Červenec 2015

Život se nachází ve spánku.

25. července 2015 v 9:40 | Hairspray Queen
Ulice i lidé se rozpouští ve štiplavých kapkách deště. Miniaturní kroupy nelítostně bičují do nahých zad. Běžíme se zlomeným deštníkem, a já pištím a L. nadává. Do pěti minut naše šaty nasají tolik vody, která by stačila africkému městu na celý měsíc.
V kamenném starém domě je zima a sucho. Rychle ze sebe svlékáme promočené vlasy a prababička nám nabízí šaty, které kdysi dávno nosila ona. Je tady temno. L. vyfasuje tmavě modré šaty s bílými proužky na knoflíky. Vypadá, jako by utekla z filmu Karla Zemana, jako by byla žena lačně vyhlížejíc svého muže, který je zrovna ve válce. Všechny tři sedíme za rozviklaným stolem, za oknem stepuje bouřka.
Z vlasů mi kape voda do čaje. Mám na sobě černé šaty s růžově romantickými květy a čas se zastaví.
Ze zaprášeného gramofonu hraje swing a ta slečna u okna, s pohledem zasněným do těch očí, již následuje v taneční síni, ševelí francouzsky a já, neméně půvabná anachronická panenka otáčející se ve šperkovnici, se jenom usmívám "Oui, oh oui. Nous avons chevelure mouillé."

Tančíme spolu, šaty se vlní a na tvé tváři vedou dialog úsměv a výraz naprosté odvázanosti. Trumpety a pozouny a ďábelský klavír se houpou do swingového rytmu. Hlasitý energický blues vyžene blues v duši. Do tvého hrudníku se zarývá zpětný ráz revolveru jménem jazz a do tvých očí se vkrádá cosi, co mlčky a ačkoli nepodbízivě, tak intenzivně a nepřehlédnutelně křičí, že na to neustále přítomné hnití zevnitř jsi již naprosto zanevřel.
Utečeme spolu z propoceného parketu na balkon. Vlahá těla po sobě zanechávají pouze obláček páry v temné noci a pak se vytratí, dříve nebo později. Pokud to vezmeme z průměrného měřítka stáří vesmíru, i ten obláček páry je téměř transparentní. Ale co, dokud nám má co hnít, jsme "v suchu".
Lesknou se, ty oči se lesknou v téhle bohapusté srdeční arytmii a v tvém náručí ztrácím vědomí
(nebo ho spíše nabývám?)


Pod ulepenou vrstvou potu ani nezjstím, kam se přemísťuji chvíli před tvrdým spánkem. Města s prolomenými zády pokorně přijímají světlo a tmu, den a noc. Pokorně přijímám tu osamělost ranního chleba s marmeládou, pokorně přijímám, že jsem s tebou jenom když zavřu oči.
Procházím se po pobřeží Limba, robotičtí ptáci vrzavě kňourají a do očí mi bije chromatický odlesk. Pixely, antické sochy, oheň, tvá tvář, bosé nohy, lehkost mořského vzduchu, odprostění se od těla.
Jak kladu nohu před nohu, smutně mi dochází, že tahle krása, světelnost a elegance navždy přetrvává jenom v mimotělních zážitcích.
"Říká se tomu proces tvoření, na začátku je dvacet let, strach z rozumu a dokonalosti."

Jak tak stojím v předsíni, v naprosto mokrých šatech, s naprosto mokrými vlasy, (a že je tenhle záblesk, jako všechny podobně krásné a pokrokové věci, dlouhý pouze pár vteřin), najednou mě ovládne něco, co naprosto nedokáži popsat, ani kdybych sebevíc chtěla. Jsem tady, v domě své prababičky, která pořád někomu nabízí jídlo a je na všechny hodná a citlivá, spolu s L. čekáme na své manžely, až se vrátí z druhé světové války, a je to tak krásné svou pomíjivostí a zároveň svým klamem.
Ono vlastně ani nezáleží na tom, kdo jsem, ale kdy jsem, protože doba dotváří člověka.
Ono vlastně ani nezáleží na tom, kdo jsem, ale koho mám rád.
Ono vlastně ani nezáleží na tom, kdo jsem, ale jestli jsem rád.
A mně záleží výhradně na věcech, které se dějí mimo reálný čas a prostor. Jak spolu stojíme na balkoně a díváme se zarudlýma očima do noci, ty v bílé košili a kšandách, já v nepozorovatelném mlhavém oparu černobilých šatů, a jsou to vitězství a jsou to prohry a je to láska a je to naše doba.
A když jsme sami pro sebe, nad usínajícím městem, se všemi těmi robotickými slavíky a pobřežím, které modelovaly samy sny, v mé hlavě, v mém spánku, v téhle každonoční ztrátě vědomí, niterní energické pole naprostého souladu, krásy a elegance nám zpívá ukolébavku. Slyšíš ji?

zběsilé mumlání ze spaní

17. července 2015 v 7:12 | Hairspray Queen
Sleduju ho, jak odchází. Krčím se pod oknem, aby se náhodou neohlédl a nespatřil, že on je vlastně tím jediným, na čem mi ještě záleží. Dřív to býval samý zdravý životní styl a radost z nového oblečení a vstřebávání všech drobností a zážitků, ale dnes? Dnes jsem ráda, když vstanu z postele. A to odporné slunce mi vysmívá.

