rty a praví: "Byla to taková malá, útulná cestička lemovaná levandulí. Vždy, když jsem po ní kráčel, cítíl jsem jakousi jistotu, víš, jakože víš, kam patříš. Že víš, kde je tvý doma."
"Jo, kámo, tak tohle neznám. Moji rodiče bydleli v paneláku na okraji Essexu. Byl to dost zvěřinec, malá ségra tam pořád běhala a spolu s bráchou ječeli a strkali mě z balkonu. To byly časy.", uchechtne se Dylan a usrkne coly. "Hele, můžu si zapálit?" "Jasně.", usměje se Mavin a poodejde do pokoje, kde shrábne ze stolu pár knih. Když se vrátí, Dylan už šlukuje a nenápadně a nevědomě se pousmívá.

Mavin položí knihy Dylanovi na klín se slovy "Tak podivej, kamaráde.", Dylan se na nic neptá, jenom se mu ústa zkřiví zátěží na jeho stehnech, a poté povytáhne obočí, když si všimne nápisu "Normal Rockwell" na obálce jedné z těch mohutných, drahých knih s křídovým papírem.
"Todle jsou mí oblíbení malíři a umělci vůbec. Rád si ty obrázky prohlížim, někdy otáčenim stránek strávim klidně i hodiny. Lehnu si na břicho, zapálím si doutník, naleju lambrusco a koukám."

Dylan poslouchá s udiveným úsměvem. "Někdy nejsem schopnej pojmout, jak může někdo, člověk, jako ty nebo já, vytvořit něco tak krásnýho." "Mavine, nerad ti kazím iluze, ale ti umělci byli a jsou jiní než třeba já. Oni jsou magoři, odsuzovaní a odstrkovaní společnosti, mnohdy s duševní poruchou-" "Jojo, já vim. Někde toho maj víc, někde míň.", přeruší jeho řeči Mavin. "No a tydle umělci jsou prostě magoři. Všichni géniové jsou magoři, šílenci nebo smažky." "S tím bych se smířil vzhledem k tý slávě a kráse, kterou tvořej." "No jo." Dylan Kobylsky se pořád usmívá, protože ví, protože chápe, protože má svého kamaráda umělce moc rád. Mavin se na Dylana tázavě podívá a potom řekne "Myslíš, že nejsem dostatečnej magor na umění?"
Sympatickou tvář mladého Brita ovládne záchvat smíchu. "Mavine, ty seš..", dychčí přerývavě Dylan mezi smíchem. "Ty seš ten největší magor, jakýho-" Mavin hledí stejně udiveně, jak hleděl před chvíli Dylan. "Jakýho jsem kdy poznal. A zároveň jsi ten nejlepší umělec, jakýho jsem kdy poznal."
"Tos jich asi moc nepoznal, co?", zasměje se hořce Mavin a poodejde pro další várku coly.
Dylan si prohlíží malby velkých mistrů uznávaných Mavinem na křídovém papíru a postupně se do Rockwella zamilovává. Ty dokonalé kompozice, ty živoucí výrazy, to politické sdělení!
Už chápe Mavinovo nadšení a vášeň pro umění! Život Dylana Kobylskyho byl konečně naplněn. Konečně našel onu cestu, kterou se chtěl vydat. Konečně má něco, co ho baví.
Poolízne si rty a potom spontánně zavolá na muže nesoucího onen ošklivě nahnědlý, bublinkavý nápoj.
"Hele Mavine?"
"Copak?"
"Nemohl bych ti někdy pózovat?"

1176 slov na K. Normanskyho.

3. ledna 2015 v 10:55 | Hairspray Queen |  velice nadějná literatura, eh?
Každé ráno snídá slunce a jmenuje se Keen Normansky. Každé ráno znásilňuje budík jeho myšlenky zakonzervované v limbu. Ah, co jen se Keenovi motá hlavou, zatímco jeho organismus leží v strnulé poloze a odpočívá něžným, lehkým, milosrdným spánkem. Keen si své sny nepamatuje.
Jeho vědomí si stejně říká, že kdyby si všechny myšlenky, city, obrazy, nápady a šumění s šepoty pamatoval, praskla by mu hlava. Stejně má Keen Normansky pocit, že tomu tak je. Neustále má pocit, že ho někdo sleduje. Že mu někdo chce ublížit. Že nemá chvilku klidu.

