Únor 2015

Zajímavá slova

24. února 2015 v 18:32 | Hairspray Queen
Český jazyk je zvučný a složitý. Nimrání a separování každého slova na co nejmenší složky nám umožňuje porozumět vzniku i významu slova. Nepomysleli jste někdy čím to je, že když se řeknou čtyři písmena, vybaví se vám reálný obraz a odraz slova? Tak co například váza? Slyšíte čtyři písmena, dvě souhlásky a dvě samohlásky. Obyčejné slovo. A hned před sebou vidíte nádobu s otevřeným vrchem, povětšinou vysokou a úzkou, která je naplněna vodou a ve které většinou uchováváme květiny. No není to zvláštní a úžasné?
Vztah mezi písmeny/slovy a myšlenkami se snaží objasnit sémiotika, nebo chcete-li lingvistická část sémiotiky.
A nepomysleli jste někdy na to, že je skoro nemožné vyměnit a prohodit části nevlastní složeniny?
Co například slabomyslný? Ano, jistě, slabomyslný je člověk, který nejspíše nemá srovnané priority a jeho počínání je prostoduché až idiotské. Ale co myslnoslabý?
Proč neexistuje myslnoslabý? Nebo synonymum slaboduchý - duchoslabý?
Tímto problémem se zase zaobírá morfologie, kterážto zkoumá, jak se spojují dvě a více slov v jedno a podle jakého pravidla.

Český jazyk je také velice zajímavým jazykem, se všemi těmi svými nevlastními složeninami a homonymy a dilematem, jestli v přejatém slově končícím na -us napíšu z nebo s (jako ve slově sarkazmus - sarkasmus.) Obecně se považují slova se s za zastaralá jako ve slovech museum či gymnasium. Tak či onak, vždy vyslovíte z.

Já jsem se rozhodla vybrat pár mých oblíbených slov. Samozřejmě nejsou všechny. A jak se to děje mou vychytralostí, vlastně to ani nejsou česká slova, nýbrž slova přejatá a počeštěná.

Percepce - Percepce znamená schopnost přijímat vjemy. Je to proces, kdy si nervový systém uvědomuje podněty ve svém okolí. Je to ve své podstatě všechno, co slyšíme, vidíme, myslíme si a jak to logicky a konzistentně vnímáme a přijímáme.

Triforium - ochoz nacházející se v chrámech a katedrálách (např. ochoz v katedrále Sv. Víta, kde jsou vystaveny busty, které vytvořil Petr Parléř.)

Šnaps - slovo přejaté z němčiny, znamená lihovinu či kořalku.

Letargie - chorobná spavost, netečnost, ospalost. Může znamenat fázi klidu při psychických poruchách či nemocích. Někdy se tímto slovem označuje i zimní spánek - hibernace.
Taktéž je to označení pro fyzikální veličinu, která určuje míru zpomalení neutronů.

Frivolní - Lehkovážný, slabomyslný, nemravný až lechtivý. Z latinského frivolus - křehký.
Frivolity znamenají také maličkosti, anebo druh ručně vyráběné krajky.

Patetický - také pathetický, z řeckého slova pathos. Pathos znamená přehnaně vzrušený stav mysli, kdy člověk jedná v afektu. Spisovatel píše patos, když používá citově nabité metafory, apeluje na city čtenářů a snaží se v nich vzbudit lítost, smutek nebo jakékoli jiné emoce.
Když o něčem řeknete, že je to patetické, míní se tím, že je to přehnané/přehnaně emotivní, vzbuzující lítost. V angličtině se používá spíše v nesprávném významu ubohý.
Velice dobrou představu si můžete o tomto pojmu vytvořit, když si přečtete mé deníčky.

Konsenzus - shoda, souhlas, společný postoj. Konsenzuální jednání jse snaží vyvolat dobrovloný souhlas všech zúčastněných, tzn. že nevniká opozice, všichni jsou za jedno.

