Srpen 2016

vše již bylo řečeno, ale na ryzí pravdu si musíš přijít v sobě

4. srpna 2016 v 19:44 | J.
tak sedíme v tý prosklený kavárně a já jí řikám "chci se s tebou konečně bavit až do smrti, tyvole". Ale ne, tohle není to, co mý (jejíma slovama) rozkošný rty porcelánový panenky řekly. hej Nedory, ty stvůro, kterou miluju, neseď tu a radši drž jazyk za zubama než abys plácal naprázdno, nevyslovuj to nahlas, všechno pokazíš, znehodnotíš nehodnotné a přitom tak adiktivní, tyvole!

tak sedíme v tý prosklený kavárně, která vypadá jako terárium, jsme zvířátka, vtipný (směšný), němý, hloupý, my všichni Wilde se tomu opilej směje, nesměj se, Oscare, drž hubu, prosímtě sakramiláčku. sakramiláčku, sakramiláčku, sakramiláčkuuuu!

tak sedíme v tý prosklený kavárně a máš moc pěkný hluboký oči a já se snažim se do nich nepozvracet, kdybys je přivřela, bylo to o dost snazší, jenže ty je klopíš do toho zatracenýho sojovýho mlíka, protože je ti z laktózy špatně od žaludku, asi tak, jako teď mně. nesnáším hrnky se silnýma stěnama, miluju chladný vysoký stěny. tužkou na ni napíšu text Kiliána Nedoryho, pouštím si pořád a svléká se mi u toho duše-

tak sedíme- vstaň a choď, vraž si pěstí, až ti nateče lícní kost, sakramiláčku neříkej už ani slovo. posílej jí to mlčky, prociť to, ty hlupáku! proč nedokážeš nic procítit? potlačuješ to v sobě? já vím, bylo toho tak moc, už se to nikam nevejde a zvracet nejde, tak alespoň křič, ta šílenost, už toho bylo moc, příliš mnoho povyku a stejně z toho nic není, jenom snění a ta divokost. tak ráda bych se ti vyzvracela na stůl a na oblečení a ty by ses o mně starala.
a pak jsi mi řekla, že si mě prohlížíš, když něco vyprávím a já jsem viděla sebe sama, něžnou a temnou, divokou a průzračnou, bez toho spisovatelskýho přehánění. tohle je expresionistickej styl, můj styl je expresionismus, tady musíš přehánět. tak moc bych to chtěla všechno napsat, ale nevím, kde začít, má úžasná schopnost skládat slova do vět a věty do obrazů a zrcadel se vytrácí, neodcházej, tyvole. neopouštěj mě, živote, umění, neopouštěj mě sakramiláčku.

odjela jsi tramvají a já měla trpko a štiplavě kyselo v puse, věděla jsem, že tohle přece něco znamenalo, bude trvat tak dlouho, než mě poznáš, chtěla bych ti ukázat sebe, ale nechci tě opařit, to jistě chápeš.

čau, je to krásný dostat záchvat a prsty tančí po klávesnici jako splašený stádo hus, a pak to po sobě čtu a nestačím se divit- nepoznávám se, jsou to mé niterní záchvěvy a myšlenky, nad nimiž jsem se nedokázala pozastavit, nebo jsem si jich ani nevšimla-
nechci působit jako šílenec, jsem dokonale srovnanej člověk a je mi tak příjemně, ale nesmím se nad vším nějak hlouběji zamyslet. někdy je mi tak příšerně zle ze všeho, co se děje a co se neděje - jsou to maličký detaily, dojmy, myšlenky, je toho tolik a já to nestačím vstřebávat a nemůžu zvracet (tím zvracením rozuměj psaní, chytrolíne), protože slova nedokážou opsat to všechno, co se mi děje. slovo je proradnej, něžnej a temnej hajzl. na něhu jsou skoupý, ale netrpělivou horlivou šíleností nešetří.

tohle po sobě nebudu před publikováním číst, až potom si to přečtu a slíbím si, že tohle nesmažu, prosím, nemyslete si o mně, že jsem šílená, tohle je jenom expresionismus - hloupej křikloun.
tuhle hru slov, ostrou a nebezpečnou, a přitom nejasnou a zdravou, by ukonejšila něha. potřebuju ujistit, že je všechno v pořádku a že je vše tak, jak má být, a že všechno bude jenom lepší a já, co na to říct, se budu láskyplně (vděčně je to slovo) usmívat a budu tak správně spokojená, vroucný objetí a žádnej strach, sakramiláčku, vždyť život je nádhernej, a nesměj se tomu klišé, je to tak, jen si tolik nepřipouštěj některý věci. bejt tak člověk s hroší kůží - bejt tak hroch. místo toho jsem husa.

víte, teď jsem si vzpomněla, bylo to v zimě a pole a celá krajina byla poprášená sněhem, kterej svítil do noci a celý to vypadalo tak úchvatně a nekonečně krásně, že jsem tam stála bez dechu a byla mi příšerná zima na bosý nohy, ale v srdci se mi rozlévalo teplo, protože jsem věděla, že tohle je dokonalý a přesně sem jsem směřovala a že jsem na správný cestě životem. pak jsem se v noci vytratila z domu, obula si boty a vzala bundu, a běžela zasněženým polem a sníh se mi lámal pod nohama a měsíc svítil a všude bylo tolik krásně průzračnýho světla a já běžela a pak jen ležela ve sněhu a pouštěla si Zrní. bílá láva dne, bílej šum v hlavě a takový teplo v duši, že ten sníh by tál.

pak přes den bylo bílý i nebe a nebyla vidět hranice obzoru mezi nebem a zasněženou zemí. všechno bylo kouzelný a krásný.

teď v tom horku vim, že někdy je v zimě nejteplejš, ale jenom na chvilku absolutní radosti. všem, kdo posloucháte, bych chtěla říct - vytrvejte. všechno bude.
jen my už nebudem.
ale i ten pomíjivej život se dá trochu ochočit, spřátelit se, bejt Malej princ a mít svou lišku a prožívat nádherný období.