Říjen 2015

jsem takový prapodivný jodizovaný dítě

19. října 2015 v 20:41 | Hairspray Queen
Na hranici mezi bdělostí a sněním zamčená ústa nezlomí ticho. Budoucí blázen třese moji míchou a dostává se dál.

Dlaně v bezprstých rukavicích si rvu do kapsy kabátu a jen stojím, koukám na spadaný listí a polykám ledovej vzduch, který mý plíce odmítají příjmout. srkám kávu a na nic nečekám, nikam nespěchám a nikam nejdu.
sleduju východ slunce a už ani nevím, kolikátý je to den. čas u mě nehraje naprosto žádnou roli. už ani nerozeznám jakýsi mý vnitřní vjemy od reality, v noci upadám do zapomnění - spánku (jenž je milosrdný a miluje mě mateřskou láskou, vhánějící mi slzy zívání do očí). Všechno se konstantně tváří, že je tak, jak má být. Nic se ani nepohne, nikdo si ničeho nevšimne. Všechno se konstantně tváří konstantně. Snažím se necítit, snažím se nevnímat. Různý protichůdný vjemy se ve mně spojujou v kyselinu, která mě bez povšimnutí rozežírá. Chce se mi jenom stát na autobusový zastávce a číst si nějakou pěknou knihu (César Montero nasedl na mulu a rozjel se zastřelit Pastora.) Jen ta kočka si spokojeně leží na rozsypaným gauči a spí.
Roztočíme mrtvýho čápa nad hlavou, prolítne oblohou, zvedne se vítr a roztočí mlýny.
Scheile není nestoudný! Nestoudné je, když vychladne čaj.. Scheilovy páteře mě fascinují svou citlivostí..

-Tam: Na hrozně nespecifický Vánoce, s červenými ubrusy a jehličím, se všechen prostor zmenšuje a zútulňuje.
Tady: atakujem touhu, máme sekeru. vůně novýho nábytku, neokoukané formy, malé formičky v telepatickým divadle. Noc - zemřel muž s melounem a já, boha jeho, zvracela kyselinu a převalovala se.
tak tedy stojím na tý autobusový zastávce, je pěkná klemra a nikdo ničím není.
tady i tam: - vřelý motory auta, vystydnout a nechat zbytek na dně, probudit se.
jenom se směju, nevím čemu, asi všemu.

příliš únavy = zběsilost (vedlejší účinek: tvorba cukrů)

5. října 2015 v 20:00 | xx. -j.
bolesti hlavy jaksi odezněly. výchova je tak mdlá a tupá! zvláštní na pravdě je, že nás zklame. není tak zajímavá jako lež. a já chci zajímavej život. jakmile něco někomu vyzradím, ztrácím motivaci. na stěně visí vycpaná hlava jelena, mýho nejlepšího kamaráda.

(kdokoli) nechce mi dát klíče. propaluju ho pohledem a jakmile ucukne bolestí od popálenin, vyrvu mu klíče z dlaně a nastoupím na místo šoféra svého osudu. je tu tma a dusno. pustím rated r a rozsvítím reflektory. je to chemická reakce, celá tahle halucinace, kterou považujeme za realitu. jenom chemická reakce, rozpouštění kostí a chvilka nepozornosti. utíkám pryč z davu, abych přehlušila samotu - sevřu pevněji volant a nedám možnost mým pochybnostem mě rozežrat.

dlouho jsem stála na místě, až se půda pode mnou začala propadat. ukradla jsem sledu událostí ty zatracený klíče od zapalování a teď moje tváře hoří a jsem odhodlaná a jedu do propasti. hlavou se mi promítají zkrvavené prsty z baskytary a červená voda, co zůstane ve vaně po barvení vlasů a zvuk protrhnutí celofánu, který doprovázení vymáčknutí pilulky z platíčka a pouliční lampy jsou moc daleko na to, aby hřály narozdíl od rozžhaveného náhrdelníku na krku, přes který nejde žádný vzduch. je tak těžký žít když toho máš tolik, co ztratit.

řídím bezohledně, ledabyle, bez zájmu, ale s urputnou vzteklostí, tolik podobnou
basovým riffům.. řasenka se drolí pod očima a já si šiju svůj vlastní krajkový slunečník proti spálení na popel, i když je oblačno. hraju unavenou, ale právě když jsem nejunavenější, dere se na povrch ta zběsilost, ojedinělá, prudká a nevzniknuvší bez vší té přeslazenosti.


[vlastně si pusťte cokoli od Queens of the Stone Age]

potřebuju to jako vodu v plicích.

4. října 2015 v 14:03 | Hairspray Queen
je pro mě těžký napsat i tu nejobnaženější větu. nikdy asi nebudu tím, co cítím uvnitř dokud neležím na zemi obličejem dolů. bojím se toho, co musím říct, protože teď je ticho, ale nezapomeňte na mě. ticho je někdy brutálně bestiální a já si nejsem jistá, jestli to rozpoznám, když se bubínky mihne zvuk. držím v ruce ostří, je studený a kovově lesklý. zhluboka se nadechnu a přivřu oči. každý slovo je další čistý řez. krev zaschne na ráně a do rána zmizí. slova, slova nedokážou vyjádřit mé pocity a slova jsou ten nůž a krev jsou moje pocity.

už si ani nepamatuju, jaký byl můj život předtím. netuším před čím, prostě dřív. moje pamět jsou jenom dojmy, vůně a střípky, o čem si nejsem jistá, jestli se to stalo, nebo jestli jsem si to vymyslela, jako skoro všechno. já si vlastně už na nic nepamatuju. dívám se na sebe v zrcadle, podivně matná a přesto reálně neuvěřitelná výčítka. šklebím se na sebe a když mi přesolený, odporný slzy stečou až do pusy, začnu se smát a slzím ještě víc.

všechno je v pohodě, budu v pohodě. nenávidím ten výraz na tvářích ostatních lidí, nedokážu cokoli pojmenovat, nemám NEJMENŠÍ ZKURVENÝ tušení, co se vůbec děje, nevím, co chci, nevím, kdo jsem, nedokážu se rozhodovat, nedokážu se přestat nimrat ve věcech, na kterých už stejně nezáleží. nedokážu se vcítit do druhých, a nejspíš ani nechci.
toužím po tom, něco cítít. moje tělo je rozbolavěný. ale zvykla jsem si. už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy cítila naživu. ale je to v pohodě. budu v pohodě.

každej má někoho, koho může nevědomky a systematicky trhat na kousky jako cukrovou vatu a že to lidi umí!
neustále se zdokonaluju v maskování, pudrování a skrývání svýho duševního rozpoložení. někdy je lepší nic neříkat, dokud se tě někdo nezeptá. a mě se nemá kdo ptát. cítím se mizerně osaměle. ach.