Březen 2015

.hygiena? NIKDY.

26. března 2015 v 16:41 | Hairspray Queen |  Provizorní Život (čti deníček.)
V noci se mi zdálo, že v nějaký ultra-moderní a uvnitř ošuntělý škole byla přehlídka medvědů. velkejch, chlupatejch medvědů s vlhkejma čumákama a takovou prořídlou srstí, jako vycpaný grizzly.
na tý přehlídce podávali klobásy z globusu - byla tam nějaká postarší paní, která na sobě měla zástěru s velkým logem GLOBUS přes prsa. A kdo si od té postarší paní nevezme otrávenou klobásu, toho postraší. ta pani.
A najednou se ta přehlídka medvědů změnila v koncert White Stripes. Byla jsem nadšená a cejtila jsem se dobře, ale najednou se mi udělalo nějak špatně. Tak jsem odešla na záchod.
Špinavá mísa s automatickým sušákem na ruce, stála jsem tam, malý kruhový zrcadlo.
Pak jsem se vrátila, ze záchodu jsem šla dlouhou chodbou se spoustou oken jako bývají u tělocvčny, a šla jsem se vrátit do místnosti, odkud jsem odešla.
Tak v půli cesty jsem měla fakt divnej pocit, něco mě bolelo a něco bylo špatně, ale kdo ví co. Klekla jsem si na čtyři na zem a jenom pozorovala věci kolem. Šáhla jsem si do pusy a vyplivla jsem šest zubů.
Klečela jsem na čtyřech, nastavenou ruku se zuby a louží krve. Kolem mě se zhlukli čeští poslanci, plešoun Sobotka a přisírka Kalousek.. Pan Sobotka říká: "Nebrečte. Stejně ty zuby už nebudete potřebovat."

Někteří lidé mají takový pocit, který je pronásleduje, že jdou poulici a jsou nazí. Ovšem, ženejsou nazí. Mají na sobě nažehlená saka, plastová trička, neonové péřové bundy et cetera et cetera.
Mě pronásleduje pocit, který ze mě dělá šílence.
Jako bych právě vylezla z popelnice. Mám roztrhaný, ošuntělý oblečení, rozcuchaný vlasy, umazaný zpocený tváře, strašně smrdím. Bojím se usmát se, protože zuby nemám buď žádný nebo úplně zkažený.
Tenhle pocit .. nemůžu se ho zbavit. Je to strašný.
Nejradši bych nevycházela z domu. Taky ve mně matka vypěstovala OCD - nebo mě spíš nakazila.
Nádhera.

Povidla! Slovní hříčky! Asi, si, nejsi, kdo jsi? Věci nedávaj smysl.
Jo a celý týden je jeden dlouhý den. Celý den se cejtim jako bezdomovec z popelnice, potom 20 až 30 minut spim, pak zase vstanu a jsem bezdomovec z popelnice nucený si mazat chleba a oblýkat si neděravý ponožky a nastupovat do busu a vypořádat se s obědem a se všim kolem.
Protože jsem asi úchyl. a magor. Psychiatr by mi pomohl.
"Víte, pane .. um. Já se cítím jako nějaký pobuda. Taky nemám ráda lidi a autobusy a z krásných věcí se mi chce brečet. Když je mi fakt špatně, začnu mluvit s brněnskym, ostravskym, ukrajinskym nebo ruským přízvukem. Víte, pane doktore, někdy mi příjde, jako by všichni kolem byli z nějaký jiný planety. Cokoli, co řeknu, nedává moc smysl. Je to trapné, sociálně nepřijatelné-"
"Ale slečno, jak zrovna vy můžete vědět, co je sociálně nepřijatelné, když jste takhle.. zatížená?"
"Já umím číst a umím psát a taky umím číst nahlas!"
"Dobrá tedy. Pokud si nepokydáte pyžamo od borůvkové mármelády, v jejíž společnosti vás naši spolupracovníci viděli, můžeme vás propustit."
"Děkuji dědkuji pane.. jakže se to.."
"Jan."
"Oh, ano. Díky Jeníku."