Teatrální - Toto slovo taky znamená přehnaný, ale v jiném významu než patetický. Teatrálnost je přesný opak spontánnosti, daný jedinec jedná předstíraně a velkolepě, snažící se podtrhnout nějaký podnět, ke kterému se zrovna vyjadřuje. Když někdo teatrálně zalomí rukama, snaží se svést všechnu pozornost na patetičnost tohoto činu a na mrzkost faktu, který ho donutil lomit rukama, jako bědovat.
Většinou teatrálně vystupují osoby s histrionskou poruchou osobnosti.
Z anglického slova theatrical - theatre (počeštěně tyjátr) znamená divadlo.

Hysterie - Psychické onemocnění (neuróza) doprovázené prudkými citovými reakcemi, podrážděností, teatrálním vystupováním, sobectvím.

Šofér - řidič motorového vozidla. Z francouzského chaffeur.

Sarkastický - Sarkasmus znamenákousavou ironii. Ironií chcete podotknout na nedostatek vtipnou formou, ovšem sarkasmem chcete spíše ublížit, tzn. jste uštěpační, jízliví a výsměšní.
Např. : Já být tebou, taky bych brečel.
*někdo vám něco vykládá a vy skoro usínáte* Páni, jak fascinující, pověz mi o tom víc.
pozn. autora: Používejte sarkasmus uvážlivě a ve zdravé míře prosím. Určitě víte o tom, že psychiky labilní lidi kolem vás to bolí.

Do příště posbírám zase pár dalších slov, která mě zaujmou nebo mě prostě praští přes obličej,
a poučím vás o jazyce, který není mixem francouzštiny, němčiny a latiny.
Piss. Peace.

Krása obyčejnosti.

20. února 2015 v 14:38 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
Na stole mi sedí kočka.
Velká, černá kočka s bílými tlapkami.
Dále mám na stole kyselé okurky.

Prodírám se nesnesitelným pachem zasychajícího bláta,
panensky jarní sluníčko pere do zpustlé země.
Kočka zývne a velké stohy listnatého bambusu
šumivě bublají své algorytmy.

Zahořklý misantrop neustále pochodující po
triforiu, kteréžto otvírá slzy všem bustám.
Dosti nepravděpodobný řev
a kořeněné vůně lidských těl.

Tisíceré jehličky ledového odsouzení,
smuteční průvod řítící se poblouzněním.
Rozednění omotané kolem paranoi
a chvění děkuje za každou další vteřinu
ve tmě.

Jako nepotopitelná slabina,
která z nás dělá toho, kým jsme,
rozprodat se a zmizet.

Už nebaví čisté paprsky slunce
drancovat rozmělněnou zem.

A ta idylka krásně smutných písní,
které pějí vojáci - hormony,
když jsou zmatení a rozčarováni a
vlastně vůbec neví, proč tohle všechno
a nedokáží se srovnat s velkolepostí
veškerých podmětů,
jako jsou posvátné hlavy, holubi v parku,
šustění bambusů, účty za elektřinu,
příliš horký čaj, zklamání v očích nejbližších,
štiplavé slzy nesrovnaných,
půlmetrové kopretiny kvetoucí na hrobu,
a nepochopení vykonaných činů
a nalezení ztracených či ztráta nalezených.

A možná jsou navždy mrtvy ty myšlenky,
již zapomeneme.
A možná se skrývají v malichernosti
citových špendlíků,
kteréžto se zabodávají do rozervaného nitra.

A černá kočka utekla.
Za lepším probuzením.
Za svými sny a daleko, daleko od svých strastí.
Zatímco její krmitel se přes rašeliniště
zahledí do nesmírné dálky
a z jeho unavených očí kanou slzy
malichernosti,
to jak lidská bytost neunesla nadpřirozenou krásu,
kteroužto je svět
se svými účty za elektřinu a příliš horkým čajem
a s půlmetrovými kopretinami.

