Listopad 2016

já, miláček znuděnosti

17. listopadu 2016 v 16:55 | J.
Jak jsem naštvaná, tak uklízím byt nebo přepisuju knihy. Stránku po stránce je kopíruju do wordu, a když mi brní konečky prstů, zahodim dokument bez uložení. Zaklapnu notebook s ráznym třísknutím, a jak tak sedím u stolu, pokaždý si zasednu nohu. Tisíce elektrickejch výbojů na nártu a lýtko se stahuje v křeči. Zatínám pěsti.

Po dlouhý době jsem si navlíkla bílej plášť. Vybavuju si, jak jsem před rokem, dvěma, měla oblečený kraťasy, černý punčochy, černobílý pruhovaný triko, conversky a bílej chemickej plášť. už nevim kdo mi řekl, že by se to líbilo Kurtovi Cobainovi. achjo!
tak teda sedim v tom chemickym plášti a jeho brada se mi zarývá mezi kosti předloktí. děsně to bolí, to by člověk ani neřek. pak mu dupnu na nohu, jak mě mrzí, že jsem neměla podpatky! zůstává mi z něj v puse pachuť a uspokojující, nikdy neuspokojený vědění, že je to kripl. směju se, když si kluci vyndavaj pásek z kalhot a švihaj se, ale bodá mě zvrhlá touha po bolesti, na kterou si tady nemůžu dovolit ani pomyslet.

chci být uctívána. dostává se mi pozornosti, ale mně je to málo. chci v něčem vynikat. hledám smysl tohohle všeho. jsem krásnější než kdy předtím, ale pro koho? chci stát modelem! chci být vážená a respektovaná! moje fatální krása a povaha by mohly zabíjet.

budím se z horečnýho snu o loknách a tvářičkách eddieho veddera do ušmudlanýho, nekonečnýho víkendu. z tohohle počasí mám náladu pod psa a zarudlý klouby na rukou z mlácení do zdi. asi se ukoušu nudou, pokud nenajdu cosi velkýho a krásnýho.
a co bude s tímhle blogem, fakt nevím, nechce se mi o ničem psát. všechno to vyznívá tak křečovitě. ze všeho, co napíšu, je mi nevolno, a většinu článků, který se uráčim napsat, stejně smažu. nenapíšu sem to, co do deníku, a má to svý důvody.
-oddávat se poslechu queens of the stone age a neřízenému šílenství. ať neni nuda.