Duben 2015

comment le soleil infini.

29. dubna 2015 v 15:13 | Hairspray Queen
Slunný prevít mě dáví svými paprsky každé ráno,
vždy nevím cestu,
dojdu do slepých uliček
s nadhledem.
Schody bodaj do chodidel
a ke všemu se stavíš jako
by to bylo za
minimální mzdu.

A jakmile usneš, svět je dokonalý místo,
a najednou cítím tu kouli plynů
a prohnané světlo a už nejsem královna -
už ne.

S vůní silnýho mátovýho čaje,
kterej se louhoval příliš dlouho
a acetonu v černym laku na nehty
se probouzíš do novýho dne,
a ten slunnej prevít tě nenávidí tak moc,
jak moc ti chybí
spánek
láska
naivita
iniciativa
a slova.
Ta Děvka Slunce se probouzí
každý ráno v mý ložnici,
a láká mě do katastrof následujícího
dne.


po dechu lapám, ale stále živ jsem.

23. dubna 2015 v 15:37 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
Učinils' to nejhorší -
zapomněl jsi na štěstí.
Učinils' to nejhorší -
zapomněl jsi na štěstí.
Zarudlá kůže, potíš ze sebe jed a zášť.
Slova, obnošená jako tvá jedinná vyšívaná košile,
nemají cenu v beznadějných tragikomediích.
Usínáš na růžích v zámku hraběte O. Wilda,
ten ti víská vlasy ostrou dýkou slov starých jako hřích sám.
Velí mysl tělu, když je tělo nečinné?
A pokud považuješ neschopnost srovnat se byť jen s těmi
nejmenšími květy krásy a zla za nemoc,
podej mi bílou hůl a zaveď mě do trní.

A jako z niterního světa slyší beznadějný romantik
"Pošli mi svůj polštář, ten na kterém sníš,
a já ti pošlu svůj."
Učinils' to nejhorší!
Zapomněl jsi na štěstí.
Mluvíš ke čtyřem stěnám.
Pláčeš - pročpak?
Usínáš na růžích v zámku hraběte O. Wilda,
jenž ti víská vlasy ostrou dýkou slov starých jako hřích sám.
A pokud se někdy smířím
s tím, že život, který mám ve svých rukou,
je naprosto obyčejný,
a ne skutečný jako ten v krásných knihách,
zasaď za mě strom.
Vážně to nic není, jenom bídný, beznadějný, romantizovaný sentiment.
Zničit! Spálit! Roztrhat! Vymazat!

Učinils' to nejhorší!
Nestaráš se o nikoho, kromě sebe.
Učinils' to nejhorší!
Smutek v nádherných očích zasévá další beznaděj.
Zničit! Spálit! Roztrhat! Vymazat!
Ztráta času a charakteru.
Zahraj mi na klavír v rozlehlé, prázdné místnosti.
A já usnu na růžích v zámku miláčka O. Wilda,
bohem nevěřícího.
A život je jenom sen pro mrtvé.


Life's a bitch and so am I.

18. dubna 2015 v 10:29 | Hairspray Queen |  Provizorní Život (čti deníček.)
Drahý Wolfi,
chci něco krásného, kvůli čemu stojí za to umřít, abych z toho stvořila něco nádherného, kvůli čemu stojí za to žít. Povídám si sama se sebou, ale s nikym jinym bych si asi nepovídala. nedokážu probírat všechny tyhle věci, který si třídím v hlavě, s kýmkoli jiným, než s tebou, Wolfi.

Usnu se sluchátkama. Proudím se o půlhodiny později, všude je tma a všichni spí. Příjde mi to jako věčnost. Kéž nikdy neexistuje čas, který vlastně ani není tak čas. Čas hojí a ukrojuje si itelektu a krásy (jako bych nějakou krásu měla, ehehehh.) Rozhovory s lordem Henrym Wottonem jsou vždy tak úchvatné!

Večer sedím na koberci pod stolem a hraju na kytaru. Jako bych ze sebe ztřásla všechnu tu samotu a smutek. Najednou nejsem ani já, ani nikdo jinej, jenom ta šestistrunná coura, která dokáže tolik nádhernejch věcí. Aspoň na chvilku nejsem sama. Jako bych byla svůj osobní Jack White.