Jenom šumění a stohy vysokých trav se
prohýbají pod náporem větru
a asi to tak svět chtěl,
aby byli lidé smutní, zmatení
a ubrečení.
Ale uvnitř dokonale prázdní a
vydrancováni záchvatem křečí.
Jenom není pomoci očím,
jež uzřely krásu obyčejnosti.

další kecy.

17. února 2015 v 15:56 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
Nepohyb uprostřed podvědomí.
Slastně šilhající šílenost
a potom vysvobození, odpuštění, rozhřešení.

Kam nikdo jiný nesmí,
myšlenky tak ledově spalující.
Kdepak jsi, zbloudilče?

Jako krajkové svědomí
potácející se vzpomínkami.
Kdepak jsi, Šklíbo?

Vyřezaný dokonalý kruh
z kostní dřeni.
Přemýšlel jsi někdy
jak funguje podvědomí?

Podzim a pouze podmanivý
odstín basové kytary
mě trýzní hlad, žízní,
světelností a barevným jasem
vzpomínkového pekla.


Sytě fialová a okrově žlutá.
Nech mě ochutnat tvé podvědomí.
Být nejlepším paranoikem
jako neoprávněný strach.

Nepřestaň se soustředit na tu melodii.
Slyšíš tu explozi všech mých niterných částic
v lince tónů?

Je zatěžko dát rozhřešení,
když jsi, zbloudilče.



II.

A jen pokorné zklidnění omámených komnat.
Jenom varhany, mellotron a mladý, konejšivý hlas
pějící o dálkách křídových přejezdů.

Jenom Praha plápolá rudým ohněm - křičí "Sněz mě!"
A mysl mi křižuje vyřezaný kruh z kostní dřeni.

Kdo mi poskytne rozhřešení
ve tmě ledově spalujícího,
krásně nestálého,
roztomile perverzního,
navždy zatraceného podvědomí?

Stojíš přede mnou. Čekáš na naši smrt, Šklíbo?
Já vím kočičáku, jiný to nebude.
Trýzníš mě hlady, žízní, ješitností.

Barevnost a kontrast mých nepolíbených snů
okupují mé podvědomí.

Pomoz, zbloudilče.
Nalezni rozhřešení. Odpusť.
Stojím před tebou.
Čekám na odpověď.
Jak funguje podvědomí?

Problikující sytě fialová
a tvá marnivost odhání celý vesmír pryč z časoprostoru.
A taky okrově, pískově & hořčicově žlutá kostní dřeň.



Svátek radosti, sladkosti, blbosti a deprese nezadaných.

14. února 2015 v 7:26 | Hairspray Queen
Ano, drazí a milí, je tomu již rok, co zvracím své melancholické, sebestředné depresivní myšlenky na veřejnost - na tento blog, a jelikož nemám o čem psát, tak pateticky oslavíme tento rok krásnou písní.

Jak se asi cítí
pošlapaný kvítí?
Od rána po celý den
chvěje se ve větru jen.
A pak příjde velká noha -
upalte ho, neznaboha!
A zašlápne květinu.
Zlo tohoto přečinu
je navždy zapomenuto.

Nebyla dobrá? Já vím, že ne.
Ale nebojte, mám spousty nepublikovaných básniček, které nepublikovány ještě dlouho zůstanou, já si počkám, až naprosto ztratím duševní zdraví a pak se ztrapním.

Také je dneska velice významné datum. Zamyslete se - není to vtipné, že víte, co je dneska za den, i když je to naprosto nepodstatné?
Proč si všichni pamatují 14/2 jako Valentýna, krále svátků v únoru, když hned 5/2 je nejlepší svátek - Mezinárodní den Nutelly? Mardoša ve svém sloupku v Metru psal, že tento významný den Nutelly oslaví namáčením čokolády do Nutelly! "Že mě to nenapadlo dřív!", píše náš drahý Mardoša.

A přidávám se i já se svým hejtem na Valentýna.
Všimla jsem si, že většina lidí v ČR Valentýna naštěstí neslaví se slovy "Fuj, je to americkej svátek." Já jsem zase pro slavení halloweenu, převlíkla bych se za upíra, a s kanylou napojenou na krev v tom nechutnym plastovym sáčku bych říkala "Jsi můj typ." Ačkoli by to nikdo nepochopil.