Spoustu povinností, uzávěrek, spoustu prokrastinace. Já jsem fakt na vodstřel.
Povinnosti, to je hnus, jak propocený autobus. #prokrastinace.
Vážně netuším, co dělám se svým životem.
Snad to všechno brzy skončí. Příjdou, odvezou mě, dají mi byt v Mexiku, přejmenují mě, dají mi falešnou identitu a Velice Zajímavý Životopis, který vymyslel stroj na typování.
Kéž se bonbóny nelepí na zuby a kéž mi nepadají zuby a kéž nevypadám jako hnusnej bezdomáč z popelnice. Kéž nemám žádné povinnosti, kéž je jenom zábava sestávající z čtení si, z divnejch písniček a ták.

Oh ano. Já vím, měli by mě někam zavřít. Třeba u mě doma. To by mi ani trochu nevadilo.
Stejně je svět tam venku fujky.

Příjemný spánek.

25. března 2015 v 15:18 | ... |  Julie&poezie

Všechno bylo již
vyvráceno
zapomenuto
zprofanováno
promlčeno
Nezůstává smítko prachu na
poličce, o kterou si roztříštíš lebku.

Tak sladce kapitulují světci
a svědci si zakrývají oči.
Nezůstává jedinný úkryt,
kde bys mohl plakat.
Marnivost stéká po rukou,
ach já vím, je těžké být znetvořen.
A nikdo nepřichází na pomoc
kdo by taky chtěl zamést prach?

Tak jsme si vybrali životy,
které teď žijeme, ať chceme
nebo ne.
Možná nechceme,
a jsme zájezd sebevrahů na
sluníčku, které spaluje náš obličej.
A nemůžeš se nás dotknout,
protože jsem pryč, pryč, pryč od všeho.

Tak se snad nemýlím,
když řeknu, že jsme tmavá sluníčka
na roztomilé obloze.
A jedinný úkryt,
kde bys mohl plakat
je švédská bedna, zlato.

Tak jsme si vybrali životy,
vhodili desetníky do fontány
vyvrácených snů
a už nikdy víc nám
slunce nespálí znetvořený obličej
plný smrtelných odlesků
a brečení na podlaze,
hysterických smíchů
a bezvadného mlčení.

Zdají se mi černobílé sny,
spoustu vůní, nerozeznávám.
A zadumaně a zavrženě
bloudím po chodbách.
A zítra se to stane znova -
jako každý den, kdy tě
bolí zuby.

Najdu tě pod švédskou bednou,
a potom odejdeme, jako bychom,
ach já vím, jako bychom nikdy neexistovali.
Ztratili se pryč, od všech, sami sobě zbyli,
jako bychom chtěli, aby nám všichni dali pokoj.
vždyť nejsme celebrity!
Vždyť nejsme krásní!
Vždyť jsme nádherní jako odlesk
odlesk zvláštní beznaděje
a patetické síly, která se skrývá v
tónech bicí a máš bolavý zub,
a
já miluji
navždy,
pokud budeme mít dost času.

Vždyť nejsme v ničem dobří!
Jsme budižkničemové s rozevlátými
vlasy.
Zoufáme si, sami v sobě,
jako by nezůstávalo ani smítko
naděje, radosti, bolesti.
Jenom netečnost,
láska, láska,
láska.
A prostřednictvím sezení v
zuboženém kostele jsme si
vybrali své životy.


nechci vstát.

