Únor 2018

noční proud

24. února 2018 v 22:01 | J.
s odstupem času vlastně lituju veškerý tý energie, strachu a bolesti
kterou jsem na tebe vynaložila
nechávám to tady jako odkaz samu pro sebe
abych si vzpomněla, jak moc jsi za to nestál
poslouchám tvou oblíbenou píseň a rozpomínám se
teď je všechno jiný a teď jsem já ta, která se bude mít líp
nezasloužíš si mě
chci, abychom se měli rádi, ale vždy tebou budu opovrhovat
tvejma levičáckejma kámošema, který neznám
tvou nechutnou povahou
tvou zabedněností, tím, jak jsi hloupej, nevšímavej, dětskej
ale stejně jsi byl jedinej, o kom jsem snila
u toho songu si to přiznávám a odebírám tomu moc mě dál trápit
wake up wake up wake up from your dreams!

těžko říct

23. února 2018 v 14:25 | J.
skrz střešní okno
hřeje slunce
dopadá na můj krásnej obličej
kterej mi v určitých chvílich
leze neskutečně na nervy
a nejsem jedináááááá

venku je moc hezky
venku, kde já nejsem
nevytáhla jsem z domu ani koneček prstu
včera jsem měla horečku
jsem napuchlá
ze všech těch hormonů
panenský psychózy
věčný střízlivosti
a naprostý nesrovnanosti

měla jsem se svézt tramvají
sehnat si fixy a třpytky
vykašlat se na cigarety
jako všechno, co, když mám,
tak to najednou už nechci
ale když to nemám, tak šílím

myslim, že to jsem mu jednou řekla,
jsme rozhádaný nebo co
nevim
v ničem se nevyznám
kdybych v tom alespoň měla jasno
kdyby se stalo něco dramatickýho,
co by ukončilo tohle únavnýýý tápání
skončilo by to
náhlou smrtí
nebo stěhováním se
vyspáním se s jeho bratrem
co já vím

venku je fakt hezky
bohužel jsem při horečce ani neměla vidiny
ale zdál se mi zajímavej sen
že mě skoro zajela tramvaj
přecházela jsem akorát cestu k obchodu
v tom obchodě měli tužky a klíčenky a trička s dinosaurama,
chtěla jsem si to všechno koupit,
ale neuměla jsem se rozhodnout
co na tom záleží
vlastně
teď, když tady sedím v tý záři
v tom kosodélníku slunný záře
jak v nějakým výjevu

včera, než přišla horečka,
jsem se zmítala ve strašlivý bolesti osamění
bylo to takhle:
seděla jsem, opírala se rukou o stůl, skoro ležela
a jen sténala
strašlivou bolestí
jsem tak samaaaaa
zapomenutá
odkopnutá
jak prázdnej dům
rozpadající se

co si to tady vůbec fňukám
při nedělní chvilce poezie
vždyť já vůbec nevím, co dělat
je na tom něco hrozně tragickýho
mladý krásky vržený do světa
zmatený, pyšný a rozmazlený
a nic jim není po chuti
nic mi není po chuti

včera jsem snědla hrozně moc bonbónů
slepily mi hustejma slinama patro k sobě
chtělo se mi zvracet
pak přišla ta bolest ze samoty
a pak horečka
ráno bylo všechno nějaký podezřele normální
ale teď, jak vysvitlo slunce,
a pálí mi skrz střešní okno na opuchlou kůži,
je mi jasný, že dneska je divnější den než jindy

ráno jsem se dívala na starý fotky
jemně jsem našlapovala
můj táta mě má fakt hodně rád
spálila jsem tužku jen tak
sledovala jsem ji hořet v prstech
závidim lidem, co už maj zažitý
jak žít

úděl žen

21. února 2018 v 19:44 | J.
raz dva tři
zlostí nešetři
pár ran mi uštědři

čtyři pět
chci krvácet

šest sedm osm
podobat se obrazům
těm smířlivým, laskavým ženám

Lukrécie s jizvou po očkování
Ofélie vonící po suchém šampónu
Nymfy v louži na chodníku
Eva s hadem obtočeným skrz piercing v prsou
Jablko hříchu vyleštěné mikrokrystalickým voskem
Kleopatřiny peřiny ze syntetického hedvábí
Dopisy hetéry trhané Jungem na kusy
Pohledy Artemis bodají ve slabinách

devět deset jedenáct
horečku si nechám zdát
před Schielem se chci rozplakat
své tělo mu ukázat
sílu svou mu věnovat

umělcům se nechám zdát

crawl home

19. února 2018 v 21:51 | J.
než jsem usla, představovala jsem si, že tě vezmu na trestnou výpravu. vzala jsem si svý nejkrásnějši boty, červený vysoký lodičky a když jsi ležel svázanej na zemi, kopala jsem jima do tebe.
naložila jsem tě do auta, ležel jsi na zadní sedačce. z rádia jsem měla puštěný mezzanine. "tohle tělo jsi chtěl?," říkám a svlékám se z šatů, abych si je neušpinila od tvýho hnisu. tak se dívej. teče ti krev z tváří, rty pod kobercovkou. žádnej muž si nezaslouží mou čest či shovívavost, a už vůbec ne ty. odměřenej, chladnej, zabedněnej chudák.

ráno jsem se z toho skoro zblila.