Abychom si ale vysvětlili, proč není dobré uctívat tento nadmíru pošahaný svátek:
Tak za prvé - Sv. Valentýn byl římský kněz 3. století našeho letopočtu, který prý oddával milence bez povolení k sňatku a když se to Claudius II. dozvěděl, tak ho sťal.
Ovšem to určitě bylo celé jinak - Valentýn byl léčitel, který vrátil zrak slepé dívce a odvrátil smrtelnou nemoc jednoho malého chlapce. To se pohanům nelíbílo, a tak ho na ulici zmlátili a sťali.
Nějaký církevní pohlavář ho v raném středověku prohlasil za svatého - to mu ovšem život již nevrátilo.

Den svatého Valentýna, nebo jak tomu nesmyslu říkáte, nemá se svatým Valentýnem mnoho společného. (Podle mě se poprava na 14/2 v roce 269 nemusí tak horlivě slavit o 1700 let později v Americe, kde vlastně skoro nikdo neví, od čeho ten svátek vzniknul.)
A s láskou se to taky nikdy nepotkalo. Čokoládovny a výrobny ohavně růžových plyšáků zneužívají svaté jméno pro svůj profit.

Navíc, co mají říct nezadaní lidé - určitě mají deprese z toho, že všichni hezcí lidé teď někde v teple rozestlané postele laškovně mlsají srdíčkové bonbonky v růžovém staniolu se svou drahou polovičkou, a oni jenom sedí doma, hrají videohry, čumí na telku a ládujou se zmrzlinou/burgerama/pivem/popcornem.
Anebo je jim to úplně fuk, protože jsou obdařeni vysokým inteligenčním kvocientem a vědí, že tenhle svátek je na nic, a lidé, kteří ho slaví, by si měli srovnat priority.

A teď krátká básnička.

Lásko moje, tady je levná čokoláda -
to abych ti řekla, jak tě mám ráda.
Dnes je přeci Valentýn
a ten slavý každý teen.

Ach má drahá, děkuji ti!
Nevěru teď odpustím ti!
Neb je přeci Valentýn, svátek radosti
plný plyšáků a jiných přeslazených blbostí.

A aby vám, drazí čtenáři, odvěcí přátelé mých sebestředných fňukanců, nebylo líto, že jsem taková stará, zlá, pesimistická nihilistka, tady máte aspoň usmolenou valentýnskou kartičku.

~Hairspray Queen , váš miláček.

zpětně publikovaný zmatení?

11. února 2015 v 19:35 | Hairspray Queen
Jeho ústa jsou růžolící se oceán marnivosti. Z pravém koutku dolního rtu se blýská kovový kroužek, jehož odlesk mi jednoduše nedovoluje se zvednout a odejít pryč. Zpod hustých, černých vlasů mě odsuzují dvě smaragdově zelené panenky, s jemným nádechem do hněda.
Je milosrdný, jinak bych zde již neseděla. Je milosrdný - kdyby nebyl, nemohla bych spatřit znova jeho andělskou tvář. Ale komu náleží věčně blouznit po lásce a nepoznat pravé utrpení?
Snad jen antickým bohům. Afrodité se mi z krajiny srnek vysmívá, stejně jako Apollón již natahuje svůj šíp..


"Nevěděla jsem, že příjdeš.", řeknu se záchvěvem v hlase - tak se cítí celá má maličkost - záchvěv, to je to pravé slovo pro vystižení situace.
"O to krásnější je tě vidět, drahá.", nonšalantně se usměje a posadí se oproti mně do křesla naprosto stejného, v kterém se hroutím já.
Mlčím. Oba mlčíme, jelikož ticho je to jedinné, co nedokáže lhát. Ať už pokládáte své lži za sobecké, podlé či milosrdné. Jako by snad myšlenka na nenadálý zvrat obdarovala má ztěžklá víčka křídly, s úlohou vznášet se nad oním růžovým oceánem, který nerozestoupí své vody, aby vydal své poselství, své jedinné slovo.