20. března 2015 v 15:15 | Hairspray Queen
Já snad umřu. Nedokážu se soustředit, dleju na hodinách, nejsem schopná poslouchat, co ostatní říkat, pořádně nezaostřím zrak. Hroutím se v lavici, kreslím čáry a tečky a kružnice, doufám, že to už skončí.
16.3.
Chodit ráno o pár hodin později je moc zvláštní, nikde nikdo, jenom důchodci jedou na polikliniku.
Přemejšlim, jaký to je, bejt v kapele a bejt cool.
V knihovně je nejlepší šeptat.
Víš, jak Wolfi poznáš, že seš introvert? Půl hodiny rozdejcháváš a sbíráš odvahu, než se zeptáš knihovnice kde mají oddělení poezie. Vonnegut, Baudelaire a Sova.
17.3.
Dny se táhnou jako líný ovce. Sedím u okna, venku svítí slunce, poslouchám zrní. jsem unavená, ale nemá cenu si stěžovat, prostě přijímáš rány, ať už jsou jakkoli ješitný.
hladila jsem si sovy. maj tak heboučný peří, dost jsem z toho jihla. "ježíš, ty jsou tak roztomilý!"
18.3
workshop v Rudolfinu. Zatímco členové symfonického orchestru hráli árii Královny Noci, já seděla přikovaná slastí. Ostatní se nudili a všude se chovali jako prasata. #typické.
Sedím na mramorových schodech a dívám se na ten neorenesanční strop, korinské sloupy a zvířata, ach.
19.3
Mám ráda ranní hodiny informatiky. Surfuju po tumbleru a je mi všechno ukradený. V poslední době mám co dělat, abych vstala. Říkám si, že je mi všechno jedno, že prostě budu spát. Mám problém se ráno učesat a obléknout se.
Posloucháme v autě Caddy od Fixy a kolem projede Caddy. Někdy bych si přála jenom spát a spát, protože stejně nemá cenu vstávat. Nestojí to za to.
20. 3.
Zatmění slunce. Mám vybitou baterku, jsem příjemně malátná a malátní jsou i lidi kolem.
Látka byla probrána. Posloucháme Pixies a všechno je tak nějak špatný, ale tak nějak dobře špatný.
postrádám veškerý morální zásady, soudnost, nevinnost, naivitu i naději.
--------
Achjo. Všechno je fajn a přitom je všechno úplně špatný. Hraju si na kytaru, spim, brečim, žeru, hraju si s kočkou. "disco has finally grow old, so let's buy back our souls"
Achjo. Napsala jsem báseň, která má 4 strany. Jsem naprosto zbytečná. Nemám chuť. Nejradši bych jenom ležela v posteli - ani nevím, kde se ve mně bere ta síla ráno vstát z peřin, Wolfi.
Nechápu to. Nic nechápu. Jsem zmatená, ošklivá a hloupá.

A klauni mě děsili svými škleby
a nikde nebylo ani stopy po nažehleném úsměvu.
Ty snad nikdy neumřeš!?
Vracející se mlhavé vzpomínky na něco, co bylo dávno, dávno, a přitom je to tak blízko.
Ludwig a jeho pompézní symfonie, ach nepředváděj se, drahoušku.
"Hnej zveřejnit" příliš riskantní "určit datum vydání" nepravděpodobné
"uložit do rozepsaných" hniloba a sepse "uložit a psát dál" žádná škoda.

Věděli jste o tom, že teenageři, kteří hodně času tráví posloucháním hudby, jsou o hodně depresivnější než ostatní teenageři? Tak či tak jsou teenageři příšerní! Jsou to jenom nevybouřené hormony, touha zapadnout do kolektivu a touha po svobodě. Jak napsal před sto lety František Gellner .. v nelítostné temno tupě krvácím.
a pravda je ukrytá v bezpečí, nikdo jiný než já mě nemůže uhasit, jenže to nejde, protože by to nefungovalo. věci, které se mi líbí, nefungují.
všechno se mi k smrti protiví.

Ale no tak, zlatíčko. jsi až moc velký křikloun. uklidni se.
Uklidňuje mě Stevenův hlas. Víš, že spoustě lidí se nelíbí Stevenův hlas?
Nikdo neříká Morrisseyovi Steven.
Ale já ano.
Ty se nepočítáš.
Ach, já vím. Ty taky ne.
Jenom proto, že jsem chytřejší než ty?
Wolfi, buď zticha. Nemám náladu.
Nebylo by vtipné, kdyby se všichni chovali jako ty?
Kdybych někdy potkala sama sebe, utekla bych. Hodně, hodně daleko.
Ha, ani se ti, zlatíčko, nedivím.
---
Víš, že teď zrovna jednoho Morrisseye kreslím?
Stejně to dopadne zle, jako vždy.
Dala bych si čaj.
Smůla. Až odpoledne.
A odpoledne mi nějakej uděláš?
Počítám, že za tebou příjde kočičák, takže budeš mít společnost.

Já vim, Wolfi, jsem hloupá a předvádim se. Měla bych s tím vším přestat. Snažím se všechno ustát, ale někdy to nejde. if we get bored we'll move to California.
Já vim, věci se pořád vyvíjej a mění, na dashboardu se mi pořád ukazujou twenty one pilots, který mě vůbec, ale vůbec nezajímaj.
V noci se mi zdálo něco s Gerardem, kreslil komiksy a já mu připravovala kávu. A mezitím, co se upíři krmili, jsem hledala africký řeky a ptala se na smysl. "Fredie, proč jsme tady?" "To nikdo neví."
Slov je víc než dost, všechny splývaj dohromady, vyvstávaj mi na mysl, škrtí mě a dusí, místnost prořízne poslechní vzdych a pak jsem těmi slovy naprosto uškcená. Vždyť já a moje básně jsou jenom prostředek mezi slovy, myšlenkami, životem, pocity a duší. Žádné morální hodnoty.
Ahoj, jsem Hairspray Queen a píšu básně. Snad přežiju konec století.
A ta zvláštní duše se usměje a řekne "Páni, Vy posloucháte Zrní z Kladna."

vteřina.

