Leden 2017

já jsem záchranář

23. ledna 2017 v 16:18 | J.
Najednou se rozední. Dřívější nevědomost se začne probouzet a měnit se v tupou bolest. Modřiny se začínají barvit do fialova, protéká do nich namodralá krev a okraje hnijí do okrově žluté. Dostanu příšernou žízen, ale z každého dalšího loku se mi chce zvracet, cítím ho jako usazující se kámen v žaludku. Nakonec nechávám vodu z kohoutku protékat skrz rty v nepřirozeném záklonu hlavy. Bere si bundu, nazouvá tenisky a ujišťuje se, že má v kapse klíče a krabičku cigaret. "Kam jdeš?" "Na pohotovost." "Nejedeš doufám autem," řeknu a sehnu se pro prázdnou lahev pod pohovkou. "Dojdu tam pěšky." "Co jim řekneš?", neodpustím si posměvačný úsměv. Skloní hlavu a vyjde z bytu.

Mám se snad za ním dívat, jak jde parkovištěm? Do chladné noci řeže pouliční osvětlení. Moc a moc mě rozbolí hlava. Teď mě nebaví hledat hlubší významy číst mimo kontext. A přitom se cítím jako nějaký klient psychologa, který jako ve filmech sedí v řesle a vágně si dělá poznámky do kroužkového bloku a nezaujatě přikyvuje, zatímco vy rozplétáte složité pavučiny svého dosavadního života a ještě za to platíte těžký prachy.
Jenže tohle se dnes neděje. Dnes na té pohovce jen apaticky ležím, zírám na protilehlou stěnu a nepřítomně si hraju s rohem peřiny. Jak se to stane, že už teď vím, že jednou za mnou přijde a představí mi svou novou přítelkyni, holku, ve které najdete moje rysy, ale bude hloupější a méně ušlechtilá. Vytetované obočí je jediná výrazná věc na jejím obličeji i na ní samotné, ale stejně si ji váš muž zamiluje. Nezamiluje se do její povahy nebo vzhledu, ale do své převahy nad ní. Vědomí, že je lepší a dokonalejší naprosto ve všem, je pro něj jako pohlazení, jako ten nejurputnější sen sadisty.
A veškerý ten dobrý pocit z toho, jak dobře si zařídil svůj život, opadne ve chvíli, kdy mu předchozí podezření potvrdí jiný muž v jeho křesle. To, že jsem ho předběhla, ho rozčílí ještě víc než skutečná nevěra, kterou ostatně mohl odhalit už před několika měsíci.

Tyhle neodvratitelné myšlenky mi nechají hořkou pachuť v puse, a dokonale mě uspí. Únava překoná strach, který se objeví vždy, když osamím, a zavře mi víčka. Zvuky venkovního světa, tramvaje, lidé, letadla, všechny výdobytky moderní techniky, se mi pořád na cestě do snu vzdalují. A pak slyším cvaknout zámek a ačkoli mě to naprosto probere, nechám oči ještě chvilku zavřené a až s úchylností dlouholetého feťáka se nadechnu toho momentu. Vrací se, a ještě mi odpověď nezkazila naději, ještě nevím, jakou má náladu, a tak by všechno mohlo ještě být v pořádku.
Posadím se a on vejde do obýváku. "Zapomněl jsem si mobil." Sebere ho ze stolu a já sáhnu po jeho ruce. Chytím ho pevně za zápěstí, jak jsem to dělávala tátovi, a jako malá holka se zalesknu v jeho očích. "Neodcházej, prosím," zakňučím a sápu se po jeho obličeji, po jeho nohách, kéž bych ho mohla svázat a pomalu dusit. Odstrčí mě, a venku zahučí projíždějící auto. "Prosím," tahá mě za sebou po podlaze, když se snaží dostat se ke dveřím. Chvilku jen tak stojíme, já mu pevně svírám kotníky a ležím pod ním, on se jen rezignovaně dívá před sebe. "Pusť mě," řekne smířeně. "Zůstaň tady ještě na jednu skleničku.", odpovím prosebně. "Tak ale jen na jednu poslední, ale ne chlastu, a pak už mě nech odejít." "Slibuju."

Je půl druhý. Sedá si na pohovku a listuje si knihou černobílých fotografií. V kuchyni to ještě voní od večeře, a ruce se mi už netřesou, když beru z police skleničky.
Whisky z lednice, a kostky ledu jemně zacinkají o hrubé, čiré sklo.
Jemu naleju tonic. V malém množství horké vody, kterou jsem si postavila na čaj, rozmíchám tři prášky na spaní.