"Čekal jsem, že budeš v Srnčím lese." "Víš, drahý, očekávat, to je jako vědět, že se něco určitě nestane. Nemohla bych se tam vydat bez tebe." Samolibý úšklebek, odřené rty a smutek ovinutý kolem kotníků. "Mohli bychom tam zase spolu." "V tomto počasí?" "Když sebou vezmeme deky a peřiny, proč ne." Byl to celý on, vždy by udělal jakoukoli možnou věc, aby se dostal k nemožnému.
Ostatně, většina věcí, které se nám zdají jako nemožné, jsou nemožné do té doby, dokud racionálně přemýšlíme a víme, co je to slovo předsudek.
My jsme žádné předsudky neměli. Spolu jsme se vznášeli tři centimetry nad zemí, a bylo nám jasné, že zakopáni budem šest stop hluboko - tam, kde je chlad, ticho a bída. Poslední odpočinek nejdražších
relikvií - ostatků. Ostatně, nic jiného než prach z nách nezbude. A prach je prolhaný.
Stejně jako jsme my dva čistě upřímní.

"Nikdy bych do tebe, nejdražší, neřekl, že budeš skladovat ty své zlatavé stanioly do nekonečna."
"Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty si toho všimneš."
"Jaktěživ jsem nemyslel o tobě v špatném, drahá. Víš, vlastně jsi mi docela chyběla. Moc chyběla."
Jako by si snad myslel, že si mě koupí za pár slov - vždyť on sám se rozhodl odejít. Beznadějný alkoholik putující městem, kolem staré fontány, kde spolu běhají polonahá děcka, nebo snad beznadějný romantik polapen do sítě nekonvence. Jelikož to bylo to jedinné, co on k smrti nenáviděl. Konvenci.

Svatbu jsme měli v posteli - jak jinak. Nad postelí nám visel křížek, ke kterému jsme upínali zraky v dobách největší rozhněvanosti či zmatení. Ovšem nikdy jsme se nezpronevěřili ideálu zažitého jeho matkou, která mě, jako správná spřízněná duše, znajíc svého syna - mého manžela, nejlíp, nenechala na pochybách o jeho neskutečně složité povaze.

"Se mnou je těžké vyjít, to víš moc dobře, drahá." "Jinak bych s tebou nebyla. Zapadáme do sebe."
Všechna ta slova, vyhozena nazdařbůh, jsem se snažila polapit do malých, kožených notýsků, schovávaných pod matrací. Kdo nás znával, mluvil o nás v neutrálních pózách, jelikož byli zmatení. Nikdo se v nás nevzynal - a někdy, ve chvílích té roztěkanosti, jsme si taky nevěděli rady jeden s druhým.

S. má saténový župan, který nosí skoro pořád - každý volný den trávíme v pyžamu. To jeho se skládá z čistě bílého trička a flanelových kalhot s hnědým kostičkovým vzorem. Ten saténový župan je modrý, modřejší než veškerý smutek, který se snažíme před sebou skrýt v brzkých ranních hodinách.
Jsem si naprosto jistá, že S. ten tenoučký modrý hábit bere jako útěchu, jako něco, co ho chrání - ostatně stejně jako já a moje naprosto obyčejná bílá krajková noční košile. Vlastně není zas tak obyčejná, je vyšívaná, tady krajka, tamhle krajka, je tvořena několika vrstvami, v pase zúžená, spíš šaty než noční košile.

Všechny šťastné příběhy byly vypovězeny v ranních londýnských novinách.
Kdybych mohla, tak radši zůstanu, ale sedám na své kolo bez přehazovačky a jedu k železnému mostu s odřenými rty. V nočním šatu.
"Prosím, dejte mu ještě jednu šanci. Však víte, jak je tvrdohlavý. Jistě, že to tak nemyslel. Rozčílí se a řekne něco, co by v normálním stavu nikdy neřekl. Snažně vás prosím, my to opravdu potřebujeme.
Navíc ho to baví."