17. března 2015 v 16:06 | ... |  Julie&poezie
Ach, pod zavřenými víčky
zajíc běží po poli,
sluneční stíny tančí po zdech,
vítr rozfoukává vodu
kapky se třpytí pod zavřenými víčky.

A tou krásou prostupuje vůně
linoucí se z kvetoucích keřů
příroda je samostačná
a hlína je vlhká.

Dvě postavy na obzoru
tiše špitají.
Pozorovatelé, ničitelé,
syntetické barvy
a hlína je vlhká.

Příroda si hraje sama se sebou
vítr fouká do tváří
všechny strachy jsou na chvíli
zapomenuty
v hebkém, ach, hebkém peří
sovy.

Poslední zhodnocení krásy
a pak jenom spánek,
spánek ve vlhké hlíny.
A sny jsou černé
a v přírodě se to zelená
a čas je neúprosný
laně, ach laně cupitají
po polích

Zdá se, že všechno je zapomenuto
v okamžiku
chemicky čisté, rafinované,
neuvěřitelně čisté krásy,
všechno vybuchuje a zároveň je tak tiché
jako když sova mává křídly.

Přivírám oči, je to tak nádherné,
že se nemůžu ani podívat
nemůžu odvrátit hlavu
a vítr fouká do tváří.

Nicota a vteřiny, vteřiny,
setiny vteřiny před kýchnutím
a hlína je vlhká.

Přivírám víčka před tou krásu
a když se odvážím,
když zaženu pochyby za ploty
když se smířím s nejhorším a oči otevřu,
není nic.
Rafinované, chemicky čisté smíření
a hlína je vlhká.
Odvrátím zrak od té krásy.
A přede mnou -
ano, přímo přede mnou,
uprostřed těch polí, schované pod sovím peřím
jsou sny,
které jsme dávno
ztratili a zapomněli.






Barbarství začíná doma.

14. března 2015 v 13:20 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
Milý králi, milý králi
vyslechněte jeden příběh.
A omluvte prosím mé slzy,
pokud se spustí z mých chlípných očí,
neb vzpomínky jsou svinstvo
a nejhorší způsob mučení.

Bylo to na jaře, 1957,
vzduch prosycený pučením,
nikdo nikomu nic nedlužil,
ležel jsem pod stolem.

Nechtěl jsem jít domů
"Nech mě ještě chvíli, dolej mi ještě, lásko.",
říkal jsem a společně jsme poslouchali
vlnění televizní obrazovky.

Dvanáct let po Nejhorším Masakru,
ale ty mé strasti nevyšuměly,
zahryzávaly se do mě,
ale měl jsem tebe, ach tebe, zlato.

A ty jsi řekla:
"Jsme ničemové, lumpové,
a skáza lidstva!"
A smála jsi se svým slovům,
jako by pravda neměla žádnou váhu.
Taky že neměla - aspoň pro nás,
pro ničemy, lumpy a skázu lidstva.

Doma jsme měli zakázané knížky,
mohl jsem na všechny ty Jejich manýry
naprosto dlabat,
protože nám nemohli vzít to,
co si myslíme, tam uvnitř.

A najednou ty vtipy vůbec nebyly vtipné,
kdykoli se spustil déšť a
jak já jsem nenáviděl imperialismus!

Když jsi tančila se sklenkou v ruce,
viděl jsem v tvých očích odlesk něčeho,
na co jsem již dávno zapomněl,
na místo z mých dětských let,
ovládla mě touha tě tam políbit
a ty jsi tančila se sklenkou v ruce,
zatímco já jsem pil rovnou z kýblu.

Sousedi si říkali "Ten ničema, ten lump,
nedá lidem pořádného spaní, pořád si pouští
ty své odrhovačky z gramofonu, čert ho vem!"

Ale kdyby jenom věděli,
kdyby měli nejmenší tušení,
kolikrát jsem musel klečet
a zpovídat se
a slzy tekly
po mé sešité tváři
hořká sepse dýchacích cest
a poslední stadium rozkladu.

