Leden 2018

podivuhodný mandarín

31. ledna 2018 v 20:21 | J.
a v hlavě hukot krve
a v očích noční stín

do nějž Bondy plive
metamfetamín
.

uzívaná

30. ledna 2018 v 15:18 | J.
usla jsem ve větrným odpoledni
měla jsem vizi o zvláštním sudetskym městě,
krčilo se pod horou, žilo v jejím kožichu jak milující vši
staré domy se záclonama, polívka, krb
mokrý asfalt, šlehačkové zákusky v cukrárně na náměstí

probudila jsem se
a zjistila, že ten zábér jsem zrovna viděla dokumentu o kittchenovi
a taky vůbec nerozumím smyslu procházek
fouká mi vítr do vlasů
jak ve filmu z dětství

zodpovědnost

28. ledna 2018 v 0:06 | J.
obdivuji Charlotte Gainsbourg
nitky cév se každý den zadrhávájí
a pak zase rozplétají a rozprostírají
do klubka, z něhož tvá matka při pletení
tahá vlnu
starodávný letní ulice
Zenklova a procházky po městě
obchody s koženýma botama,
zmrzlinový pohár a jízda tramvají

cítíme tíhu, ale skrz prach se
laskavě usmíváme
opření o futra dveří do velkého světa

bla bla bla bla prožij si to bla bla bla rozdejchej to

23. ledna 2018 v 18:18 | J.
kolektivní halucinace
v ty
dny, který tě drží pod krkem, nedovolujou ti dýchat
máš pocit, že už nikdy nepřijde ráno, že už nikdy to nebude dobrý
v tu chvíli si nedokážeš představit, že by ses měla ještě kdy radovat
výst normální život
už navždy si budeš nýst tu temnotu, někde uvnitř

došlo mi, že všichni si nesou svou temnotu, tíhu lidskosti,
která se nedá sdílet, nikdo ti s ní nemůže pomoct, odlehčit ji
ta tíha a bolest se nedá nikomu ukázat, podělit se o ni
každej je vlastně sám
každej je tak hrozně sám
a každej se s tím musí sám vyspořádat

a najednou jsem chápala všechno zlo,
všechny úchylky, alkoholismy, děvkaření
afekty a vraždy
ta nesnesitelná tíha lidskosti, ta bolest života
dá se s tím žít, děláš všechno pro to, aby spíš jen spala
než tě plně ovládala
opiát porna, materialismu, náboženství
a všeho, co ti dá pocit, že nejsi sám

jenže každej je tak sám
a když si to uvědomíš
budeš z toho dost v prdeli
ale uvědomit si to je první krok
k tomu se s tím smířit

ale dá se s tím vůbec smířit?
ta tíha je chvílema tak neúnosná!
že uděláš cokoli, abys ji zmírnil
šňupat omítku, týrat druhý lidi
pracovat a ubližovat si do krve,
vyměňovat barevný papírky za píčoviny,
který stejně nepotřebuješ
jsi naivní čurák,
myslíš si, že věcma zaplníš tu prázdnotu?
vysmátý šťastný sjetý rodiny na reklamách na pračku
pravidla a autority, každej od mala vyrůstá ve strachu
pak budou kolektivně nenávidět všechny, kdo se neposerou

voskový figuríny
roztavěj se, jakmile přiložíš do ohně
jenže oheň musí bejt,
udržuje tě při životě,
je to to jediný, na čem záleží
jen ať hoří, buď pochodeň,
spal všechny kolem včetně sebe
vysměj se jejich ubohejm zvadlejm jiskrám

všichni jsou tak nechutně olepený lepkavou nenávistí
každýmu něco chybí
holky jsou na sebe tak hnusný,
deprimovaný, závistivý čubky
odkud máš tyhle šaty
s kym teďka pícháš
jsem chytřejší než ty, mám na to papír, vidíš
nemám žádnou osobnost, potřebuju kolem sebe další čtyři kundy
uniformovaný, neženský, nežijící

ale všechny tyhle odporný věci
ti jenom dokazujou
že vztek je energie
a o mých touhách klidu, lásky a mateřství zase někdy jindy

film

20. ledna 2018 v 14:45 | J.
zahlédla jsem tě ve snu
modrá košile se krčila mezi škrobeným límcem
maličká ruka s tlustými prsty ti hladila ucho
tahala tě za vlasy
za vámi povlávala záclona v okně vedoucím do města
červená budova s bílými římsami
praskal krb
až později jsem procitla,
že to nepraská krb
ale mé srdce
když do záběru vešla jiná žena