Poníženě a trochu otráveně, s falešným úsměvem klekám na kolena před talárem, jakožto před ředitelem našeho osudu.
"Ještě si to rozmyslím. Pokud se váš manžel bude chovat tak, jak se choval do teď, nemá zde co pohledávat.", zrádci se chvějí rty, stejně jako já se chvěji celá - a není to kofeinem, kterým si dodávám ztracenou sílu, zapomenutou v promarněných nocích. "Je ovšem pravda, že váš manžel zde vykonává velice důležitou práci, a je velice těžké nalézt náhradníka. Řekněte mu, že mu zavolám."

Milosrdnost. To je to, co jsem vždy považovala za největší zlo a největší dobrotu.
"Prosím, neplač, neplač, ach drahá, neplakej. Jiný už to nebude.", otírá mé slzy a mně je jasné, že tuhle noc bude krev na popravčím špalku, který okusil již mnohé hlavy korunované zlatem či trny.

"Neustále máš strach? Neboj maličká. Už bude jenom dobře. Už jsem s tebou. Už bude dobře." Opakuje slova, konstruuje krátké věty s utěšujícím účinkem. Kdyby nebylo té zpropadené úzkosti, která ze mě, antické bohyně, dělá malou myšku, která má potřebu se schovat a utéct a už nikdy nevystčit svůj čumák. Ale je tady on - a v jeho blízkosti jsem silná. Dodává mi odvahy, kterou mi v útlém dětství vzali. Je tady on, můj S., který bude vždy milosrdný, tvrdohlavý a jeho rty budou růžolící se oceán marnivosti, ze kterého pijí plaché srnky.

"Udělala jsem pro tebe to nejlepší, co jsem mohla. Prosím, vrať se tam. Život ti dává ještě jednu šancu. Udělej to pro mě, prosím, podřiď se. Tvoje myšlenky ti nikdo nevezme - stejně všichni víme, že je to banda debilů. Ale nemáš na výběr. Prosím, prosím, drahý. Buď milosrdný."
A on byl okouzlující muž, který vstal ze svých kolen, na kterých po celých třicet dva let klečel v záhybech trnů korunujících umučené, otevřel okno a s úsměvem hodným jen milovaným a milujících zakřičel do londýnského rána: "Budu žít!"

marnivá zbytečnost

6. února 2015 v 19:38 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
V mých myšlenkách, tak stálých
Vás objímá kouř a dým, drahý.
Když suché slzy smáčejí pozbytou nevinnost
a modlení k Všemohoucímu Otci je pouhou slovní hříčkou,
vídávám Vaše hořící chrpové oči,
jež nikdy nespoznaly lhostejnost zavřených okenic
neznámých budov žalu,
a rozšířené chřípí se chvěje
pod náporem sladkého utrpení, které s sebou
přináší houslový klíč,
ačkoli je zámek rozbitý.
V mých útrapách, tak nasáklých naivní lítostí
Vaši zbožnou hlavu korunuje trnový věnec.
Možná nejste tím, za koho Vás Bůh považoval,
ať už s Vámi měl sebevelkolepější plány.
Nebeské jehňátko všech pozemských hříchů,
pár stop nad povrchem
žalu, bolesti, ohně, vášně.
V mých snech, tak marnivém záchvěvu,
Vaše líbezně vykrojené rty zpívávají
"Kyrie eleison."
Nechť shoří všechna má tkáň!
Neb není dostatek lékařské péče
věnované mému horečnému blouznění.
Pane na nebesích, smilujte se, prosím Vás!
Zakuste milosrdnost, vždyť lačníte po uznání,
po troše štěstí, po božském přijímání do všech existujících pekel.
Ve Vašich těžkých plátech zlata, obepínajíc popraskané prsty,
se skví veškerá marnost Vašich jinošských let,
která jste strávil, natrávil, rozžvýkal, vyzvrátil.
Pán Bůh postavil vysokou zeď, hranici,
na které upálí každého, kdo uzří, že
jste našel klíč, ale bronzový zámek byl rozbitý.
Ta něžná velkolepost Vašich osobních strastí,
ta tajemnost nejzřetelnějších gest
mě dostává na kolena, modlící se za
veškeré mrzky odhlasované pochyby srdce,
obaleného do latinských slůvek a vínového brokátového sukna.
Pomlčím a schovám stud do vějíře vyobrazujíc
umučení Ježíše Krista, jelikož
nejsem schopna opustit ten nesnesitelný scent
ostýchavosti a opozitiva sebevědomí.
Vaše tvář potřísněna triumfem citovosti mi nikdy
nedá klidný spánek, drahý.
Ach, Bůh Vás miluje.
A Vy to víte, nejdražší.
Kéž jste milosrdný, vždyť Vaše líce hoří.
Na mých spáncích tepe marnivost,
kterou zmírám.
Drahý, nechte toho již!
Neb Vás si Bůh vybral za milence.
A Vy jste zvolil mě za svou mučednici.
Kyrie eleison.

