Březen 2017

mlčky a tajně

30. března 2017 v 19:31 | J.
třešňový aceton
dal ze sakur vykvést muži
jsi anebo nejsi on?
jsi ten, co mi soudnost dluží.

likérový cukrovinky
tvých širokých ramen
dozajista otráví mě.
tak se smiluj! amen.

řetěz

26. března 2017 v 14:12 | J.
Matka by řekla, že to utíkání máme v rodině. Není to vkrádavý a hrozně tichý házení košil do batohu a plížení se nocí pryč, pryč od všeho, a ráno začíná novej život, jak by to udělal jeden typ mužů. Ale můj otec byl jinej, a já jsem taky jinej. Beru svý košile, ty nový a drahý, i ty starý, ve kterých mě mý budoucí příbuzní uvidí na fotkách z mýho mládí, tvářička vyholená, kolena sedřený, představy přehnaný a konto narvaný tak akorát na tramvajovej lístek. Beru je jinak, protože jsem jinej muž, stejnej jako můj otec, ach bože, pořád na něj musím myslet, jak odcházím. Beru je, svatební i kostkovaný košile jako svý děti do náručí, krčí se a tvoří jednu velkou kouli, ze které visí dlouhé cáry rukávů, a jdu dolu schody, zatímco druhou rukou a taky trochu nohou přidržuju sportovní tašku, kde se budou v autě přelejvat mý stohy papírů, úhledně svázaný v mramorovaných deskách. Nechci hrnky. Nechci propocený povlečení. Nechci naťuklej popelník. Nechci ji už vidět.

Došli jsme do bodu, kdy už musíš udělat něco se svým životem, otočit se na druhou stranu, vyhodit všechno předtím a nakoupit novej nábytek, a pak zjistíš, že je sice o dost hnusnější než ten předtím, ale fakt už nemyslíš na to, že bys ho chtěl zpátky. V určitym bodě už nechceš nic, prostě jen přežíváš a nepřemýšlíš nad ničím, víš, že to prostě nechceš, cítíš to v morku kostí, obaluje tě to, svazuje tě to. Ona mě svazuje. Prožili jsme toho víc než dost, ale cítím, že už musím jít, a k pocitům není vysvětlení, jednoho rána se vedle ní vzbudíš a víš, jistěji než cokoli jinýho, že prostě musíš odejít.
Tak jsem odešel.

Stojí ve dveřích, nechává mě odnést na třikrát všechny ty věci dolu do auta, a pak, když si už beru bundu z věšáku, sahám do kapsy pro cigarety, ale nejsou tam, a ona se ve svý bílý podprsence a rozepnutý saténový košili natáhne až nahoru do nejvyšších pater našeho, teď už jejího, bytu, balancuje na špičkách, košile odkryla kulatej zadek a pak ze svýho kabátu vytáhne krabičku, beze slova mi ji podá, a mně dojde, že už mi nikdy nebude krást cigarety, že je spolu nikdy nebudeme pokuřovat po vášnivym a mnohdy zoufale sobeckym milování, a trochu se mi zamotá hlava a zatmí se před očima, jako když náhle vstaneš nebo se dlouho díváš do slunce a pak odvrátíš zrak. Dívám se na ní a vytahuju cigáro z ty patetický krabičky, dávám si ho úst a ona pak řekne: "Tak ahoj, miláčku."


země divů s krasopisně rozskakující pachutí

17. března 2017 v 18:55 | J.
Jeho poznávacím znamením jsou rozbitý rty, značkový vlněný ponožky. Bydlí v zemi divů na kraji zahrady, hned vedle odpadkovýho koše.
Rybky se chystají tam naklást jikry. Ty rybky mají ostnaté trny na hřbete, smrdí jako sýr a pěkně se vám tam zabydlí, bezhlavě opisují a do toho poslouchají špatně temperovaný klavír, špatně zahrané a špatně procítěné Gershwinovo SRDCE. A vůbec se dají najít v mnoha ohledech horší věci než to, jak trávíme sobotní noci - bohužel.

Třeba to, co jsme provedli s jeho matkou.
Jeho Matka je tlustá, přímo zavalitá žena, voní jako toaletní pudr, nikdy nemá dost, vyceněné zoubky a kýchá, kýchá, kýchá, dokud ji nestříká krev z nosu a nepotí ji z póru. Vždy je na to úzkostný, svírající pohled, nechtěl bych na ni sahnout, byť si jen omylem a na kratičký moment otřít své póry o její - jsou rozevřené, velká tlama věčnoty, vydávají ze sebe nasládlou tekutinu - snad je to mateřství, a zároveň pohlcují veškerý život a klidný spánek do nekonečného schodiště, po kterém kráčí jako na trní sám velký klasik ve svém domě.