Celej život by se dal shrnout do jednoho baskytarovýho riffu. Podivně lidské kreatury zabalené v cukrové vatě se objímají a líbají se na tváře a když vystupují z naleštěného auta, jejich ctěné nohy jako by se ani nedotýkaly betonu pod nimi. Stojím v davu, který tvoří rozmazané tváře, pospíchající, příliš rychle se ženoucí na jakoukoli identifikaci. Stojím v davu na obou bolavých nohách a pohled upírám do rozostřené dálky. A královna je mrtva.

Sleduju ho, přikrčená za mým dechem oroseným oknem, a on by mohl jediným slovem rozbíjet veškerý porcelán za broušeným sklem. Někdy se mě ptá, jestli má význam mít děti, a já nejsem schopná mu odpovědět, protože jsem ztratila sama sebe. Asi ano, děti by nějaký význam mít mohly. Já si vlastně už ničím nejsem jistá. Jsem jenom figurka, kterou vidávám v zrcadle, jsem jenom zapomenutej odkopnutej kamínek na větrný pláži u severskýho, studenýho moře. Jsem jenom bláznivý romantik, oproti jeho kráse. Někdy se mě ptá, jestli má život význam, a pro všechny ty melounové pecky flusané z balkonu, ranní ospalé slzy, reklamní spoty v televizi, spadnutá ramínka šatů, neplatné jízdenky na vlak, nesnesitelný křeče, knihy polité kávou, vlezlý pocit bezpečí, pro šustivost peřin, pro hrob, již nazývám domovem, i pro všechny ty krásný pohádky, na který nevěřím, mu nejsem schopna odpovědět. Možná, že život jsou jenom tyhle drobnosti, které dohromady nedávají nějaký velký smysl. Ten musí člověk najít v sobě.

Pořád se vzdaluje, teď jde po rozlehlých schodech, prochází kolem něj nějaká paní se psem, ale pořád je na dohled a jeho vychrtlý hrudník se rýsuje v čase, kdy si odpolední apatie podává ruku s předvečerní úzkostí. Někdy se sama sebe ptám, co jsou to sny, a když jedu v autě, přitisknu si hlavu na sklo a velice potichu si broukám "and if a double decker bus crashes into us.." a tak dále. Osamělí lidé se prý déle sprchují. Protože ostatním by se roztekly rty z cukrové vaty.
Možná je život opravdu jenom věčné ptaní se na něj. To vás popadne takový, ale takový strach, že naprosto nevíte, jestli je lepší křičet, brečet nebo si lehnout na zem obličejem dolů. Možná jsem moc senzitivní a možná moc emotivní, ale než příjdete na to, která možnost je nejlepší, najednou se přistihnete, jak děláte všechny tři věci dohromady. Ha! Už je pryč. Pryč v nedohlednu, utekl z horizontu poslední stránky nějaké zaprášené knihy. Narovnám se ze svého podřepu a jdu se posadit na balkon s bublinkovou fólií. Já mám totiž slabé nervy, víš, miláčku.

On už odešel, a můj vesmír je zase prázdný, plný intelektuálních keců a naprosto děsný srandy a já přemýšlím, kam se schovat před tím invazivním horkem (Zkoušeli jste už mrazírnu těl?). A jestli tohle není láska, tak pak je to sen, který nás svedl dohromady.
Stojím v davu, který tvoří rozmazané tváře, pomalu ztrácející na kontrastu a sytosti barev. VŠECHNO VONÍ KOUŘEM 13:11. Do mého rozjímání se vetře Linda, sedne si mi na klín, spokojeně mňoukne a usne. Na počátku všeho bylo jenom červené bublání, ale teď jsou to the smiths a můj mozek, který už nevnímá. Teď je to koukání do plápolajícího ohně a boty s vysokou podrážkou, a rýhy v živoucím dřevu, a stejně nemám pocit, že bych byla naživu.

