Duben 2017

ethylester kyseliny mravenčí není rumem!

25. dubna 2017 v 20:13 | J.
ve dny, kdy nejsem krásně oblečená, učesaná a namalovaná, jako bych plýtvala svým životem
tam někde zezadu mi pořád chodí na rozum "cena Alfréda Radoka", neni to už ani pojem, je to prostě jen slovo, slovo
olejzá mi hlavu, ach, píchá mě do třetího oka
A - už je tady Hamlet. v medvědím kožichu, přidupe si to, vyje a stává se raněnou laní,
Ofelie, vržena na zem, znásilněná, v špinavém aktu výkvětu lidstva, freudovské povahy a neodvratitelně smrtelného libida. smýká se, kope nohama, a pak už jen leží.
"ach, dík patří tobě, ty chvění, roztouženosti, a přenááááádherná symfonie ..
Díky bohu, že já jsem ještě mladý a krásný a pln hormonů!"

Jakob Dřevný

5. dubna 2017 v 20:43 | J.
Snad se jen skrývá ten cit -
rajský plyn ho omámí.
Odrazení zvěře.
Neokysličený dusík.
Obětní beránek masy
pohazuje svými vlasy-
šíje se zdvíhá a hned zas mizí.
Však i náhodu lze prozradit!

Ça pourrait être moi!

1. dubna 2017 v 18:22 | J.
Propadám se hlouběji, dolu do země mezi polystyren, jíl a roztouženou ploštici rudou jako krev. měla jsem střepy zabodnuty v hrdle, v hrudi i v rukou, krvácím a jen zírám do prázdna, odmítám s kýmkoli hovořit, nejsem schopna rozvázat pořezaný jazyk strništěm rozebraným v lahvi od mléka je to sen anebo není, jdu dolu po schodech, jdu hlouběji a na konci cesty je jistě ta zemina, ornice s polystyrem, chemickým vzorcem, na který nikdo nemůže přijít, jdu dolu po schodech směrem od nástěnky a na oranžovou, nebo žlutou?, zeď svítí slunce, je krásný den, zdálo by se to tak, kdybychom nebyli tady, v ruce držím skleněnou lahev s mlékem, má úzké hrdlo a kvete, je krásná a estetická, všichni ji milují a souloužili by s ní, samozřejmě, a zakopávám, nohy soupeří se mnou a peklem a padám, ruce s lahví pod sebou, střepy, slyším střepy, zabodávají se mi do hrudníku, do ňader, ohavně nesymetrických ňader, dřou o klíční kost, trčí kolmo z mého hrdla směrem do prostoru, krvácím, všichni se sebíhají, ptají se mě, ale všechno je tak rozmlžené, vidím je, ale motají se, tančí zvláštní tanec hulu, mluví řečí zulu, z níž mi donášejí jen odlesky a ozvěny, stejně jim není rozumnět.

a koukejme, copak mi to kape z očí? zvláštní, na malý moment jsem si nelogicky a bezdůvodně myslela, že jsou to slzy, ale je to krev, stéká po bradě, otáčí se na ohýbu čelisti, smetanový srdcebol z pákistánu, rozlévá se do slabin mezi kostmi hrudníku, ztrácí se a zamotává se v útesech, ostře tvarovaných samotným Rodinem, snad, zdá se, že i přesto ostatní děsí, tričko mám celé promočené, nasáklé, potřísněné, je to tak obyčejné a každodenní, nerozumím, proč ostatní tančí ten tanec, motají se v ostnatym rytmu, pijí mléko ze země, omámeni parabenovým halucinogenem, nechají mě se o ně opřít, nedávají mi prostor se hnout, je mi pohodlně, jako bych ležela na vyhřátém asfaltu, sauna o tělesné teplotě plazu, roztodivná epopej o dvou slovech, nakažlivý virus vodových mloků, potácejících se v rytmu toho divného tance, který kolem mě tančí, jako bych byla obětní beránek, se sametovou mašlí kolem krku, obětována bohu slunce na vrcholu mayské kamenné pyramidy, z dálky slyším volání, anebo je to již klepání mého bůžka na dveře mé komnaty, ach vstupte, vstupné dobrovolné, vnik zlovolné, nedovolí mi se hnout a jako bábovkového beránka mě nakrájí na plátky, rozdají si mě, budou mě zakusovat do rytmu toho prazvláštního pradávného tance, neukřižujte mě, prosím vás, moje poslední přání, sesbírejte ty střepy a pošlete je poštou k hrobu jamese deana, však on bude vědět, co s nimi dělat, pořeže si svou krásnou tvář, budeme oba pořezaní, náš syn se narodí jako ta nejnepravděpodobnější kombinace našich nejkrásnějších šrámů, a jak tam sedím, opřená ani nevím o koho, sroluje se mi podkolenka, jo, vidím to jako na videozáznamu, opravdu jsem vypadala takhle, ach!

napadne mě, že z mých očí se sypou květy, nejspíše růže, s přihlédnutím k všem těm trnům drásajících mě, ty střepy, schválně, jestli po nich zůstanou díry a pak jizvy, jako když jsem, ještě jako malá a blonďatá, prolítla skleněnýma dveřma, křížek na dlani, indický znamení na čele, nejrkásnější květináč zalévá se sám, v roztoku rozpačitých láků ohoří a zkroutí se jako okvětní lístky seschlé květiny, možná je to znamení, co já vím, zůstává toho tolik nezodpovězeného, ale už teď je zřejmé, že to nenabývá důležitosti, pokud to není zabaleno v krabičce, není zbytí, nedá se, nedá se, nedá se!