úmor

16. února 2018 v 21:06 | J.
madrigal o koitu
sonet o bolesti
splnění svých slibů
básník nedopustí

tak zase odjinud

15. února 2018 v 12:24 | J.
křik. ženství. zběsilý praní se. křičení. hlasitý.
haha pj harvey už to řekla, baví mě vypadat jako děvka a myslet jako politik.
jak vlastně vypadá děvka a kde je ta linka mezi tím, vypadat jako žena a jako děvka? lacinost? preciznost? promyšlenost? explicita? společnost? bla bla bla
chci být ženská žena, až přehnaně ženská, jenže pořád je na mně něco nevytesanýho, hrubýho a neženský, snad je to můj přehnanej skepticismus.
ta rozdílnost žen a mužů mě vždycky fascinovala a vzrušovala. jsou mužskej muž a ženská žena, tedy navzájem se nejvíce přitahující archetypy, schopní se na něčem vlastně dohodnout?
podle mých pozorování jsou muži hodně rozumoví, logický, analyzujou, vypočítávaj, svý citový problémky si radši promýšlejí sami, narozdíl od žen, který se vykecaj a tím to považujou za vyřešený.
ženy častěji vzplanou, ale muži, kteří jsou výbušní a impulzivní jsou přitažlivější než kdokoli jiný. kdo by taky chtěl žít se studenym, odměřeným introvertem? haha já ne.
rozdíl mezi muži a ženami je tak krásnej a fascinujicí, ach bože. podle studie si ženy vybírají mužné muže, ale líbí se jim ženské rty, protože symbolizují dobré rodičovství.
hezký rty jsou důvod proč položit život, chichi. široký ramena. velký dlaně a dlouhý prsty. útlej hrudník. svalnatý nohy. ostrý čelisti. zelený oči.-
schopnost se vyslovit a vzít si, co chceš.
opiješ se a jsi hrozně vtipnej.
kecy kecy naivita
a pak ta dívčí tajemství. čísla odstínů, podvazky, krajky, nalakovaný nehty, přesnej čas na tabletky, naprostý nechápání technických věcí, ať si klidně všechna ta gravitace a elektromagnetivita a generátory zešílí.
uvnitř toho všeho je tajná touha, být matka a starat se jen o dobro svého muže, sloužit mu, chtít od něho jen věrnost a lásku, ale nebejt submisivní čubka bez názoru a životní síly.
teď zapomínám, všechno to víří kolem mé hlavy a já to nedokážu uchytit mezi prsty, pffff
nemůžu zase říct všechno.
snad jen, že se těším na jaro. na vysoký boty a šaty a slunce.
tohle určitě dřív nebo později půjde do rozepsaných

ach

14. února 2018 v 16:03 | J.
nad ránem utíkám skrz město, podél kolejí,
za tramvají, za autem, něco se snažím dohnat
utíkám, vítr se do mě opírá, zrychluji,
mé vlasy za mnou vlají jako stužky na věnci
běžím za tebou
potřebuju ti říct, že tě potřebuju

nad ránem jsem tě viděla v tmavošedém roláku
sedíš za stolem, tvář opřená o dlaň
druhá ruka objímá hrníček a cigaretu
jsi unavený v ránu na chatě
štípal jsi dříví a jsi promrzlý

nad ránem jsem měla sen,
že tě musím dohnat,
abychom byli spolu

pak jsem se probudila a se smutkem zjistila,
že ještě nevím, kdo jsi
že jsme se ještě nepotkali
že nemám ke komu utéct

is this desire?

12. února 2018 v 8:26 | J.
trhám svůj vnitřek do kotle dráždivý melodie
samu sebe škvařím v krvi
mé dětství, něha i laskavost pějí elegie
za toho, kdo přijde prvý

z nejjemnějšího saténu
svatební šat šiješ po nocích
oprátku předeš svému milému
aby se v ní mohl škrtit v emocích

krajka tvých jistot se cupuje na kusy
šifon tvých her si všechny k sobě namotává
rozpálená kůže tě jistě jednou zadusí
však to se nevěstám v šatech stává

hnusnej sen

8. února 2018 v 16:06 | J.
hrob pod úmrtnou jabloní
dům, kde se nikdo nedozvoní
v přítmí, v rohu místnosti
žena pláče bolestí

opustil mě přítel, říká
mého strachu nedbá
skrz pláč neslyší má slova,
že v zahradě čeká kletba

cizinec, co mě chce zabít
pohřbít pod tou jabloní
pak lidé, co mě nestihli,
hořkou slzu uroní.