Střesu ze sebe kočku a jdu dovnitř. Podívám se do zrcadla, kde se mihne fádní šeď a tak nějak mi přijde, jako by můj obličej byl z betonu s oblepem z červených malých cihliček. Na domu roztomilé, na obličeji bída. Povaluje se tady jeho zubní kartáček a holicí strojek, a sklenice vody postavená na vaně vypadá poněkud deprimovaně. Radši odejdu a zamknu za sebou dveře. Jdu zpátky na balkon.
Pozoruju svět kolem. Ah, můj mozek je naprosto přesycený všejakými blbostmi a metaforami, svíraj mě výbuchy vzteky a agresivity a pak jsi tu najednou ty, i když nezavřu oči. Je to zvláštní.

Slunce ozařuje šťastné obličeje uhnětené z cukrových pavučin. Ne, takhle se přemáhat nebudu. Všude jsou rozházené jeho věci a jeho hlas mi nahání husí kůži. Neumí kreslit a neumí zpívat, ale kdybyste jste ho slyšeli hrát na klavír!
Nakonec, ať už z přemíry afektovanosti nebo beznaděje, vztáhnu ruce a sáhnu si na obličej. Je lepkavý a sladký. Je z cukrové vaty. Jsem šťastná.
Ono opravdu existuje jedno světlo, které nikdy nevyhasne. A ty, můj milovaný? Hrozně ráda se dívám, když se usmíváš, tvoje rovný a bílý zuby svítěj v mym zmatenym životě. Snem jsi, a v sen se obrátíš. Nakonec, nic není skutečné.

pacific coast highway.

11. července 2015 v 14:01 | Hairspray Queen |  Provizorní Život (čti deníček.)
vdechuju do plic vzduch chudý na kyslík a pode mnou je celá země. fouká tady vítr, kterej odvaje jakýkoli monotónní šum z mý hlavy pryč. všechno to pode mnou vypadá jako mastná mýdlová skvrna, kde se prolínají metalické barvy.
večer si sednu na balkon a dívám se na nedaleký město v údolí, zářící oranžové světlo, které pořeže na tváři a pak se rozmlží. a vím, že bych na ta světýlka mohla zírat teoreticky pořád.
v noci nemůžu spát a všude je tma. někdy cítím, jak mi tečou slzy, a vím, že jsem naživu.

Morrissey v červeném saku mluví potichu a podmanivě, jeho slova vyznívají do prázdnoty, do pokoje, ze kterýho všichni pro jistotu utekli. "Nejsem si jistý, co je to štěstí, ale podívám se do tvých očí, a vím, že tam štěstí není." Musela jsem si koupit černej čaj - je to zvláštní, že tmavej čaj prosvětluje můj život. Neustále si jazykem přejíždím po pořezaném dásnu a mám tolik, tolik inspirace, kterou neumím ztvárnit! A to mě přivádí upřímně do šílenství.

často sedím a přemýšlím a přijde mi, že celek je tvořenej z detailů, z malejch drobností, který dohromady nedávaj smysl. tím chci říct, podívejte se na mou nástěnku, je tam tolik věcí, které jsou dohromady tak silně propojeny, že to prostě už nedává naprosto žádnej smysl.

budu umělcem, začala jsem přemejšlet jinak, pořídim si malířskej stojan a každý ráno si namaluju na obličej značení jaký maj indiáni a budu silná a šílená. vynaložím všechnu svou krev pro umění, protože upřímně řečeno nic jinýho neumím.
a. se ptala, kde beru všechny ty svý básničky a já upřímně nevím. bytost je nádoba na detaily, ze kterých v krizových situacích čerpá. šum v hlavě převedu na slova, na jeden zátah.

Dám si modrou cukrovou vatu, chtěla bych z ní mít paruku. Nikdy bych nemohla do deště, jinak by se stalo to, co báníci považují za metaforu zklamání. Miluju tě, Sugar Kane.
Už jsem ti, Wolfi, říkala, že si koupím zámek? Myslím to naprosto smrtelně vážně. Bude mít minimálně dvacet ložnic a velkou zahradu, na které budu pěstovat omamně vonící růže. Ustájím si tak tři koně a jezdit budu na Aston Martinovi. Vlastně se mi víc líbí starý model Ford Mustang. Na tom zámku budu mít sbírku porcelánového nádobí a budu tam tvořit, ať už literárně nebo výtvarně.

Jsem spálená hořká čokoláda na slunci a průhledná voda z potoka pořád teče dál. Trend štěstí se rozlévá po tvářích všech kolem. svý kočky pojmenuju Wolfie, Napoleon, Linda ..
jsem nádoba na detaily, jsem mýdlový flek, v němž se rozlévají všechny barvy. Jsem malinká osoba ve velkým světě.
Jsem strhnuta do tohohle zvláštního života. Jsem umělec, asi.