Ulice i lidé se rozpouští ve štiplavých kapkách deště. Miniaturní kroupy nelítostně bičují do nahých zad. Běžíme se zlomeným deštníkem, a já pištím a L. nadává. Do pěti minut naše šaty nasají tolik vody, která by stačila africkému městu na celý měsíc.
V kamenném starém domě je zima a sucho. Rychle ze sebe svlékáme promočené vlasy a prababička nám nabízí šaty, které kdysi dávno nosila ona. Je tady temno. L. vyfasuje tmavě modré šaty s bílými proužky na knoflíky. Vypadá, jako by utekla z filmu Karla Zemana, jako by byla žena lačně vyhlížejíc svého muže, který je zrovna ve válce. Všechny tři sedíme za rozviklaným stolem, za oknem stepuje bouřka.
Z vlasů mi kape voda do čaje. Mám na sobě černé šaty s růžově romantickými květy a čas se zastaví.
Ze zaprášeného gramofonu hraje swing a ta slečna u okna, s pohledem zasněným do těch očí, již následuje v taneční síni, ševelí francouzsky a já, neméně půvabná anachronická panenka otáčející se ve šperkovnici, se jenom usmívám "Oui, oh oui. Nous avons chevelure mouillé."
Tančíme spolu, šaty se vlní a na tvé tváři vedou dialog úsměv a výraz naprosté odvázanosti. Trumpety a pozouny a ďábelský klavír se houpou do swingového rytmu. Hlasitý energický blues vyžene blues v duši. Do tvého hrudníku se zarývá zpětný ráz revolveru jménem jazz a do tvých očí se vkrádá cosi, co mlčky a ačkoli nepodbízivě, tak intenzivně a nepřehlédnutelně křičí, že na to neustále přítomné hnití zevnitř jsi již naprosto zanevřel.
Utečeme spolu z propoceného parketu na balkon. Vlahá těla po sobě zanechávají pouze obláček páry v temné noci a pak se vytratí, dříve nebo později. Pokud to vezmeme z průměrného měřítka stáří vesmíru, i ten obláček páry je téměř transparentní. Ale co, dokud nám má co hnít, jsme "v suchu".
Lesknou se, ty oči se lesknou v téhle bohapusté srdeční arytmii a v tvém náručí ztrácím vědomí
(nebo ho spíše nabývám?)
Pod ulepenou vrstvou potu ani nezjstím, kam se přemísťuji chvíli před tvrdým spánkem. Města s prolomenými zády pokorně přijímají světlo a tmu, den a noc. Pokorně přijímám tu osamělost ranního chleba s marmeládou, pokorně přijímám, že jsem s tebou jenom když zavřu oči.
Procházím se po pobřeží Limba, robotičtí ptáci vrzavě kňourají a do očí mi bije chromatický odlesk. Pixely, antické sochy, oheň, tvá tvář, bosé nohy, lehkost mořského vzduchu, odprostění se od těla.
Jak kladu nohu před nohu, smutně mi dochází, že tahle krása, světelnost a elegance navždy přetrvává jenom v mimotělních zážitcích.
"Říká se tomu proces tvoření, na začátku je dvacet let, strach z rozumu a dokonalosti."
Jak tak stojím v předsíni, v naprosto mokrých šatech, s naprosto mokrými vlasy, (a že je tenhle záblesk, jako všechny podobně krásné a pokrokové věci, dlouhý pouze pár vteřin), najednou mě ovládne něco, co naprosto nedokáži popsat, ani kdybych sebevíc chtěla. Jsem tady, v domě své prababičky, která pořád někomu nabízí jídlo a je na všechny hodná a citlivá, spolu s L. čekáme na své manžely, až se vrátí z druhé světové války, a je to tak krásné svou pomíjivostí a zároveň svým klamem.
Ono vlastně ani nezáleží na tom, kdo jsem, ale kdy jsem, protože doba dotváří člověka.
Ono vlastně ani nezáleží na tom, kdo jsem, ale koho mám rád.
Ono vlastně ani nezáleží na tom, kdo jsem, ale jestli jsem rád.
A mně záleží výhradně na věcech, které se dějí mimo reálný čas a prostor. Jak spolu stojíme na balkoně a díváme se zarudlýma očima do noci, ty v bílé košili a kšandách, já v nepozorovatelném mlhavém oparu černobilých šatů, a jsou to vitězství a jsou to prohry a je to láska a je to naše doba.
A když jsme sami pro sebe, nad usínajícím městem, se všemi těmi robotickými slavíky a pobřežím, které modelovaly samy sny, v mé hlavě, v mém spánku, v téhle každonoční ztrátě vědomí, niterní energické pole naprostého souladu, krásy a elegance nám zpívá ukolébavku. Slyšíš ji?