i miss the comfort in being sad.

4. února 2015 v 15:23 | i'm very ape and very nice.
Ve víru veškerých paradoxů,
strnulých jako dórské sloupy a
antické vzdechy nad ideálem dokonalosti
hledám rozlámanou filozofii H. Wottona,
nechávajíc si knížku pod bundou
a bezcílně kráčejíc do nedobrovolného cíle.
Snažíc jsi zkoušel vydržet neječet
na zástavu myšlenkových proudů.
Ale stejně jsem slyšela ten zvuk plivnutí na schody,
ten zvuk vévodské kapitulace, zlomené páteře nesoucíc naději.

Budou se k tobě modlit, když tě Zmatení prohlásí za svého světce?
Někdo zachraňte ony duše naivně si myslíc, že lze být dobrý.
Přežívat, pít alkohol, nedotknout se nebe, chodit do práce, kráčet ulicí,
kterou kráčím já - bezcílně do nedalekého cíle.
V mých zkreslených představách nejsi mnohým -
pouze kouřovým, mlhavým oparem omotávajíc se kolem pokryteckého zapírání.
A sklenka upřímnosti se hnusí.
Sklenka mravů má pachuť skladiště potlačených pocitů.
Sklenku iluze popíjíš v nekonečném prostoru neexistence.
Ještě ošumělé čtyři minuty devět vteřin ošemetného převalování se
ve víru veškerých paradoxů.

A co bychom my Pomatení měli ještě očekávat?
Když se osamělé dny plouží stádem jako zbloudilí ovčáčtí psi.
A co bychom my Pomatení měli ještě uctívat?
Když není nazbyt pochopení či milosrdnosti.
A co když milosrdnost je jenom ekvivalent ke slovu zlo
a všichni se snaží nevnímat strnulé dórské sloupy
a antické vzdechy ideálu pekla.
Ještě ošumělé čtyři minuty devět vteřin ošemetného blouznění a bloudění
ve víře k veškerým paradoxům.



D.y.s.t.y.m.i.e. Jen ať si jde.

1. února 2015 v 10:23 | Hairspray Queen |  Provizorní Život (čti deníček.)
30/1/2015 Pátek

"Výrok "I hate myself and want to die" si Kurt Cobain načas zařadil do repertoáru mluveného i psaného. Než ho použil na veřejnosti, mnohokrát si ho zaznamenal do deníku, stejně jako texty většiny skladeb nebo bonmoty, kterými se blýskal před novináři. Ten výrok se v Kurtových zápisech poprvé objevil v polovině roku 1992 jako součást rýmovaných dvojverší. Rým k němu sice nenašel, ale zakroužkoval si ho jako vědec, který narazil na nějaký převratný zápis. V té době se na ten slogan upnul a novinářům i přátelům vykládal, že se tak bude jmenovat jeho příští album. Humor to byl přinejmenším šibeniční."
Těžší než nebe, Charles R. Cross, str. 316