Když si k němu sedám, dávám si dobrý pozor, aby nebyly vidět moje modřiny na stehnech. Vidí, že si prohlížím jeho zakrvácené rty a povídá: "Na tu pohotovost zajdu zítra, teď tam stejně nikdo nebude." "Na pohotovosti vždycky někdo je," odvětím. Ťukneme si hranatými sklenicemi a led mi spaluje jazyk.
Je nádherný, vidět ho takhle dokonale smířeného a klidného, srdce jen taje. Okamžitě usíná, stihne se na mě jen tázavě podívat vodnatýma očima, hlubokým jezerem, do kterého se teď zamotává jako Shakespearova Ofelie. Jedna bledá ruka mu visí skrz hranu pohovky, druhou má položenou na kličních kostech. Rty má rozkošně rozevřené, krev, která mu dřív stékala až po bradě a krku z rozbitých úst, zaschla a trochu se v tomhle prazvláštním čase leskne. Namočím kus vaty v odličovací vodě a sedajíc si na něj mu utřu ty potůčky, za který můžu já, ale víceménně si za ně může sám - chtěl mi dát facku, já ho dstrčila a on spadl na skříň. Teď už světle zrzavá krev se rozmazává všude kolem, a pak ji vata dočista vygumuje. Sundávám si kalhoty a košili, a obejmu ho. Oddechuje a ve tváři má výraz dítěte, který by si tak moc přál znova potkat. Jenže už to nejde. Snad jednou překleneme tu cestu a ono bude čekat uprostřed rozkvetlé louky, zatímco sluneční paprsky budou pomocí řas dělit obraz na dva. Tedy na tři.

vyblij bibli!

1. ledna 2017 v 18:58 | J.
sakramiláčku,
ano, to rozkošně otravné oslovení,
na nic se hlavně neptej
stejně ti hlaveň neodpoví
(vidíš, dnes si z tebe střílím a řežu se smíchy).
jak se to říká? poslední kulku si schovej pro sebe? to bys ale musel všechny ostatní rozdat
tak, už je tady zvěčněnej- sice nikdo ještě nevyvolal jeho polaroid, ale stejně bych nevěděla, co k němu připsat. nechci k tomu nic říkat. společný mlčení beru jako náboženství.
a náboženství je kolektivní neuróza.

poslední dobou až příliš silně koncentruje pocit, že jsem milovaná. snídám dort a můžu oči nechat na těch nádherných růžových květech. podstatně vše našlo útočiště v růžové - rty, květy, peřiny, šaty, perleťové oční stíny, srdíčka, kožešina, třpytky, i japonský sakurový deník , do kterého jsem si zapsala 13 snů, je cukrový.

jsem z lidí, co dokonale radí známým, ale sami se se svým životem nevědí rady. nesnáším kolektivní práce, všichni tak nesplňují moje představy, a když to udělám sama, všichni mě nesnáší- je pro mě tak těžký vycházet s ostatníma, prý mám hrozně komplikovanou povahu, ale rozhodně nejsem zlá. já vím, milá A., nejsem zlá, jsem znuděná, divoká a upřímná a já nevím, co ještě.
mým novoročním předsevzetím je zahloubat se do Freudova díla. "Cokoli konáme, pramení ze sexuální potřeby a z touhy po vyniknutí", jak říkám, tenhle blog je dokonalou psychoanalýzou, svou volnou asociací dávám průchod své hysterii a zmatenosti a podlosti a žárlivosti a já nevím, čemu všemu ještě.

jak jsme to říkali, ach ano, tady to je, napsaný růžovou, naprosto nechutnou propiskou -
nejprve se hrozně rychle a nelogicky, bezmyšlenkovitě, nadrženě, naivně nadchnu a hned je mi z toho zle a hnusí se mi to. nic mě neuspokojí, nic mě nepobaví. zažívám naprostou svobodu, když dělám i věci, do kterých bych se dříve neodvážila, abych našla nějaký chvilkový pobavení, ale cítím, jak se to všechno rozsypává a když je toho příliš, sutiny zase slepím slzama-
jak to psala mamka, mám to nalepený v deníku, ano, všechny krásný věci mám ještě před sebou. utíkej, ale nikdy neutečeš. jednou si mě zapamatujete jako velkýho umělce,méně nadanýho, více šílenýho, víceméně krásnýho. no nejsem rozkošná!