Pokání a zpytování,
kolikrát jsem musel klečet
a hlavu zvedal k nebesům
na koncilu
tam dole u řeky
a labutě pelichaly
a mně zůstala
metastáze
svědomí.

Ale zpátky k tomu veselí!
Byl jsem Bacchus,
byl jsem Ludvík XIV., Král slunce
a chmury jsem zahnal,
jakoby za nimi utíkali lovečtí psi,
nikdy jsem se neohlédl, jelikož jsem nebyl lidský.
Byl jsem stroj naprogramován k sebedestrukci,
jako každý jiný se stejnou anatomií.
Perspektiva byla had, který sám sebe polykal
a my jsme se točili do kolečka
zatímco jsme se smáli a byli naprosto podroušení,
ve stavu posledního šílenství.
Byli jsme polomrtví, ale žádný lovecký pes
nám nemohl zabránit
od rituální sebevraždy,
která jako jedinná stála za to.

A když jsem nasedl do auta,
princezno, ach,
promiň za rozdrcené lýtko,
sousedi se ptali, kam jdeme
bloudili jsme jako hříšníci v Nebi
a na rukou se klíče houpaly
jako růženec.

A cesta se klikatila,
jako osud, který nám neustále podrážel nohy
s roztomilým smíchem.

Ach, kolikrát jsem
musel klečet a zpovídat se
ze všeho, co jsem ti kdy provedl.

Zrušte mou existenci!
Neb nemohu se zbavit
té hořké sepse dutiny dýchací,
možná umřu na metastázi svědomí.

Ale nikdo mě nezastavil, andělé neexistují
pořád tě miluji
možná trochu víc, než jsem tě rád míval.

A když se sklo rozsypalo,
když jsi vydechla a
spustil se déšť
a já věděl, že je zle.

Pryč jsou mé hormonální změny,
odznáčky podporující feministky.
Pryč jsi ty, a nikdo mi tě nevrátí.
Protože jsem si hrál na boha, na Bacchuse.
A teď mi tě nikdo nevrátí.

Ale zpátky k tomu veselí!
Když nemám sebe, mám aspoň útěchu,
sic slabou a zrádnou, ale přece!

Z krále je šašek,
rolničky cinkají
a já nového krále (ať žije Král!) obšťastňuji vtipy.

Jednou mu povídám:
"A víte vy kolikrát jsem
musel klečet
a zpovídat se
a slzy tekly po mé sešité tváři?"

A král, půvabný, chrabrý muž
o pár let starší než já
odpovídá se svou hrdostí a chytrostí:
"Šašku, cítíš se teď lépe?
Očistily tvé slzy tvé svědomí?
Dostaneš se do nebe?
Pokal ses dostatečnou měrou?
Jelikož tohle je tvé životní poslání -
pokat i za život, který jsi lehkovážností svou
neprávem a násilně vzal."

Tak řekl můj chrabrý král
a snad lítostí,
snad strachem
mi hlavu sťal.

Zajímavá slova II

11. března 2015 v 19:31 | Hairspray Queen
Mám ráda Františka Gellnera, Antonína Sovu, Václava Hraběte, Charlese Baudelaira, Allena Ginsberga, Oscara Wilda a Kurta Vonneguta. Je až nadmíru jasné, že na tvůrčí dušičku mladého, života nezkušeného pseudobásníka působí tito pánové jako velké vlivy a velcí učitelé.
Jak ovšem najít svou pěšinu a neplést se do cesty Gellnerovi?
Vymyslet nový styl je vždy riskantní - udělejte chybu a bude přijímána, budete nošeni na rukou.
Nejlepší plány jsou ty nahodilé. Mluvím z vlastní zkušenosti. Když něco až nezdravě promyslíte do nejmenšího detailu, vsaďte se, že se něco pokazí.
Navíc mě straší problém zapomínání. Na všechno mám tzv. debilníček, kam si píšu, co mám udělat. Když ale zapomenete se podívat do debilníčku, dostáváte se už do hlubších vstev pekla.

