Listopad 2017

schovávaná

28. listopadu 2017 v 22:01 | J.
femme fatale
s revolverem a cigaretou
ženský rým
mužský princip
ženská intuice
dětinská upřímnost

vím, že se budu mstít
až na to budu mít!
nádherný dlouhý nohy na vysokých podpatcích
umění demolice
jsem koťátko, který zatne drápy
který zbije cucflekama

střípky

25. listopadu 2017 v 11:51 | J.
myslím na dny a roky na sídlišti v paneláku,
kdy jsem ráno koukala na pohádky, máma kouřila cigarety na balkoně ve svý zelený bundě
měli jsme rybku, jmenovala se Fredynka, byla to červená bojovnice pestrá. pak jsme měli Fredynku dvě, a pak modrýho Fredyho, to jsme ale už bydleli jinde.
chodili jsme si do večerky pro bílý gumový myši a sbírali kaštany u kapličky.
teď se tomu místu vyhýbám, přijdu si v něm jako ve snu, jako bych si to vymyslela a to místo ve skutečnosti neexistuje, je to totiž tak mlhavý a přitom povědomý.
mám různý střípky, který si začínám vybavovat až teď, o pět, o deset let později.
cítím takový zvláštní útulno a prosto, který asi nevysvětlím. bílý vlněný punčošky a teplý boty a starý šatičky, blonďatý vlásky, cesta vlakem, jednou jsem omylem snědla mýdlo ve vlaku, když mi byly dva, jely jsme s mámou na Slovensko, pamatuju si jen tu cestu vlakem, skály odrátovaný proti sesuvu, tunel, světlo, pole, les, drkotání do spánku.
myslím na ty velký oslavy, když jsme přijeli, a sešla se celá dvacetičlenná rodina. seděli jsme u prababičky v obýváku, velký lesklý sekretáře se zlatými skleničkami, křišťálovej lustr, vybledlá tapeta, hluboký křesla se žlutým potahem. chlebíčky, solený buráky, želé bonbony. vždycky jsem dostala spoustu dárků a máma je odložila na zem, opřený o židli, a já nedočkavě nenápdně koukala skrz ouška taštičky, co to asi bude. všechny ty sponky a sprchový šampóny s princeznama, a panenky a zápisníčky a plyšáci, co jsem dostala!
kdy se to stalo, že jsem tak velká a nešťastná?

jsem dorian gray

23. listopadu 2017 v 17:45 | J.
chybí mi,
chtěla bych si promluvit bez pýchy a uraženosti
nadřazenosti a zadluženosti
ale pořád se jen motám v kruhu, když už si myslím, že jsem venku, zase se přistihnu na to myslet.
nejhorší je, že bych se zničila. že to nemůže fungovat. že bych ublížila všem včetně sebe. dobrovolně bych se zasebevraždila s vidinou krátkýho prchlivýho ukojení
ach bože proč je všechno tak nesnesitelný?
jsem naprosto nesvěží, jsem otrávená ze svýho ksichtu a zároveň mě nic jinýho nezajímá ..
chci, aby se stalo něco strašnýho, abych byla konečně vysvobozená. vždyť princezny maj bejt vysvobozovaný!

i think i'm dumb

16. listopadu 2017 v 20:33 | J.
bla bla bla jsem inteligentní, samostatná, zodpovědná, krásná žena
všechno a všichni mi leží u nohou. co mě trápí je vztek. mladickej horečnatej vztek na všechny a všechno. všechno je tak nesnesitelný. nedokážu se ovládat - utekla jsem z hodiny, třískla za sebou dveřma, seděla na chodbě a dívala se do prázdna. nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo - přišlo mi fakt nesnesitelný tam zůstat stát. nesnáším, když jsem ponížená. myslim, že mi to vadí nejvíc ze všeho, co se mi může stát. bejt ponížená. přitom se mi to děje skoro furt, mám pocit. jsem trapně narcisticky egoisticky nádherná, že to snad ani neni možný. bojim se dělat to, co chci, bojim se zpřetrhat zábrany, protože by se mohly rozletět a jejich střepy mě bolet celej život.
měla bych rychle začít něco dělat, dokud mám energii, potřebuju se zlepšovat v tom, co mě baví, protože mě vlastně nic moc nebaví. to, co mě baví, co mi jde a co miluju, zůstává nedoceněný.
připadám si izolovaná. jako když jsi nemocná a nejdeš do školy a koukáš na hodinky a říkáš si, tyjo, deset sedmnáct, co asi teď dělaj na matice .. izolace je to správný slovo, cítím se odstřižená od všeho, co se děje, jako když se díváš na livestream nějaký události a je ti najednou tak zvláštně líto, že tam nemůžeš být a že místo toho sedíš v pokoji a díváš se na livestream, a najednou tě napadne, co je to vlastně realita, a začneš se zamotávat do celýho světa.-

já fakt nevim, jsem rozkošná a nechutná zároveň, jsem slabá, a zároveň neskutečně silná, jsem inspirativní a přitom dokonale prázdná, jsem osamocená, izolovaná. jsem špatná kamarádka. neumím lhát, předstírat, že mě něco baví nebo že se mi to líbí. jsem asi až příliš upřímná, a přitom skoro pořád lžu. bla bla krajčovský rádoby intelektuální protiklady.
ráda bych to vyjádřila, ventilovala to horko uvnitř skrz slova, ale nějak to nejde-