Snad kvůli, nebo snad právě pro bizarní rozestavění situace, kdy jsme se oba octli v čtvrti, která vypadala jako pustý ostrov, ten pověstný ostrov, na který si smíte vzít jen jednu, popřípadě tři věci (vždy bych si vzal zarámovanou výšivku, říkajíc "donde no hay sufremiento!") a umřel bych poklidným a pustým životem, zapomenutý, čehož jsem se vždy příšerně bál, ale tam by mi to bylo jedno, možná bych si zpíval sám pro sebe, mluvil nahlas, říkal nesmysly, nechal své vlasy padat do písku a dláždil jimi nerozpoznatelné cestičky bílého, okrově namodralého šumu.

Abych se ale dostal k věci, na rohu týhle ulice, konce vesmíru, ukrývajícím pod povrchem tisíce malých panenských lžiček, seškvařených sandálů, neúspěšných astronautů, zbytečných zdlouhavých byrokracií a falešných jmen, řeckých zkyslých jogurtů, zbohatlických úsměvů, přikládajících význam té poutavé hostii CHLÉB se solí z tvých očí, laskavých, mateřských, svítících, živějších než všichni kolem. ti kolem jsou mrtví, jejich oči nesvítí, jejich duše netančí, jejich těla sice vykazují fyziologický známky života, ale to není život, ach proboha, jak by tohle mohl být život, vždyť to je něco jinýho, něco tak krásnýho a šílenýho, na co oni nikdy nebudou mít odvahu, s tou jejich měšťáckou ctností, která je stahne z kůže do bláta.

Na rohu tý ulice jsem se tě zeptal, jestli to není hřích, být tak krásná a chytrá, hořící jak ta nejvýsostnější sirka, vybuchující jako měděný ohňostroj.
Rozleptali jsme si chléb se solí, stylisticky vyvážený, podivně bezpečný a určitě zakázaný. sůl chutná jako malé kamínky, oblázky na dně zatavené řeky, úzkostlivě nehledící na koryto času protékající skrz říční stehenní překližky, jednoduše je lepší stát tam a kdo říká, že tohle není ten život, chléb se solí, kristovo tělo, a místo vína budeme mít typicky propalující štěstí, přímo trhajíc se.

neurobeat

9. března 2017 v 20:35 | J.
slovo slovo slovo rým
tiká budík, co já s tím
umřel mi sen, co teď s ním
jeho prach zůstane za nehty
- ale co s ním vlastně ty?
PRASKLÁ MLÉČNÁ
TABULKA SKLA!

kyselina máselná
zásada vskutku zřetelná
nasládlý ethanol
broskvový srdcebol

tvoje ruka

smrdí jako hnijící zvíře
je ta ruka vůbec tvoje?
a proč to zvíře vztekle vyje?
jsi vůbec svůj, když nejsi můj?

jazyk těká, jazyk brní
pes si štěká, kočka vrní
zamotaj se ptáci v trní
v hlavě maj už jenom zrní

zamotaní, udušení
sprchový kout orosený
stejně jako oči matky
pláče - proč je poměr krátký?!

prší, dupe, skáče, děsí
krásný muž má mokré vlasy
v hrudi šípy, prolévá je
je to zvíře - vztekle vyje

neon víry v tkáni krájí
zelený čaj koktá "zab ji!"
tam, kde prší, není zbytí
dostihne tě zvěře vytí!

z duše mi vykvet velkej černej květ ..

3. března 2017 v 20:59 | J.
Popel z nedopalků
mých nedočkavostí a nedospánků
nepovšimnutě dopadá na koberec
Hraje tak falešně - zpocený mládenec!

Než popel odpadne, třikrát se otočí
dřevěná baletka kolem své osy
Nehty má z korálků, a vlasy z perletě
a svýma očima i zubatou zkosí

Počkej, až dohraje, podlitý krví
až ruce spočinou na nohách ženy
Poslední tón zazní stejně jak prvý -
Zvláštně je ten klavír rozlazený!

Zní jako baletka, jak strašlivý smích,
i léta radosti uslyšíš v něm.
Tóny, ty herečky, tančí si jen
A pokud píseň poskládáš z nich,
z baletky vyskočí jediná z žen.