Musí to být tvrdá kalba, sedět si doma a poslouchat Mozarta a do toho si číst poezii. Vyprávějte něco svým vrstevníkům. Většina lidí mávne rukou a nepochopeni/nepochopitelni se odeberou do jiných sfér.
Píšu si do sešítku zajímavá slova a básně, ať už své nebo ty, které mě zaujmou. Vždy narazím na zajímavá slova, která dohledávám. U některých vím jejich význam, u jiných pomůže slovník.
Velice krásná studie je "Slova, jimž děti nerozumějí". Všechna slova zde jsou zajímavá, natolik, že jsem se rozhodla jich pár vybrat a napsat Zajímavá slova II.

lamentovat - bědovat, úpět, truchlit, naříkat
horlivý - snaživý, intenzivní
chřípí - část nosu kolem nosních dírek
ansámbl - z fr. ensemble - spolu,společně ; sbor, skupina, soubor
kanafas - bavlnářská tkanina
lačný -dychtivý, hladový, chtivý (lačnit = toužit po něčem)
pitvorný - groteskní, bizarní, směšný
benzedrin - amfetamin, na léčbu poruchy pozornosti, narkolepsie, potlačení hladu
cukrkandl - rafinovaný řepný cukr ; přeneseně přeslazený, sladký, milý člověk
rafinovaný - čístý, tříděný od cizích příměsí ; promyšlený, vychytralý, vypočítavý
parafín - vosk (výroba svíček, kosmetika ..)
lapálie - drobná nepříjemnost
pajšl - něm. vnitřnosti
prachsprostý - obyčejný
šrajtofle - peněženka
omšelý - sešlý, ošuntělý
kruchta - vyvýšená, podklenutá konstrukce v zadní lodi kostela
yperit - vojenský hořčičný plyn poprvé použit Němci v 1. světové válce
lapidárium - prostor s uloženými originály kamenných soch a architektonických ozdob
konvent - klášterní obytná budova ; shromáždění mnichů jednoho kláštera
kormus - rostlinné tělo skládající se z kořene, stonku a listů
fusky - ze slova fusekle, snad = ponožky.
jihnout - pookřát, být dojatý
rozšafný - chytrý, promyslený, rafinovaný
trýznit - mučit, týrat (moje obzvlášť oblíbené slovo, řekněte si ho nahlas.)
lák - nálev (mňam, okurky.)
lapidární - výrazný ; stručný a výstižný
tlít - tleji/tleješ/tleje - moc pěkné slovo = hnít
intelektuál - chytrý člověk (spíše kulturně a filozoficky vzdělaní, neplést s inteligencí)
roztomiloučký - roztomiloučký

Jinak žiju, díky za optání. Není to.. um. Tak dobré, ale díky.
Jestli to vypadá, že se usmívám, tak vás vážně jenom vyhazuju.

lapidární infantilní natěšenost.

7. března 2015 v 11:47 | Hairspray Queen |  Provizorní Život (čti deníček.)
Kočky se pěkně popraly. Žárlí na sebe. Jsou jako dvě hysterický ženy, obě slyšely ta samá romantická slova od toho samého, nejspíš. Nakonec se z nich stanou feministky a budou vyznamenány za mír nebo něco takového.

Sluníčko hřeje a tahá barvu z vlasů, nakonec budem všichni v létě blonďatí.
Neboj kočičáku, tady ti už nikdo neublíží.

Koupila jsem si růžový srdíčkový sluneční brejle. Říkala jsem si, že teď budu moct dělat spoustu debilních vtipů jako "Já a pesimista? Kdepák, já vidím svět přes růžový brejle." Nebo "Tahle holka má na očích růžový brejle." Optimisti jsou lidi s nízkým IQ. Ale ne, že by byl vysoký inteligenční kvocient nějaká výhra. Všechno a všichni vás hned otráví, tak je to.

Chodí pankáči a metalisti v černejch koženejch hadrech i v létě? Emaři to maj jednoduchý, vyměněj černou za růžovou, popřípadě duhovou. (ne, nejsem emo, pankáč ani metalista.)

Kurt Vonnegut byl roztomilej a chytrej. Hlavně byl dobrej spisovatel. Když jsem dočetla Jatka č. 5, měla jsem existenciální krizi sestávající z těchto bodů:
  • jak to, že je ten chlap tak sakra dobrej
  • jakou knihu si teď přečtu
  • když si tuhle knihu přečtu znovu, už mě to tak nepřekvapí
  • co budu dělat se svým životem
Ale tak to máte v podstatě s každou dobrou knihou. Dřív jsem sjížděla Harryho Pottera, než jsem si přiznala, že JKR má dobrý nápady, ale neumí je dobře zpracovat - tj. že naprosto neumí psát. navíc jsem z HP měla stejně ráda jenom Belatrix ..
Jo a dost mě štve, že nikde nemůžu sehnat Jatka č. 5, je to k zbláznění!