Já vím, Wolfi, já vím, máma by řekla, že se chovám jako zamilovaná. Všechno zapomínám, motám se po domě, prozpěvuju si, slyším, ale přitom neposlouchám .. Problém je v tom, že zamilovaná nejsem. Jo, fajn, jsi tady ty, můj Wolfi, ten přítel, kterej umí chodit zdma a je neviditelnej i pro mě, nikdy neodepíše na moje dopisy a pak jsou tady skvělý lidi, kteří mi řikaj, že to stojí za to, jako Gee, frnk .. Ale stejně. Dejte mi ritalin, asi jsem se nějak ztratila. Prej nad všim moc přemejšlim, ale stejně. Věci jsou fakt super, jenom nemám to nadšení s kym sdílet.
Našla jsem Fabiena, toho nádhernýho kluka s jemnými rtíky, se kterým po nocích vysedáváme v klubech, kde pijeme tonik a coca colu a potom se jedeme projet jeho fordem mustangem z šedesátýho sedmýho. Jako by jeden imaginární přítel nestačil, že jo, Wolfi..
Kdo ví, kdy zase vytrousím nějakej sloh nebo "báseň" na blog. Má cenu psát slova, když jim nerozumíš, anebo rozumíš až moc dobře?

Seděla jsem s Z. na stromě a bylo horko a dívaly jsme se do dálky, jako sochy na pedestrialu a foukal teplej vítr a pak jsem jí předčítala z Klubu rváčů. Cejtim se jako v bublině. Uzavřená ve vlastnim světě, jako nějakej autista či co .. Brzy budu brečet, a to nejni dobrý pro nikoho.
Zatim se jenom potutelně usmívám. Potřebuju někoho. Psychiatra, co by měl rád černou-červenou-bílou a číslo 3. Nebo psychiatra, co by se mnou uměl mlčet a nebylo by to nepříjemný. Tak poznáš, že jsi našel někoho výjimečnýho - nemá potřebu kecat o naprostejch blbostech, jenom aby nebylo ticho. Mlčení, to je to, co potřebuju s někym sdílet. A proto kecám na blog?


přehodnocení zbytečnosti.

12. dubna 2015 v 11:35 | Hairspray Queen
Potřebuju ze sebe dostat vztek. Cítit bolest, abych věděla, že jsem naživu. Chtěla bych se prát. Pár ran dát a pár jich dostat. Ráno se budit s bolavým, rozlámaným tělem. Nalézt v sobě veškerou sílu a využít jí ve svůj prospěch. Dokázat se ovládat. Propocený, zvlněný si nacházej cestu do červenýho obličeje a vám nezbejvá už síla. Jsem svým způsobem masochista, ale kdo není. Násilí je ve všech, v každym živym tvorovi. Pošlapat kytičky, přetrhnout šlachy, naučit se bojové taktiky z televize, křičet a lámat kosti. Pak si dát kakao a spokojeně usnout.

Žiju ve svý hlavě. K čemu jsou lidé dobří? K jídlu to neni, nepočteš si v tom.. Všichni kolem se usmívají, ale předstírají. Hrajete svý řádky s pravidelnou intonací, zatímco já stříhám opony. Není pochyby, že mí přátelé mě opustili. Nebo jsem opustila já je? Tak či tak se ve mně něco změnila.
Mám chuť se prát. Do krve. Do posledního výdechu. A když se setmí, moje tělo ztuhne a zmrzne.
V černobílejch snech chovám vlky a společně jíme krvavý maso.
Vytáhla jsem velkej slaměnej klobouk s tečkovanou stužkou. Věším van Goghovy obrazy. Čtu si básně, který jsem napsala kdysi dávno. Nedávám smysl. Jak dlouho ještě budou všechny entity kolem tak sladce trpké, až ti zkoprní celá dutina ústní?
xx. ~J.

anonymní zvěrstva

6. dubna 2015 v 14:32 | Hairspray Queen |  Provizorní Život (čti deníček.)
někdy si připadám jako bych to ani nebyla já. všechno, co jsme, jsou jenom projektily, poničený, znehodnocený, na svý cestě do Nikam. jako bych to ani nebyla já. mám dvě tváře. tu, když jsem sama, tu když jsem v kolektivu. někdy toho mám dost. vím, že ta část mě, která je pokorná a zničená, když poslouchám všechny ty nádherný věci a čtu si knihy, na který nezaostřím, když říkám "je to bída." a do toho piju čaj, je to prostě někdo jinej než ta ustrašená, vycválaná holka, která se snaží jenom usmívat na lidi kolem.
já toho mám už dost. nechápu, proč píšu tenhle blog. můj život nejni zajímavej - já taky nejsem zajímavá. všechno jsou to jenom emocionální mrdky sračky, když se cejtim méněcenně, nebo když je tý krásy na mě fakt moc. vlastně ani nevím, co chci říct.
možná "come on people now, smile on your brother, everybody get together, try to love one another right now."

