Únor 2016

my heart is in the right place - C9H13NO3

28. února 2016 v 10:56 | -j.
tentokrát jsem se odmlčela docela dlouho.
fascinujou mě infekce a všechno kolem fotografií. portréty - správný osvětlení, správný barvy a správná setina vteřiny, správnej výraz ve tváři.
dlouho jsem sem nic nepsala, asi před týdnem jsem sem v mym obvyklym záchvěvu dala článek, ale když mě to přešlo, tak jsem ho smazala, ani vlastně nevím proč. je to těžký, když ten největší smutek už odezní, ale ten článek tady pořád je.
chtěla bych toho říct tak moc, ale nějak nenacházím slova. chtěla bych fotit lidi a taky svý výtvory. na konci kill bill 2 jsem brečela - mateřství. nevěsta zabije bezmála sto lidí, aby se dostala ke své dceři. (tak mě napadá .. když nezabijete Boha, jak píše Nietzsche, zabíjíte vlastní děti - tím, že jim dáte život, je pošlete na smrt ..) ach, mateřství. fascinující zrození novýho člověka se svýma starostma, radostma, se svými črty a tajemstvími - všechno začíná u ženy. tenhle zázrak si zaslouží být každodenně připomínán a zvěčněn jehlou a inkoustem až do krve.
miluju lidi, ale někdy jsem z toho hrozně smutná. nechci se míchat do politiky, které nerozumím, ale člověk je jednou člověk, a ačkoli lidé jsou různí, pořád jsou to lidé. odkud se sakra bere všechna ta nenávist ke svému druhu?

za všechno můžou hormony. tak moc mě zajímá, co se stane v těle, když se člověk rozčílí, nebo jakému tělnímu procesu vděčíme za bolest hlavy etc. etc.
a pořád dokola mé záchvaty nesnesitelnýho vzteku a smutku a nostalgie a potěšení vystihuje text Serve the servants.
nebejt to všechno tak nesnesitelně zvláštní .. bejt tak Mia Wallace nebo podobně, prostě mít někoho, kdo by se o mě zajímal a na koho bych se mohla těšit po probuzení. kvůli komu by stálo za to bejt krásná.
usínám - jsem princezna, ale spíš mám někdy strach ze všeho. všechno nemožné a nepravděpodobné, co se stalo ve spánku, ztrácí svou podstatu. někdy si připadám jako sloučenina vitaminů, endorfinů, enzymů, žluči, cukrů, železa, lymfy, potu, hnisu, krve, hormonů. a jsme zase u toho ..

miluju to, když mám proč brečet. už se necejtim provinile, když se rozpláču jak malý rozmazlený děcko pro nic zanic, prostě kvůli nějaký blbosti. tak dlouho jsem doopravdy nebrečela, jak bych ráda brečela. roztodivná směs emocí se vlévá do nicoty, nicota nepodráždí oči k pláči.
během spaní a při probuzení a celý den se neviditelně a neosvětlitelně chvěju. mám příšernej vztek. foukni mi do krku a rozstonám se. achjo!

a tak je každý den repetitivní a jsem zdravej student, znáte to, žejo. Es tut mir Leid. vystopovat každý zákoutí lidskýho vědomí. tak moc se snažím se nerozplakat, když Wladislav hraje na klavír. všechno je fakt hrozně zvláštní a já mám někdy takovej strach a všechno mi přijde smutný svým počínáním - lidé, kytičky, zvířata, emoce, slova, to všechno je prostě neskutečně zvláštní. všechno je tak krásný a smutný a zvláštní. nad všim moc přemejšlim a nimrám se v tom, ale vlastně je mi už dost věcí jedno. vybavuje se mi krásý léto, kdy jsme s A. e E. vily věnečky z pampelišek a zdá se to tak hrozně dávno. teď je všechno stejný. divoký, nepochopitelný, zhojitelný jen časem. všechno se to zmítá ve vzteku a beznaději a hrozný touuuuzeee ...
jsem otrávená, drzá a smutná, prostě podle toho, co za písničku poslouchám.
a tak řvu a brečím a vztekám se společně s billy talent.
odevzdám se, až si urovnám nitě slov, který mi škrtí srdce.