Teď čtu Hokuspokus od již výše zmíněného Kurta Vonneguta. Mám ráda jeho ironii a nechronologický seřazení. Prý tuhle knížku napsal na kusy papíru, který měl zrovna po ruce, očísloval je a pak slepil dohromady a v týhle formě to donesl do nakladelství. #roztomilýpodivín
Udělala bych to podobně, věci můžeš dělat spousty různejma způsobama, záleží na výsledku a taky na tom, jak si to užiješ. Jo, já vím, motivační kecy jako ty články, které vám radí jak správně vychovat své dítě, aby z něj nebyl outsider. Pěkný titulek, no ne? Někde jsem dokonce viděla článek, kde pan redaktor tvrdil, že homosexualita je o výchově.
"Jak ze svého dítěte nevychovat teplouše." Nádhera.

Ani nevím proč, vzpomněla jsem si na jaro 2014. Bylo to nádherný období, poslouchala jsem český neznámý kapely jako I Love You Honey Bunny nebo Kopec Šišek a Tasted!
Zvlášť v paměti mi utkvěly vůně, které si zpětně nedokážu vybavit. S kamarádama jsme vedli nekonečný debaty o ničem, teď se bavím s Wolfim, Finnem, s kýmkoli, koho si vymyslím.
Ta rána, kdy jsem si čistila zuby a dávala si makeup a pak se rozhodovala, co si obleču (marně!) a do toho poslouchala Pixies, jo, to už je asi nadobro pryč.

Čtu si Františka Gellnera, ach, mám pocit, že fakt dobře vím, jak se cítí. Kdybych žila před sto lety, určitě bych si s nim sedla na Náplavku se sklenicí piva a jenom ho poslouchala, jak mi čte ze svýho poznámkovýho bloku a usmívala bych se a oběma by se nám k smrti protivilo se nimrat ve svých citech. Protože city jsou někdy nesnesitelný. Já vím, Františku Gellnere, já vím.
Jako správnej pesimista bych měla podotknout, že těch špatných chvílí je v životě sakra hodně, a těch dobrej sakra málo.. Co na tom záleží, jak řiká Kurt C. "Díky za tragédii, potřebuju jí pro svý umění." Taky cítím, že když jsem v tý mánii, tak jsem šťastně otupená, ale kdo ví proč jsem vážně spokojená. Kdežto v tý depresičlověk může přemýšlet. Ale nemějte deprese, neni to zdravý, ani hezký. Dystymie je nejlepší. Můžete to svýst na pesimismus.

Řekni, drahoušku,
že v náruči lískáš imaginární koťátko,
syna každého slunečního paprsku,
který se ztratí v našich tvářích.

Běžím po břehu a
vlasy smáčeny laxní personou
a infantilní radostí
a zapomínáme na svý strasti,
kamínky házíme do vody,
vnáříme se do nám dříve nepochopitelný
veličiny, pro nás dva, já vím, ach já vím.

...

Jako vyšinutí se smějem a potom
uznáváme, že je to "výjimečné",
protože jsme největší depkaři
v celym New Jersey!

Děláme blbý ksichty na svý vlastní
zatuchlý vnitřnosti.
Jsme roztomilí podivíni
a nikdy nenapíšeme knihu,
protoženeznáme žádnou sílu vůle.
Ani pud sebezáchovy
či morální zásady.

Máme na očích růžový brejle,
tak infantilně ubozí bídáci,
kteří budou brzo zase brečet pod stolem,
popadnutí dechu, přimhouření očí
a sluneční paprsky tiší sebevražedný myšlenky.
Je jaro 2015 a za zvuků bezvýznamnýho jazzu
kapely odvedle
lačně polykáme zrádný slunce.


Pěknej život. xx. ~J. a kočičák.

Tak mi to teda nandey..

1. března 2015 v 15:27 | Hairspray Queen |  Provizorní Život (čti deníček.)
Je toho hodně, co bych mohla napsat, jsem hysterická a nikdo se mnou dlouho nevydrží. Říkám si, že mě lidi přestali mít rádi, snad proto, že jsem začala říkat to, co si myslím (říká se tomu upřímnost, a je to ta nejhorší lidská vlastnost.) Nenapíšu povídku, jenom čtu Ginsberga a intelektuálně se vzdělávám, ale stejně vás lidé přijímají nejlíp, když jste idiot.