Když vytahuje zkřehlými prsty lahev mléka, které si hodlá ohřát, jako každé ráno, marnivé sklo se zklouzne po oněch prstech a padá. Spadne na zem. Sklo se roztříští. Mléko se vyleje. Keen Normansky se rozpláče. "Achich áách, óóó, úúú, béé, ááách, óóóch,", úpí nešťastný paranoik v obleku. Slzy stékají z oříškově hnědých očí po čerstvě oholených tvářích a zasychají v koutcích srdcovitých, růžových rtů. "Myslíš si, že máš jako jedinná právo na život?", zakřičí a hřbetem ruky si otře slzy. Když se mu nedostane odpovědi na otázku adresovanou bůhvíkomu, zhluboka se nadechne a zvedne se ze země. Bez jedinného slova či reakce popadne svou tašku a odchází z domu.

"Jsme namačkáni jako sardinky v plechovce, na naší maličký, sobecký modrý planetce, která si myslí, že má jako jedinná právo na život.", potichu si prozpěvuje, zatímco se snaží si nevšímat osoby ve vagonu metra. "Stejně tu planetku brzy zničíme. Kopeme gól do vlastní branky. Stojíme sami proti sobě." Na sedadlo naproti K. Normaskym si sedne mladá dívka.
Mladé dívky Keena Normanskyho nezajímají. Je mu třicet, už ho nebaví poslouchat řeči její matky, že pořád neviděla jeho nevěstu. Keen Normansky žádnou nevěstu nemá. Je asexuální. No a co.

Ovšem, když si na sedadlo vedle Keena Normanskyho přisedne jiná, další mladá dívka, Keena to rozruší. "Najdi si svou vlastní plechovku." Mírně se třese. V nohou cítí pnutí a v hrudníku třes. "Plechovou plechovku.", dodá a poté zašátrá v hlubině jeho kožené aktovky, kterou doposud křečovitě svíral na klíně. Vytáhne z ní sluchátka a empétrojku. "Antiutopie se mísí s utopením vlastní kreativity ve prospěch utopení vlastních ideí. Jestlipak umí konformita plavat.", usměje se sám pro sebe Keen Normansky a sluchátka si něžně vloží do uší. Keen Normansky má rád Radiohead.


Cukr pod víčkem, kterým si chtěl KN osladit ono kafe, které chtěl připravit z onoho mléko, které chtěl neupustit. Chtěl. Koho co po tom, co by on chtěl?

"Zaměstnání?"
"Produktivní."
"Životní styl?"
"Moc nepiji, nekouřím."
"Špatné sny?"
"...", Keen Normansky se snaží potlačit ten hluboký vzdech. Jenom se usměje.
"Pláč?"
Keen Normansky je v rozpacích. Co má říct? Je zmaten. Na vteřinu udělá nechytré gesto, lehce si hřbetem ruky podepře čelo a hned dá ruku pryč, zpátky na klín, do druhé ruky. Hraje si s prsty.
Jeho prsty jsou kamarádi jeho prstů. Rádi se spolu proplétají a taky rádi upouští mléko.
"Pane Normansky, jste v pořádku?"
"Cože? Oh, ano, samozřejmě." Snaží se k doktorovi vyslat ujišťující úsměv, namísto toho se z pokusu o úsměv stane strašidelný, prapodivný škleb.
"Pane Normansky. Podle všeho máte náběh na paranoiu. Málo spánku. Porucha osobnosti.
Dám vám kontakt na velice dobrého specialistu."
Když podává Henry Dubrer Keenovi vizitku, vycení své dokonale bílé, dokonale rovné zuby a lehce stiskne panu Normanskymu ruku. "Uvidíte. S ním to zvládnete."

Lidé v metru se podivně šklebí. Opravdu. Keen Normansky by mohl vyprávět.
Je mu teprve dvacet devět, ale co on viděl zvláštních lidí, stojí za to vyprávět!
Keen vystudoval Eton a rád by někdy našel ony znásilněné myšlenky zakonzervované v limbu.
Jeho matka byla umístěna do domova seniorů, jen pár ulic od místa, kde Keen bydlí, to jest Oak Way 79/36G. Keenově matce bylo už přes šedesátpět, Keena měla ve třicetipěti letech, což je podle onehdé módy, kdy žena, která neměla dítě ve dvaceti, byla něčím nepředstavitelným, celkem pozdě.

Otce Keen nepoznal. Zemřel, když mu byly 2 roky. Občas, po ránu, nebo v noci ve snech, před ním vyplul moment, který byl velice zvláštní a výjimečný svou reálností, ačkoli si na to Keen nepamatoval.
Jeho sny byly vždy obaleny přívlastky jako "kouřový opar" a "opium" a "růžolící se" a podobné subjekty, které zanechávaly v Keenovi dojem bolavé hlavy.
Ovšem když se mu zdálo o otci, najednou byl schopen vidět reálnou postavu, všechny jeho vady, chyby, vrásky na čele či dokonce jeho skutečnou tělesnou výšku.
Obsah snů byl většinou následující:
Na zeleném, čerstvě a nakrátko posekaném trávníku leží muž. Má oříškové oči a husté, černé vlasy. Není moc vysoký a na sobě má černé tričko s ošoupaným bílým potiskem. Usmívá se, no co víc -
je šťastný. Na rukou drží malé dítě, kterému nemůže být víc než půl roku. Je malé, plešaté, s hlavou velikosti pomeranče, oblečeno do pruhovaných, dětských dupaček. Směje se.
Všichni jsou šťastni. Tráva je hebká, všude kolem voní krása bytí a letní slunce a prostá radost z vesmíru.