když se probouzíš, svítí přes žaluzie sluníčko a celej pokoj je zelenej. postel je měkká a teplá. na zádech máš otlačený čtvereček, to jak jsi celou noc spal na klubu rváčů s ohavně žlutou obálkou. spíš pod peřinou a dekou, a stejně jsi ztuhlej a promrzlej.
mohlo by to být perfektní, nebýt mě.
"když jeden neví, co chce," vykládal vrátný, "tak si nakonec pořídí fůru věcí, který nechce."
Kéž nikdy nejsem úplný.
Kéž nikdy nejsem uspokojený.
Kéž nikdy nejsem dokonalý.

otevřeným oknem leze do pokoje chlad a pomalu ti křehnou prsty na nohou.
a Ježíš Kristus je mrtvý, ale nebojte, tak snadno se ho nezbavíte!
všechno je super a v pořádku, jsme dokonalá vegetativní nemoc vesmíru.
investujeme sami sebe a potom?
jsme jenom znehodnocený projektily na cestě do Nikam.

Slunovrat je pryč
vzkřísili jsme Ježíše
jaro tiše dlí.

Myslím, že všechno za mě řekne trochu hudby. Všechno bylo nádherné a nic nebolelo.

Vyvyane..

1. dubna 2015 v 15:14 | Hairspray Queen
Vyvyane, ach Vyvyane
jsi jako vřed,
zpola rozežrán výčitkami a
ohavnými brouky.

Vyvyane, ach Vyvyane
proč šlapeš po kytičkách,
trháš jim šlachy a lámeš vaz
a pak je zahodíš daleko za sebe
jako svou minulost
s příchutí čpavku, petroleje,
parafínu a krycího krému?

Nikdo tě nemá rád,
protože jsi bastard.
A domů lezeš oknem.
Vyvyane.

Chodíš si do sklepa
sám se sebou hrát na vraha
a jsi tak rozkošný a neškodný.
Už tady nepracuješ, ležíš pod
kobercem
a vaříš lektvary
pro maniaky se sekerou,
zapaluješ kostely
a myslíš si, že umřeš sám.

Vyvyane,
miluješ ramones
a rozbíjíš talíře
o hipíky.

Klinicky šílený,
ukřižovaný,
matka je barmanka,
kamarádi hipík,
levicovej revolucionář
a Mike.
Ale stejně
si nestěžuješ.

Extrémně násilnický,
stejně jako hysterický pláč
na podlaze, každej mrzkej den.
Ale nikdo neuvěří, nikdo nepomůže.
Je to jenom milosrdná lež.

A když, Vyvyane, jen tak
ležíš na chladný dlažbě
s uslzenýma očima,
nemáš nic, Vyvyane
a máš všechno.

Proč jsem SAKRA
tak senzitivní
a vnímavá a hodná?

Vyvyane, když píšu před
hořký metafory tvý jméno,
cítím náležitý chvění.

Senzitivita x senilita?
Bez jedinnýho zvuku, Vyvyane
se ti život roztříští
pro žádnej důvod

Včera bylo dobře, dneska ne
a zítra už nebude.
Nikdy to nebylo dobrý,
všichni
to vědí,
ale nechtějí
říct.

Proč jsem doprdele ksakru devatenáct
tak senzitivní?
Proč se usmívám na lidi,
kterým bych nejradši dala pěstí?
Proč nenacházim ten
záchytnej
bod?

Prší, Vyvyane,
prší a máme smáčený obličeje
je nám mizerně
a přitom nám nic nechybí
a já chci,
abys věděl, Vyvyane,
že pošlapaný kvítí se sice nenarovná,
ale narostou další květiny.
Ještě krásnější, ještě voňavější,
ještě milejší než ty,
jejichž vůně ti sytila srdce.


Tak jsem napsala báseň pro Vyvyana, fiktivní charakter z nejmenovaného britského sitcomu z roku 1982.
Je mi příšerně)