krční svalstvo

17. ledna 2018 v 16:52 | J.
dnes:
jdu, namátkou si vzpomenu na x, a on jde zrovna proti mně.
pod nohy se mi pletou děti. beru jednoho chlapečka s čepicí, co mi stačí po pas, za ramena a něžně ho vychyluju a odsunuju, abych mohla projít. x to sleduje s úsměvem, je to silnej moment.
a. mi dnes řekla, že kdyby mě brala vážně, tak už mě má ve sklepě. nebo kde!

prcat lítost

16. ledna 2018 v 21:07 | J.
ostře žlutá
tak krásná
nestojim o ničí lítost
chci respekt, krásu a moc
mý unavený svaly
budou se smát a pojídat své maso

třetí lednovej

15. ledna 2018 v 17:06 | J.
miluju Jakuba Königa
jeho blog, jeho psaní, jeho hudbu, jeho strachy a smutky, mám radost z jeho lásky i nepití
dnes jsem vůbec nemohla spát, a když jsem konečně začala usínat, zvonil mi budík ..
kolotoč, pořád ta věčná nuda, nedá se s tim dělat nic
dnes jsem měla cigaretu, smrděj mi od ní ruce a v puse pachuť dehtu, nechci se tisknout rty
ráda se dívám, ale tohle bylo nechutný

stalo se to, čeho jsem se bála, moje kamarádky na mě jaksi pozapomněly, jsou rozčarovaný tou neustálou přítomností, za ten tejden mě uplně vymazaly z paměti
a já se nechci připomínat, teď jsem neměla náladu vylýzt ze svý klece, aby si mě poňuchňaly jako domácí zvířátko, na který si vzpomeneš jen, když chceš něco ty, a na něj kašleš

mám delší ruce nebo nohy?
dobrou noc, snad mě zachvátí hlubokej snovej spánek a já se pak zas vynořím nad hladinu
odpočatá a krásná

krásní herci v televizi a nehmatatelné prázdno mezi rukama

9. ledna 2018 v 17:11 | J.
žít sám je snad ještě horší
než muset spolykat svou ješitnost

oblékla sis úzkou sukni
ve které se špatně chodí
trpět pro krásu
žádná slabost není dovolená
a přece je vše dovoleno
není-li boha, spočineš v náručí
Ivana Karamazova

toho hezkého z televizní inscenace

hladí tě bříškem palce po rtu
pohodí tě na zem
rozbiješ se jako panenka
jeho panenka na hraní
rozpláče se, když ji zapomene ve školce
chceš mu sloužit
a přitom ho ovládat
vidět ho trpět
propíjet se nocí
zakusuje se do něj ostrý chlad
tam někde v hrudi
přeješ si ubližovat a hrát si na ublíženou
v té inscenaci
na tom pódiu
kéž by vás všichni viděli
obdivovali by tu krutost, s jakou tě bije
že mu patříš
a on patří tobě

celí rozněžnění
fatální a žhaví


můžeš všechno, co chceš, rukama sahat po trnech

1. ledna 2018 v 19:37 | J.
cítím to, když jdu sama městem, prodírám se davem, lidé mají ve zvyku v davu někoho hledat, někdo je napadne jako první. cítím to, když jdu sama pražskými ulicemi, když se vítr probíjí fasádami secesních domů, žít v upřímné ostrosti, jako ve filmech od Godarda.
cítím to, když jsem sama na oslavě, všichni kolem se v páru smějí a pijí víno, jsou přece tak staří, že už nejsou schopni žádného citu, samota mě svírá v jakékoli skupině, vždy hledám toho jednoho, ke komu bych patřila. komu bych patřila.
za několik týdnů se můj vnitřní život změnil a já stojím před situací, která se bude velmi vléct a nebude snadné si ji udržet pod kontrolou. snad ještě nikdy jsem si tak nepřála, ať to vše vyjde, ale i přesto cítím takové zvláštní prázdno, které se snažím potlačit a nemluvit o něm, nevšímat si ho a nepřipoutět. to je asi tím, že to trvá příliš krátce .. a já se chci dozvědět víc. učím se být trpělivá. pak bude vše dobré.