Když se tento sen zdál Keenovi poprvé, nevěděl, že je to on a jeho otec. Uvědomoval si pouze, že ten sen v něm zanechal něco, co ještě nikdy necítil. Že je něco víc, než ostatní sny, a že ho vlastně tenhle sen pořádně děsí. Čím? Na to už se Keen neptal.
Tento sen se vrací v trvalých intervalech.
Pouze jednou, jen jednou byl kontext trošinku odlišný.
Otec ležel se svým synem na rukou ve vzduchoprázdnu. Kolem nich pluly miliony a miliardy a triliardy hvězd a nespočet životů, které každý žil po svém, ve své vlastní plechovce zvané Vesmír.
Ovíval je studený, lehký vánek, o kterém měl Keen ve snu bůhví proč dojem, že je to vesmírný prach.
Tehdy cítil Keen po probuzení ještě o dost zvláštnější pocit, než z obvyklého dějství.
Přál by si poznat svého otce.

"Jmenuji se Billy Jencsh a velice rád vás poznávám.", usmál se muž oblečen v džínách, černém tričku s bílým potiskem a kostkované košili, která mu byla o trochu větší. Na krku měl řetízek a na zápěstí tetování. Keen čekal, že psychiatr bude oblečen jinak, že bude mluvit jinak a že bude prostě jiný.
Ale co, do háje s konvenčními představami hraničícími s předsudky.
"Já jsem Keen Normansky a také vás rád poznávám.", odpověděl Keen, protože takhle ho to ve školce učili. "Omlouvám se, že s tím začínám hned na začátek, ale nemohli bychom si tykat? S většinou klientů si tykám a pomáhá to práci."
"Tak ano.", usmál se trochu ostýchavě Keen.
"Dáš si čaj?"
"Ano, velmi rád, děkuji." Billymu na rtech zatančil úsměv a nalil do malého, roztomilého hrníčku čaj.
"Kolik je ti let?", zeptá se Billy a položí hrneček na stůl.
"Dvacet devět. A tobě?"
"Třicet dva."
"Doktor Dubrer mě sem poslal, protože jsem prý paranoidní...", zasměje se Keen.

Po hodinovém rozhovoru, a po dalším další týden, a po dalším je Keen čím dál tím míň vyplašený.
"Miluju Radiohead.", směje se Keen do čaje, zatímco Billy sedí oproti němu v křesle. "To je ale náhodička, pane Normansky. Zrovna mám dva lístky."

A tak si psychiatr našel kamaráda. Anebo si našel kamaráda pacient? Našli se oba. Nejspíš patří do stejné plechovky. Plechové plechovky. Patří do stejné plechovky na malé, modré, sobecké planetce.

útěk před smrtí - téma týdne.

1. ledna 2015 v 14:04 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
Sedím. A čekám.
10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 - umírám?
Čekám na svého milovaného.
Co po tom, že je mrtvý.
Litovali jsme spolu všechen lid,
který se snažil vynahradit si
penězmi, ambicemi, láskou
poznání, že jsme stejně
jenom potrava pro mouchy.
A brouky.
Co po tom, že jsem mrtev.
Stejně to nikomu nevadí.
Aspoň ne mně - milovníkovi,
a jemu - cynikovi.
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 - sbohem?
Běž, Lazare, běž.
Stejně ho nechytíš.
Co po tom, že jsi mrtev.
Stejně tě pořád miluji.
Z celého, shnilého srdíčka.
Schovávám si tvé fotky v dřevěných rámečcích
po celém domě, který jsme spolu chtěli obývat.
Ale ty jsi mrtvý.
Co po tom..
Stejně spolu jenom sedíme a čekáme.
Na co, můj drahý?
Pokud ještě chvilku budeš převracet v ruce svou občanku,
která je už 5 let prošlá,
zjistíš,
že jsme stejně jenom potrava pro mouchy.
A co po tom, že jsi mrtvý?
Pořád tě budu milovat
z celého srdíčka a prachu.
Milovaný, drahý, nejlepčejší.
Co po tom, že jsme mrtvi?