Únor 2017

Tout à fait, vy krysy!!!

9. února 2017 v 11:02 | J.
tenhle článek jsem si vysnila, spíš vypotila je lepší slovo. dokonce i ten název článku se mi zjevil v předsnění jako hotová věc, nad kterou nesmím přemýšlet a jednoduše ji akceptovat. unavená hledám příkoří spánku, ale jakmile si lehnu pod peřinu, moje hlava zešílí a začínná mi předhazovat všechno možný, co do tý doby bylo schováno, někdy hlouběji, někdy méně.
ať už je to jakkoliv, trpím u toho. přes den se mi motá hlava, věčně se potácím mezi představami, melodiemi, realitou dávnou i zcela čerstvou. nemám kouska klidu. když zavřu oči, mám halucinace, vidím barvy, zdají se mi šíleně živé a šíleně zvláštní sny a ještě než uplně usnu, na mě hlava plive slova. vymýšlí ostrý a bolavý střepy, který mi nedaj pokoj.

vize. musím nakreslit tohle, tamto poslat sem, vyrobit tamhleto. začínám vidět v barvách a tvarech, ve spánku cítím až fyzicky skutečný pocit, že držím úhel, že šustí papír. po mžicích mi jako fotografie vyvstávají před očima živé scenerie, které jsem kdy za svůj život viděla, byť jen na zlomek momentu. musím nakreslit ten skoro rozpadlý dřevěný dům na svahu, byla to láska na první pohled, ale ani jsem si ho nevyfotila, a teď si už nepamatuju všechny detaily, asi z toho zešílím-

básně a básničky. je to až neskutečný, jak slyším tyhle věci skoro jako písňový texty. nechce se mi vstávat a jít to někam napsat, a tak jen křečovitě doufám, že mi vydrží v paměti až do rána. jakmile spatří světlo světa mimo mou hlavu, zjišťuju, že vůbec nejsou tak dobrý, jak jsem si myslela, ale musím je napsat a zbavit se jich.

Mizerná matka jsem,
- a moje básně též.
Než přijde bílý den,
zadus mě polštářem.
A než se hrdým otcem staneš,
spal mě i mou ohavnou lež.
_______________________
vzpomínkou na tebe srdíčko rozbušit?
ne, nejsi drogou nebezpečnou
tvá láska zdá se být hnusnej a levnej shit
-ale co si teďka žíly mé počnou?
pak tam bylo ještě něco se lžící seškvařenou, ale to si bohužel nepamatuju...

sny. pamatuju si je, zapisuju si je, bizarní příběhy, scenerie nebo jenom předměty. tygři. rakovinou prožranej, zažloutlej a starej Filip Topol zvrací na koberec. hysterickej strach z burácející řeky. starej tlustej chlap leží na mý posteli a láme si hlavu, že musí naprojektovat Veletržní palác, ale nemá zatím žádnou vizi, a já se tomu divím, protože Veletržák přece už stojí víc než půl století, ale nemůžu mu to říct.

realita. lyže, vítr, chlap se zrzavym knírem, co pije mirindu. lívance a omeleta. parta, ve který všichni pomlouvají jednu ženu, ale tváří se, že se nic neděje. sudety a hory všude kolem, vrcholy protrhávají bílej opar a mezi nimi je důlek, údolí. vlak, vždy mě to nelogicky dojme, přijíždí do stanice a brzdí, až zastaví úplně a pak se zase pomalu, pomalinku rozjíždí s pravidelným, zrychlujícím se zvukem.
do reality se vracet nechci. pohádala jsem se s jednou primitivní bábou "všichni muslimové jsou teroristi" "za komunistů bylo líp", a nemám z toho úplně dobrej pocit. taky cítím lehkou šikanu z jiný strany, i když nemám pocit, že bych nějak provokovala nebo dělala něco špatnýho. přehání to. je hrozně ješitnej. proč jsou všichni chlapi tak ješitní?

proud vědomí a deníky. najednou píšu, co přichází a nehledám v tom smysl.
dvácátýho osmýho ledna. dvatisíce sedmnáct. prší venku? krev mi tahá oči a proud svědomí naproti osamělému plotu žen a dětí zůstává všechno, co kdy mohlo, ale nebylo. tak je to vždy, člověk si něco vymyslí, a pak zůstat tak v kleci bez rozmyšlenek se jen poddat větru a skřípotu náhodného tónu, úderu kláves a nenadálýho ticha, objímajícícho, děsivýho, výhružnýho, klepotání, šepot a neznělé slabiky, jamb. ty jsi mooje atomová nevěsta v závoji s květinama a krví laní, co stéká jako barva, kterou jsem natřel bílé panelové dveře od garáže, v noci, kdy se grilovalo a uhlí pálilo vše, co mu přišlo do dráhy, o co se tu snažím, nikdy nebudu tvůj vysněný syrup. tahá to oči, sítnice praskají stejně jako šlachy, mám tě nad sebou rozprostřeného jako nebe, pod kterým jsme spali, ve svých snech, kdy markéta lazarová spadla do louky u potůčku a co vlastně chceš slyšet, stoupni si na značčku a umyj to auto, tohle jsou vjemy, kouř a prach a náhodné sezdání bytí, krvácení rtů, drsně se o ně otíráš, Nabokov ve vlaku ti věnuje spiklenecký úsměv, zamotáváš se do toho, pokyne ti kloboukem, vrať se mi.
on mluvil příliš rychle a proč to zveličuju, modrý opar při moři, žhavý písek a palmy a Dubai, v celé své kráse rozprostírající se tyrkysové moře, mělké kilometry od břehu.

na kolena, ma tête est trop douteuse et si je commence parler en francais, tu sais j'en ai ral le cul.

1.2. je hnusně vypadající datum

1. února 2017 v 21:34 | J.
zmírám horkem
mám rozbolavělý nohy a lásky na rozdávání, škoda, že si netroufám ji projevit
lidi z toho vyvozujou důsledky a pokračování
ze sudých čísel mám vypolstrováno v krku
do deníku si píšu obyčejný mrdky, protože furt zapomínám a
snažim se násilně sebe samu svázat s realitou
je tohle proud vědomí, opravdu mě bolí nohy
potřebuju zase každodenní svatou monotónnost