Březen 2018

the crimson bloom

29. března 2018 v 18:23 | J.
i want to stroke her and hurt myself
watch the blood flows
pay any price it costs

mrdat

26. března 2018 v 19:29 | J.
mrdat mrdat mrdat
už ani nevim, co říct, všechno je jiný a nejistý, těžký a nepříznivý
bože chci pít, chci s tebou pít těžký víno
sledovat,jak padá tma a konečně po těch letech nemít při každým večeru úzkosti
cítít teplo a sounáležitost, pocit, že někam patřím, zázemí
konečně se osamostatnit
od týhle hnusný bolesti
od anima
a zase se svázat, má-li to tak být
konečně mít normální život
mít život

sleduj to

23. března 2018 v 16:13 | J.
v dalekym vesmíru
se formuje armáda
z temna lidskýho podvědomí
z india se přetavěj ve stroje
vztlak a písty, jehly a hnisy
stroje spolu píchaj
pak se vrátěj ke svý misi
od odvěkých věků
vyvraždit lidi, člověk po člověku

kurtoazní lyrika je slečnám nedůvěryhodná

21. března 2018 v 21:35 | J.
vždy jsem chtěla sdílet ticho
teď prahnu slyšet tvůj hlas
patetický vyznání
jsi jedinej z mejch mužskejch krás

třesu se ve snách, zůstávám sama
nemůžu přečkat noc do rána
patetický vyznání
strádání, zhnusení, pokání

nechci lásku darovanou lénem
nechci poslední dva lidský druhy svedený dohromady zánikem
nechci hrany sklenek posypaných cukrem
patetický vyznání
básníka, co přehání



that's why i hate you

18. března 2018 v 5:52 | J.
uprostřed kruhu - zase se motám, je to až komický, co to dokáže spustit - můj třes, nespavost a bolení břicha je zpět - snad tomu sama nevěřím - z mých nadějí na mě řve naivita - v ideálním případě bych tam přišla a udělala něco šílenýho - chci bejt ta osudová holka, o který se skládaj básně a vrací se ti třes a nespavost - chybí mi chybí mi chybí mi
jsem naivní ve své víře
jsem ztuhlá, když na to přijde

slavobrána, slaborána

13. března 2018 v 18:46 | J.
někdy si přeju, aby lidi líp zvládali bolest
ale bojim se, že kdyby se to stalo, tak bude jednodušší tu bolest působit
proč nás uspokojuje působení bolesti
je to sobeckost, pýcha, žárlivost?
kterým ze smrtelných hříchů je ověnčen ten,
kdo se nám vtírá do snů
bere nám svéprávnost a škrtí nás záchvaty touhy

kéž by vědci zjistili, jak být šťastný
lidé by káceli stromy a váleli se v třískách
jen aby něco cítili
byli by tak otupělí tou bezstarostlivostí a spokojeností
že by byli tak smrtelně nespokojení

tak co si tedy vybrat
- tíhu a bolest
- nebo spokojenost, která tě svou nudou donutí zešílet a absurdně zabíjet

no jasný, to je všechno hrozně hezký, říká ti tvůj vnitřní hlas,
ale vždyť naprosto zapomínáte na celek a rámec a kontext a něco vyššího
a pak se hned ozve "mrdat lidstvo, mrdat systém, mrdat něco vyššího a nesobeckého"
stejně každý život bude zapomenut jako všechny před ním a všechny po něm

jednoho dne budou lidé, kteří nebudou vědět o středověkých násilnostech templářů
o sibiřské zimě u Stalingradu
o umučení svaté Kateřiny, která se v záchvatu lásky ke svému snoubenci, Ježíši Kristu, svíjela pod ostrým bičem a krvácela pro něj, pro svou oddanou lásku, pro ten odvěký prototyp ideální ženy matky
o demonstracích studentů, kteří zablokují cestu pro tramvaje, ve kterých tak ráda předstíráš, že tvůj život je film, když jedeš po mostě Legií
o nesnesitelné únavě celé lidské rasy, která už vymyslela všechno a stejně jí nic nezbývá
o kontrastnosti, která je v rámci jednoho lidského života nepostřehnutelná a přesto hýbe celým světem a otáčí ho proti své ose
o chvílích euforie a následných muk, nechutenství, provinilosti a zbytečné byrokracie

jednou se stane, že tohle všechno přestane existovat
dávno po tom, co já nebo ty umřeme a spálí nás na těžký prach
vrátíme se do svých astrálních těl po boku slovutného El Greca
když vidím všechny ty dějiny stávající se pouhým pojmem, utvrzujícím mě v rovnici naléhavost + divokost = život, říkám si, že snad ani nemá smysl existovat
ten známý mýtus o Sisyfovi, tak co si vybrat - život nebo smrt?
a proč nemít obojí?

i know this face, it's not erased, weren't you invited?

12. března 2018 v 21:48 | J.
dnes jsem se v metru rozplakala jen při pomyšlení na tebe
ale ještě ti to nedokážu říct
říkáš, že nevím, co chci, že jsem malá rozmazlená holka
a asi máš pravdu
jen vim, že tohle nechci
ale co jinýho nám zbývá

dadaismus z rozepsaných článků

4. března 2018 v 22:17 | J.
žena má ve zvyku být
hustá barva, co se vylejvá z nebe

à la folie

2. března 2018 v 21:56 | J.
už přes týden je mi blbě
ani nevím, jak to říct, chci vůbec něco říkat? všechno vyznívá tak, jak to není, anebo co hůř, pateticky. hnusí se mi všechno a všichni, tenhle život je příliš nehybný, obyčejný, nebohémský. spaluje mě touha, prožírá se skrz mě jako kyselina, dere se mi do tváří, udává neklid mým pohybům, který mnohdy ústí až v ztěžklou nehybnost. něco ve mně hoří a dere se to ven, sílí to. v určitých momentech mě to uplně smete, ovládne mě to a já si nejsem vědoma sama sebe. šílím. ani nevim, co se vlastně děje, jen jsem v jinym stavu vědomí, kterej mě pak hodí na zem uplně vyčerpanou, znuděnou, smutnou a nemotivovanou. ležim a přemýšlím, co se právě dělo. jenže ten vztek a touha vůbec nezmizí a byl by po tomhle záchvatu pokoj. neustále se v základu, v obrovskym pozadí zdržuje vztek a nesmírná drsná syrová energie. touha do života. nezahálet, nenudit se, nespat. vydat všechno a pak spadnout vyčerpáním a znovu se zvednout.
touha do života. žít, tvořit, vyjádřit se, být ikona.
plane ve mně oheň a já ho neumím krotit. to on ovládá mě, šlehá všude kolem, takže se ke mně nikdo ani nedostane. spaluje mě a já se neustále vařím a nevím, jak tuhle horečku zchladit.