V supermarketu je to jako v jiným světě, nevíte, jestli je ráno nebo večer nebo cokoli mezi tím, stále stejné, jenom unavení lidé házejí do košíku potraviny pro hladové krky, které budou muset nakrmit. Nikdy mi nedávejte do ruky nákupní vozík, jinak se rozeběhnu, opřu se, vyjedu, zakřičím, skončím v pultu s banánama.

A dneska je březen! Jaro a teplo se pomalu, ale jistě přibližujou. To zas budou velký výstřihy, mozek naloženej a vařicí se ve vlastní šťávě, ulepený těla, plavky, žabky, sluníčko, jenom já a to "Ty jsi bílá jako stěna!" Pokud vám to ještě někdo neřekl, léto je nejhorší období z celýho roku. To už radši tu hnusou pražskou sračku nebo-li sníh, zledovatí, lidi si rozbijou hubu, roztaje, lidi ji nanosí na botách, v emhádéčku to smrdí, bezdomovci utíkaj před zimou do tramvají ..

Barvení vlasů je vůbec zajímavá činnost - jedna z mála činností, které mě baví. Mě skoro nic nebaví, snad proto se mnou nikdo nevydrží, taky mě moc lidí nezaujme. Hlavně když váš svět tvoří naprosto neinteligentní bytí, jejiž jedinnou starostí je bejt cool. Radši bejt mrtvej než cool. Imaginární přátele navždy. Často si představuju mrtvý lidi, jako Mozarta a Ginsberga a Vonneguta a Wilda a povídám si s nima, stejně jako si vytvářím a vymýšlím nové postavy, se kterými zažívám různá dobrodružství, když se setmí. Když jsme u té samomluvy, jakmile započnu jakoukoli činnost, začnu mluvit sama se sebou.
Jednou, až budu strašně slavná rocková stár, nafoukanej a zazobanej idol mnoha vystreslej outsiderů jako jsem teď já, obarvim si vlasy na růžovo nebo na zeleno a budu nosit sluneční brejle ve tvaru srdíček. Ten tvar se tedy vůbec nehodí ke tvaru mého kulatého obličeje, ale snažím si namluvit, že ty zelené A nebo růžové to nějak vykompenzují.
Teď jsou mý vlasy červený. Taky dobrý.

Konečně můžu spát, ale zdaj se mi fakt divný sny. V jednom snu se mý dítě jmenovalo Mojžíš a jeho ote/můj muž byl něco jako francouzskej nacista, směs známých obličejů, bylo to dost zvláštní.Taky jsem bydlela v bytě u svý babičky, kojila jsem Mojžíše a najednou jsem vyjekla a ucukla, protože si o mě moje babička začala típat cigaretu. Jau!

Vědomí faktu, že jsem úchylně intelektuální pošahanec s lehkou depresí (dystymie, drahoušku) se snažím zahnat spánkem, jenže když si pospím hoďku dvě po obědě, pak nemůžu spát večer a tak sedím na posteli ve tmě a říkám "Já se nudím..!"
Sedím se zkřivenou páteří, poslouchám Wanastowky, stěžuju si na blog.. Ale že bych si šla zaběhat, udělala něco pro svý tělo v dezolátním stavu, to ne! Kynu a křivím si záda u kompu, čumim na tumblr, ale no tak WOLFI! Vždyť ty víš, že jsem moc líná a tvrdohlavá pro vyřešení mé situace hnití a rozkládání se, něco udělat.

Jednou, až budu ta slavná stár s růžovejma nebo zelenejma vlasama, si nechám vytetovat Princezna Žvejkačku/Žvýkačku na jednorožci, taky jelena (jeleni jsou boží, co si budem ..) a spoustu dalších pitomin. Mám podvědomou tendenci si ničit tělo. To je dost úchylný ..

A místo toho, abych dělala něco produktivního, dělala někoho šťastným, někomu pomáhala nebo aspoň byla hodná a uklízela, vařila, učila se, jsem neperspektivní intelektuál, ješitný děcko, co si dává na chleba tří centimetrovou vrstvu burákovýho másla, protože ještě nedosáhlo horní hranice obezity .. Místo abych seděla nad esspresem ve Vídni, městě nádhery a světle růžový, jsem groteskní intelektuál na baterky s vínovo zrzavejma vlasama.
C'est la vie, mais il peut être pire.

PS: v tomto deníčku bylo použito slovo "intelektuál" čtyřikrát (vlastně pětkrát.)
Piss. ~J.