ten cizinec na mě čeká,
pod jabloň mě uspat chce,
je to strach ze smrti, kletba,
ten cizinec bez tváře

hořící morana uprostřed zasněžené pláně

7. února 2018 v 18:18 | J.
řekni, co tě pálí
v rozverné zimě
v rozervaných šatech

chlad polyká naše slova
ze rtů vychází bílé proužky dýmu
ale zima jim ukradne význam
vydechuješ svou duši
jen tak, do propasti života
každou vteřinou se jí odevzdáváš víc a víc
snažíš se ji dohnat cigaretama
a naléhavostí, která se ti nedostává

uvědomuješ si, že jsi sama
v širým světě
znuděná malá holka v malým pohraničním městě
práce ve fabrice od pěti ráno

nikam nepatříš
nevíš, kdo jsi
jen tam v ňadrech cítíš neskutečnou sílu a vášeň,
kterou nedokážeš projevit
a tak roníš slzy něhy, úplně sama ve velkým světě
zapomenutá a ztracená

lonely & bored

6. února 2018 v 21:34 | J.
ztrácim sama sebe, sžírá mě touha. tenhle život je monotónní a nudný a já se z něj neumím dostat.chci z něj utéct. být žena. znovuobjevit základní prameny a podstatu lidské existence. být matkou. cítit instinkty a prožívat hluboké city.

vločky se pokojně snáší na Prahu,

5. února 2018 v 14:46 | J.
já však myslím na Petrohrad

kolik ještě chladných dní
než tahle zima odezní?

výjev

4. února 2018 v 20:12 | J.
žena prochází ulicí, město je její tygr na vodítku, slunce se za oblakem připravuje, aby ji mohlo oslnit a zhustit vzduch žhavým napětím. dřív než si ji ale stihne podmanit za pár laciných vermutů, zachází žena do domu, sundavá si lodičky, chodí bosa po plovoucí podlaze, zapaluje oheň v krbu. po pár chvílích rozvazování korzetu začíná být v místnosti nepřiměřené horko a ona začíná šílet, roztékat se. její existence je najednou jako vlákno masa zaseknuté mezi zuby, svědění na zádech, kam si nedosáhnete, voda, kterou si necháte protékat skrz rty a nepolknete ji.


mein liebe Jägermeister

3. února 2018 v 19:20 | J.
jsi to, co jíš
a já slintám nad syrovým masem
hledám chlapa na porážku
toužím po jatkách
máš tak krásné paže
dlouhé prsty ostré rysy

jsi to, co jíš
a já zvracím krev
v ošatce si nesu placentu, své dítě
městem v květinových šatech

jsi to, co jíš
a já spínám ruce
na kolenou v modřinách prosím
o srnčí pohled
při svíčkách
v těžkých peřinách, dřevěném domě
tom mrtvém tichu u polovny
ty v kamizole s puškou
já v kroji
s modřinami, rozkousanými prsy

zakrvácené prsty
laní krev se mísí s tou mou
za úplňku
miluješ mě svou puškou
v tvrdých horách
svých rtů zaprášených dehtem

jsi to, co jíš
a já, dětské tělo na horské cestě,
hořící tváře, hlad, hlad, HLAD
zveš mě na svá jatka
chci být tvůj hlavní chod
krvavým masem,
po kterém zemřeš v křečích

výsada lásky

2. února 2018 v 11:39 | J.
rozmýšľam nad tým, či toto je skutočne život, na ktorý raz budem vzpomínať. na určité obdobie, ktoré ťa formuje, z ktorého ti šibe a z ktorého vyjdeš ako plnohodnotný človek. napadne ma to vždy, keď sedím v aute a ideme niekam viac než tri hodiny a dívam sa z okna a prídem si ako vo filme. viem, je to naivné, život predsa není tak krásny a svižný ako film. ale stejne niekedy mám pocit, že život je predsa len film. a ja chcem byť hlavná filmová hviezda. mať perfektný makeup, božskú siluetu, nádherné šaty a kožuchy, vysoké topánky, ale zároveň nebyť hlúpa a prázdna. na druhú stranu sa bojím, že keď nebudem len herečka, ale budem sama za seba, že ma niekto veľmi prudko zlomí. vlastne by som si to priala. chcem milovať. som silná žena, ale nechcem byť samostatná.
chcela by som zase cítiť tie najjemnejšie tóny, ako tomu kedysi bolo, ale hádam, že táto schopnosť sa viaže s určitým krásnym ružolistým obdobím v živote ženy, a že o ňu čím ďalej viac prichádzam. ach, keby ma niekto vzbudil a dovolil mi zase niečo cítiť.

bylo mi fakt trapně

1. února 2018 v 12:05 | J.
zvracím cukr a čaj

při vyslovení mého jmena
se zastaví krev