Ve svých snech, tak růžolících se a nestálých jako záchvěv jemné krajky záclony v okně, jsem viděla gigantický dům se spoustou oken a věžiček v anglickém stylu. Na první pohled jsem se do něj zamilovala. Hledala jsem v něm útočiště před svým zrádným srdcem, zlomeným zápěstím a rýmou. Ukopnuté oba palce, drazí.
Hledala jsem útočiště před svou vlastní útočíčí osobou. Jsem svým vlastním nepřítelem.
Jsem svůj vlastní parazit, nepotřebuji žádného hostitele, abych přežila. Mám sama sebe.
Je lehké se smát, je lehké nenávidět, ale dá to práci být jemný a milý.
Znova a znova jsem nenacházela ideály, než jsem uzřela. Uzřela jsem, že ideály neexistují, že pravá a přirozená láska je vzácná, stejně jako dobří lidé. Že štěstí je jako šafránu, že zlo a nemoci nechodí po horách, nýbrž po lidech.
Nezáleží na tom, jestli hlavní hrdina bude celou noc svírán křečovitými záchvaty pláče, nebo snad bodavou bolestí na hrudi, nebo jestli mu utrhnou všechny nehty, jestli maso shnije a končetiny zchladnou.
Věci, které říkám, mě většinou bolí. Říkám to, co potřebuju. Žádný milosrdná lež. To jenom k sobě jsem tak shovívavá. Jsem na sebe tak tvrdá, a zároveň se ponižuju v očích všech ostatních.
Snažím se nic nepokazit. Stejně vždycky všecko pokazim. Nikoho to nezajímá.
Nenávidím svý slabiny. Dělaj ze mě toho, kým jsem.

Někteří lžou, až se jim od huby práší a své lži pokládají za milosrdné - chtějí pomoct druhým, ale vlastně jen chrání sami sebe před zlobou a nepřízní toho, komu je lháno.
A já, já bych měla říct, že se nebojím zůstat naživu, že se nebojím chodit po tomto světě sama, jak znějí Známá poslední slova. Jenže já nemohu lhát.
Snažím se zůstat naživu. V mrzkém stavu, plně ovládaném dystymií. Není to životní pesimismus.
Já se jenom snažím udržet se v chodu. Nejradši bych si všechno sbalila a odjela na dost dlouho.

Dnes jsem se v intimním přítmí rychle se pohybujících obrázků rozbrečela. Slzy stékaly po tváři, a byl to tak neskutečně mrzký pocit, ta hořící štiplavost spalující mladé líce. Jedinná duše, které jsem plně oddána a která zatím nespadla do víru mého zhnusení veškerým světem, si toho stejně nejspíš všimla, i když jsem se snažila to zakrýt chraplavým hlasem z rýmy a ospalostí z dvou hodin sezení. Má nejdražší, děkuji ti za přenádherný den. Nezapomeň na mě.

Snažím se zůstat naživu, a pomáhá mi v tom Ludwig a Wolfi. A taky Jack a Kurt a Thurston a Kim a Frank a Gerard a všichni živí či mrtví, které jsem nikdy nepoznala, ale kterým jsem do konce života plně zavázána. Protože zachránili mou existenci, ačkoli o ní nemají ani nejmenší tušení.
Snažím se zůstat naživu, ačkoli jsem zlomená, ovládána dystymií a neustálým strachem bůhví z čeho.
Když Mozart psal Requiem, psal requiem sám sobě. Psal a umíral. Píšu si svý requiem.
Jestli je tohle láska, tak mně ji seberte, neb já jí nechci a nevydržím jí.
Sbalila bych si svý věci, odjela pryč, byla dlouho sama v přírodě, běhala po loukách a lesích, křičela, brečela, smála se. Kdo ví, jestli bych se vrátila. Jsem ten typ člověka, kterýho musíte hlídat. Jinak zdrhnu někam daleko, a zapomenu se vrátit..