Květen 2015

Štěstí?

27. května 2015 v 15:34 | Hairspray Queen |  Provizorní Život (čti deníček.)
Sedím tady a piju kafe. Vlastně to není kafe, je to instatní kafe, uvařený, vysušený, zamražený a následně zase zalitý horkou vodou. Štěstí nemusí bejt takový akutní a nutkavý a urgentní. Štěstí je tak náhlý a vleklý a příjemný, ale rozhodně ne dominantní jako když skočíš do vody.
V autobuse poslouchám On Melancholy Hill. Vylezu na kopec a rozhlédnu se, všechno je ale rozostřený, jako zamlžený zrcadlo. Sedím na balkonu (ach, jak mi chybí balkony!) a dívám se do noci. Nepřemýšlím, tentokrát ne.
Venku kvetou cukrkandlově růžový rododendrony, všechna zvířátka souložej', a ta svině - alergie se mě snaží zaškrtit. Je tady znova ten čas, je jaro a všichni se ukájí sluníčkem a dobrou náladou. -
Je fajn se ráno probouzet, když tě sluníčko šimrá do obličeje a ty si představuješ červenou, oranžovou a žlutou a do toho hraje Kouzlo od wanastowek.
Už jsem psala, že se mi plněj sny a že je to dost ironický? Dostala jsem k svátku fajn knihy, Hrabětovy básně, který si strkám pod polštář, abych trochu načichla tou .. láskou. (taky ji s sebou všude vláčim jako diabetik inzulín ..)
Spim v autě a umírám - miláček Wilde sedí doma a nikdy se nikam nepodívá, je moc velkej na to, aby se mi vešel do batohu. Neni to láska, neni to zlo. A já vyhrávám, protože ten divnej miláček Hrabě mi spí na polštáři a já ho vískám ve vlasech a pak krmim kočku a žehlim a piju instantní hnus a jsem nemehlo v bráně a usínám ..





rozlazené.

21. května 2015 v 10:31 | Hairspray Queen |  Julie&poezie
Ještě dvěstě osmdesát čtyři zívnutí
poposedávání a pokyvování do unavené chvilky
Dneska už to končí, už to končí,
ACH KONČÍ TO A ZAČÍNÁ ZNOVA
dookola, dokolečka, pořád znovu, znova a zase.
- a rozlazené klavírní akordy v pozadí-

"Nějaká skepse, slečno?"
Už týdny jsem neviděla nic smutného
nebo zajímavého
nezajímám se
nudím se k smrti
ještě že Jack White se nikdy neohraje
nudim se k smrti
- třešně kvetou
a ty časy taky

A DOKOLA A ZNOVA
a nuda k ukousání
všech stěn a krvavých prstů
"ale prosímvás"
"Já jenom hledám inspiraci"
Zůstaňte arogantním kreténem, slečno
A DOKOLA

jako gramofónovej kus plastu
dokola jako jaro - alergie
dokola jako léto - smažení se
dokola jako podzim - nemsrtelnej ráj
dokola jako zima - špinavej sníh a chladný noci

"Tak si pořád neopakujte ty dny, když každý můžete
prožít jinak! Zdrhněte do lesa, objeďte všechna města!
Nekoukejte do laserů a vždy buďte přesní, když bubnujete!"

Ale i přes všechny ty vymoženosti nepravdivých
pokroků, kde nikdo není sám,
je to nuda k ukousání
a já si asi vystřelím mozek

dokolečka, dokola, jack white mi nechápavě
hledí skrz rameno
a možná si myslíte, že víte, jak se cítím,
ale je to kyselost rozlézající se přes zubní
sklovinu až do trýzněného srdce, které necítí
VŮBEC NIC.
DOKOLA DOKOLEČKA ZNOVU A ZNOVA
a možná si myslíte, že mě chápete.
Že my všichni jsme spotřební zboží - zaprášené v
opuštěných
skladech na kusy masa, cév a sobeckosti.

A dneska už to končí, stejně jako včera,
každý den je stejný
to jenom když venku prší nebo
hraje rádio do zpoceného pokoje
je nuda k ukousání o trochu snesitelnější
než špinavej sníh a smažení se.
Ale i ten nejpříjemnější stav není nikde jinde
než doma .


Holka, nemáš žádnou víru v medicínu

14. května 2015 v 17:44 | Hairspray Queen |  Provizorní Život (čti deníček.)
Vyškrábu si oči a pak se udusím. Ten plevel zase kvete. Věci jsou tak skvělý, že si nemám na co stěžovat, tudíž nemám o čem psát. Řekla bych, že jsem se pomátla. Je celkem ironický, že jakmile po něčem zatoužím, vmžiku to mám naservírováno na platinovým, snovým podnose.
Věci se mění, věci nejsou pořád lepší a lepší. Pomalu se ztrácíme a vyprcháváme jako levnej parfém. Už ani nedokážu psát prózu, jenom ty svoje post-moderní, nesmyslný, nerýmující se básničky. Tohle klidový období zachvátilo mou mysl. Celkem se bavím, a předstírám, že na ničem nezáleží. i wish i was like you, easily amused. Žádný třesy, klidnej spánek. Pod polštářem mám levanduli. Všude je teplo.

A nikdo ničím není
jenom snění jenom snění
od rána až do zbláznění.
To se jen tak nezmění.

A všechno kvete a všude je teplo. Budím se dřív než musím a přes závěs se budí slunce. Let's go to bed. Necítím si nohy, všechno mě bolí. Ta dobrá nálada je nakažlivá. Člověk je udivenej sám sebou, jak hloupě ho slunce donutí se chovat. Je to znova tady, reprodukční žlázy a necejtíš nic. Jenom to, že se dusíš plevelem, kterej všude kvete, dusíš se sám sebou a svou rozporuplností. A lidi, který znám, se smějou na celej autobus a ta pachuť se rozprostírá na jazyku.
Čtu si Hraběte. Svět je rozdělenej na tři části. Na tu, kterou hraješ, když jsi ve společnosti jinejch a nemůžeš se s nima podělit o tu nekonečnost, kterou ti skýtá byť jen jedinej akord.
A pak je tady svět spánku a nenaplněný něhy ..
Bejt o něco sdílnější, napsala bych něco, co má cenu. Píšu básně, ty samý slova ve tmě, ve který není nikdo jinej než já. Žádný kočky, žádný prosklenný oči svítící ve tmě. Žádný hebký ruce.
Vlastně si pořád říkám, proč tohle dělám. Proč tohle píšu. Možná se stydím, možná tohle všechno zavrhuju, protože není někdo, kdo by tohle četl a záleželo by mi na něm - kdo by četl mezi řádky. Nechci bejt patetická, a nechci znít blbě.
věci jsou tak krásný a věci jsou tak smutný. inbetween days. usínám v dokonalym bezpečí a nejsem schopná se srovnat s tím, že jsem další člověk s naprosto stejnejma chybama.
ani nevim, co to píšu. nebaví mě psát, dřív jsem se těšila, až všechno napíšu na blog. ale upřímně mě nebaví psát o něčem konkrétním. nebudu psát o tom, jak mě všechno bolí a jak smutný je, že si nemůžu přiznat, že každej touží po tom být milován.
jsou to jenom kecy a já se bojim. bojim se, že někdy mě to přestane bavit úplně. tohle všechno. jsem jenom malá (velká) smutná holka s duší básníka, se kterou nemá s kým podělit. lidi by zjistili, že jsem jemný malý kotě čekajíc na hlazení. lidi by zjistili, že naprosto všechno dávám do svejch básní a tak mi nezbejvá už na život. on totiž život neni jako v knihách. ne, ten opravdovej život totiž neni metafora ani krásný, nesmyslný přívlastek shodný. je to jako videoklip bez hudby. je obyčejnej, bez jakýhokoli filtru nebo tajný ingredience.
aspoň prozatím. pořád se utěšuju, že to bude lepší a lepší. kdo ví.
věci jsou tak krásný a věci jsou tak smutný. nepoznávám sebe samu v tý holce, která se baví se svou nejlepší kamarádku .. to když mluvím s tátou a píšu, to jsem já. anebo si to jenom namlouvám. třeba nejsem ničím, jenom .. metaforou. hyperbolou. sněním. nepříjemným pocitem. patetickym egoistou. potrhanou stránkou v usmolenym deníku sebe samy.
A všechno je tak skvělý a krásný a smutný..


Kalopsia)

5. května 2015 v 17:45 | Hairspray Queen
Hraju si se svým mozolem na noze,
v tělní těkutině pod kůží plavou
rybičky.
Jsem ledová tříšť před nóbl
svatebním salónem v
chudinské čtvrti nóbl města
přeplněné známými lidmi.
Horko, je mi horko, radši zima
nežli horké horko.

A ve zpocené ofině
promítají jeden z těch životopisných
filmů na druhým konci umělohmotnýho
světa, kde cizí obyvatelé
cizí planety s cizími zvyky
dělají své běžné činnosti,
jak to vždy a každé ráno dělají -
vyčistit zuby, uměle se usmívat
a uměle přijímat kyslík z oxygenových
lahví nalepených na poplivaných rtech.
Ich bin automatische.

Jsem Slepota uprostřed
hliníkové koule s větším objemem
než je objem olověné koule,
modální slovesa
a rybičky si plavou uvnitř
mozolu na mém přerostlém chodidle.
Hlavu se zkroucenými větvemi ze
zničených vlasů
si opírám o plexisklo vlaku
do Nikam, můj život je vlak,
můj vlak je život.

Skládám tlačítka do vypreparované
kalkulačky obráceně,
šestka pod jedničkou.
Skládám svůj život
do chemické ledové
pomerančové tříště
A rezignuju na všechno!
Tak to vypadá,
že jsem beznadějný člověk na baterky
a můj život je vlak na dálkové ovládání.
A den má čtyřicet hodin a skleníkové klima.
Jsem odepsaná.